Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Sidra Vajigaš

29. 12. 2014

Výklad sidry Vajigaš

(Gen. 44,18-47,27)

 

Josef se shledává se svými bratry. 
Dlouhé zkoušky skončily a Josef se konečně mohl radovat ze setkání se svou rodinou. 
V této souvislosti se však vnucuje jedna otázka: 
Proč Josef během dlouhých let odloučení nevzkázal otci, že žije? 
Místo, kde Jákob sídlil, přece velice dobře znal a jako správce Egypta měl jistě i možnost poslat otci zprávu. 
Nezbývá než připustit, že Josef zachovával dlouhé mlčení úmyslně, přestože věděl, že pomyšlení na ztraceného syna Jákoba souží a působí mu hluboký zármutek. 
Takové počínání se dá vysvětlit jen tak, že Josef věděl o Božím záměru zachránit Jákobův kmen, který by jinak zahynul hladem, a svůj zvláštní osud považoval za součást Božího plánu. 
Kdyby Josef přerušil běh věcí předčasným návratem nebo jen znamením, že žije, mohlo by to ovlivnit Jákobova rozhodnutí - a Josef věděl, že by se tak protivil osudově předurčené, historické události, jejímž byl hlavním aktérem, který přinesl záchranu. 
Skutečnost ukázala, že Josefův pohled byl správný. 
Jeho bratři jednali zpočátku zle, ale nechtěně tak přispěli k vývoji, který jím nakonec přinesl nečekanou záchranu. 
Cesty, kterými se braly jednotlivé osudy, se staly jasné až na konci, kdy se stal Boží úradek zřejmý. 
Josef čerpal ze své minulosti pevnou víru v Toho, kdo řídí lidské osudy. 
S tímto vědomím také později pronesl slova, která jako jeho odkaz provázela utlačený lid Jisraele: 
"Bůh vás jistě navštíví a vyvede vás odtud do země, kterou přísahou slíbil Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi" (1.M. 50,24). 
Josef mohl svému lidu oznámit budoucí vysvobození s naprostou jistotou, protože se sám stal svědkem skvělého díla neviditelného, a přece všudypřítomného Boha.

Jákob sestupuje do Egypta. 
Ohromující zpráva, že Josef žije, Jákoba nesmírně dojala. 
Jákob se však rychle ovládl a bez váhání rozhodí, že se připojí ke svému synovi v Egyptě. 
Bůh přitom Jákoba ubezpečuje: 
"Neboj se sestoupit do Egypta; učiním tě tam velkým národem" (46,3). 
Jaký význam mají tato uklidňující slova? 
Jákob netrpělivě, plný radosti spěchá za synem svého stáří, ale za jeho štěstím se skrývá velká nejistota. 
Jestliže odchází do Egypta, zanechává za sebou zemi, o níž ví, že v budoucnu rozhodujícím způsobem ovlivní život jeho potomků. 
Kvůli této zemi Abrahám opustil rodný dům, k této zemi se upínaly myšlenky předků. 
Jákobova obava je tedy pochopitelná, a proto ho Bůh uklidňuje výslovným zaslíbením. 
Jákob se pak beze strachu vydává na cestu, ale zemi, ze které odchází, již nikdy nespatří.

Usídlení bratrů v Gošen. 
Faraón si přál poznat rodinu svého správce a Josef, který znal zvyky u dvora, připravil své bratry na přijetí. 
První otázka, kterou Josef očekával, se měla týkat povolání Jákobových synů. 
Nebylo na tom nic divného, vždyť v Egyptě nikdy neexistovali "občané" v pravém a vznešeném slova smyslu, ale jen kategorie obyvatel: umělci, zemědělci, válečníci. 
Pastýř byl v egyptském pojetí služebník spjatý s kultem posvátné bytosti ztělesňující zvíře povýšené na boha. 
Pro bratry však být "pastýřem" znamenalo něco jiného. 
Chtěli dál pást svá stáda, avšak nepřáli si být dotčeni kultem egyptských bohů. 
Současně z výsledků své práce museli žít, což byla pro Egypťany nepředstavitelná bezbožnost. 
Ze všech těchto důvodů byla odpověď na první faraónovu otázku velice důležitá. 
Text zůstává kusý, ale i tak je zřejmé, že bratři před faraónem obstáli: 
Vládce Egypta svolil, aby se Jákobovi synové usídlili v zemi Gošen. 
Boží lid tak zůstal oddělen od ostatních obyvatel, ale právě to mu bylo ku prospěchu. 
Josef a jeho bratři měli žáru ceny podmínky, které jejich společenství zajišťovaly duchovní nezávislost. 
Byla to svébytnost, jež vycházela ze svébytnosti sociální.

Faraón a Jákob. 
Josef nejprve faraónovi představil své bratry, a teprve potom otce. 
Bratři vzdali velkému a všemocnému vládci všechny pocty, dali mu najevo svou podřízenost. 
Něco takového by však Jákob, celou svou bytostí planoucí pro svobodu a nezávislost, nikdy neudělal. 
Setkání faraóna s Jákobem je také naplněno úctou, jaká provází rozhovor dvou zcela si rovných mužů. 
Slova, kterými se vládce Egypta obrací k Jákobovi, přitom jemně naznačují, že faraón ví, s jakou výjimečnou osobností hovoří. 
"Kolika dnů dosáhly roky tvého života?" ptá se a tím naznačuje, že si je vědom, že jen několik málo smrtelníků nepočítá svůj život na roky, ale na dny. 
Jákob má za sebou minulost, v níž každý den byl stupněm na cestě vzhůru k vlastnímu zdokonalení a posvěcení. 
V tomto smyslu je třeba chápat i slova devadesátého žalmu: 
"Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce." 
Jákobova odpověď faraónovi je naplněna moudrostí. 
"Dnů mého putování je sto třicet let," řekl. 
"Léta mého života byla nečetná a zlá, nedosáhla života mých otců za dnů jejích putování." 
Jákob s příznačnou skromností rozlišuje dny svého putování - soužení, zkoušek a nadějí - a dny kdy naplňoval dílo, k němuž byl povolán svým původem a přesvědčením. 
Podtext jeho slov je jasný. 
"Mým úkolem, vyjadřuje Jákob, "bylo najit vlastní poslání v útrapách. 
Dosáhl jsem cíle, který mