Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Sidra Vajikra 2015

21. 3. 2015

 

Výklad sidry Vajikra
 

(Lev. 1,1-5,26)

 

Začínáme číst třetí Mojžíšovu knihu - Vajikra. 
Pro běžného čtenáře bude pravděpodobně "nezáživná" a těžce pochopí, proč je třeba popsat v takové rozsáhlosti všechny druhy obětí - "korbanot", každý s jeho způsobem obětování a dalšími pravidly. 
Proto si musíme nejprve trochu osvětlit pozadí obětí, jejich smysl a poslání. 
První obětování nezačíná Chrámem, ale objevuje se již v prvním pokolení na zemi. 
Kain a Hevel, synové Adama a Chavy, byli prvními, kteří obětovali. 
Je zajímavé, že Hevelova oběť byla ze stáda zvířat, a byla přijata, přičemž Kain obětoval z rostlin - plodů pole, a oběť přijata nebyla. 
Tora nám zde ukazuje určitý životní princip. 
Kain - "citlivá duše", nebyl ochoten pro Hospodina obětovat ze zvířat, ale nakonec mu nevadilo zabít svého bratra a stát se prvním vrahem v historii. 
Naproti tomu Hevel - "surově" zabíjející zvíře, by v životě nevztáhl ruku na jinou lidskou bytost. 
Úmyslně to spojuji s dnešními představami světa a jeho chápání humanity, do čehož spadají i zákony o ochraně zvířat. 
Jsou dnes fanatičtí ochránci zvířat, kteří celou svou energii věnují tomuto boji, protože v tom vidí základy lidskosti. 
Kde byli všichni tito "humanisté" před několika desítkami let, když byli zabíjeni lidé jako zvířata? 
Dnes se například velice nesmiřitelně bojuje proti židovské rituální porážce, protože lidem přijde krutá (dokonce již ve Švédsku a Švýcarsku je zákonem zcela zakázaná). 
A to přesto, že bylo i vědecky dokázáno, že tento způsob usmrcení je nesmírně rychlý a zvíře tím netrpí (určitě ne víc, než při jiném druhu zabití). 
Na druhou stranu těmto rádoby humanistům nevadí, že se provádějí legální potraty. Je to "kainovská" filosofie, kdy zvíře je cennější, než lidský život. 
O nacistech je známo, že byli velkými milovníky zvířat. 
Vypráví se příběh o jednom z velikánů židovství v předválečném období (R.Sonnenfeld), který navštívil Německo těsně před vypuknutím válečného šílenství a viděl, jak tam lidé zacházejí se zvířaty. 
Řekl - "Obávám se, že na místě, kde se takhle chovají ke zvířatům, budou schopni zabíjet lidi". 
Z moudrosti Tory pochopil jednoduchou logikou, že ztráta proporcí v lidských hodnotách přinese tragické následky. 
V dobách obou Chrámů byly zabíjeny tisíce zvířat, a přesto, nebo právě proto, bylo království v Izraeli na neuvěřitelně vysoké duchovní a etické úrovni, ke které se od té doby žádný národ či stát ani nepřiblížil. 
Podstatou obětí nebylo "vyžívání se" v krvi, ale silná touha hřešícího, aby se očistil od svých hříchů. 
Proto bylo jako prostředku použito zvíře, které sloužilo za oběť místo člověka. 
Je tím nejcennějším, co může hřešící dát, a to jak na duchovní úrovni - dobytek byl stvořen spolu s člověkem šestého dne, a je tudíž takřka identický s lidmi ( s výjimkou duše, kterou vdechl Hospodin člověku navíc), tak i na materiální úrovni - zvíře je to nejdůležitější, co lidé měli a bylo zdrojem jejich obživy (maso, kůže, práce). 
Obětující člověk znal dobře hodnotu takové oběti, a akt zabití prováděl náhradou za svůj život. 
Ne tak lidé dnes, kteří horlivě brání práva psů, koček, apod., a poté si v supermarketu koupí úhledný balíček masa, bez jakéhokoli přemýšlení, co předcházelo tomu, než se jim dostalo do rukou (kdyby si lidé museli maso sami zabít, patrně by většina dala přednost vegetariánství). 
U mnoha lidí tudíž nejde o opravdové poznání věcí, ale spíše si alibisticky pěstují falešný pocit milosrdenství. 

V židovství naproti tomu platí pravidlo, které říká, že "am ha-arec" - nevzdělanec, má zakázáno jíst maso! 
Čím se on liší od zvířete a odkud bere právo ho zabít? 
Jen ten, kdo se řídí cestou Tory a věří na Hospodina, který mu dal toto právo, smí zabít a jíst maso. 
Ten, kdo nemá toto vědomí, nemá ani etický kredit k k zabíjení zvířat.
"Vechol korban minchatcha bemelach timlach" - 
"A každou svou oběť posolíš solí". 
Sůl, která je povinná u všech obětí, nám chce připomenout důležité pravidlo, že pouze hříchy mezi člověkem a B-hem dokáže oběť na oltáři usmířit. 
Naproti tomu hříchy mezi lidmi oltář neusmiřuje. 
Když se někdo něčeho dopustil proti druhému, je jedinou možností smytí hříchu náprava věcí. 
Buď se musí s druhým vyrovnat, a v případě, že to nejde, musí ho požádat o odpuštění. 
Nelze si tento druh hříchu vykoupit formou jakéhosi "odpustku" - darování oběti. 
Učíme se to z příběhu Lotovy ženy, která se proměnila v solný sloup. 
Vykladači nám vysvětlují - "solí zhřešila, solí byla potrestána". 
V době, když přišli hosté (andělé) do domu Lota ve Sdomu, řekl Lot své ženě, aby jim dala trochu soli. 
Ona se na něj obořila - "Co, i tenhle zlý zvyk nám zde chceš zavádět?" 
(V době, kdy žil Lot s Abrahamem, naučil se přivítat každého příchozího solí.) 
Tímto chováním se provinila a zhřešila v hostitelských zákonech, proto byla proměněna na solný sloup. 
Sůl, kterou dáváme na oběti nám připomíná, jak je třeba řešit hříchy mezi lidmi. 
Další věcí, kterou nám sůl obětí připomíná, je neméně důležitý princip smiřování hříchů. 
V Talmudu říká Reš Lakíš - existuje "smlouva soli" a "smlouva utrpení", přičemž se učíme jedno z druhého (jak dokazuje z veršů). 
To znamená, že v dobách Chrámu smiřuje hříchy sůl obětí. 
V době, kdy nemáme Chrám a oběti, je to lidské utrpení, co smazává naše hříchy. 
Tak jako sůl působí na maso a dělá ho "lepším" (chutnějším), stejně tak utrpení "změkčuje" člověka a dělá ho lepším. 
To je jeden ze základů naší víry a našeho chápání smyslu věcí - utrpení nepřichází lidem do života "jen tak" - náhodou, ale má na ně výchovně působit. 
Chce, aby se člověk nad sebou zamyslel a napravil se. 
Není to však myšleno "masochisticky" - smyslem naší víry není trpět, je to jen prostředek sloužící k vnitřnímu pokání. 
V podstatě nechceme, aby nás utrpení postihlo a modlíme se za to (v Talmudu je řada příkladů rabínů, kteří vždy jasně deklarovali, že nechtějí utrpení). 
Když však přesto přichází, chápeme, že má smysl, a vnímáme ho jako "požehnání", které můžeme využít ke svému dobru. 
(V Talmudu je zmiňována minimální míra utrpení - když někdo sáhne do kapsy pro dvě mince, ale vytáhne jen jednu, a musí sáhnout do kapsy podruhé. Už to se považuje za utrpení a Talmud navíc konstatuje, že kdyby někdo prožil 40 dnů bez něčeho podobného - znepříjemňujícího mu život, musí se obávat o svůj budoucí svět - "vybral si" všechno dobré na tomto světě.) 
Toto chápání je zachyceno i v halacha, kde Rambam jasně říká - 
"Těžké hříchy se smazávají tím, že pokání člověka a Jom Kipur - "připraví půdu" a přijde utrpení, které smiřuje. 
Nikdy nelze dojít ke smíření za těžké hříchy, bez utrpení". 
Paralela se solí nás učí i míru utrpení. 
Stejně jako sůl musí být přidávána v malém množství, aby splnila svou funkci, stejně tak i utrpení musí přicházet v přiměřené míře. 

Jestliže člověka postihne příliš "silná dávka" utrpení, působí opačně - ničí, zbavuje soudnosti a zdravého rozumu.
Šabat šalom
Rabín Moše Ch. Koller

/Převzato z www.olam.cz/

výklad sidry Vajikra 2014 zde

vajikra.doc

vajikra.pdf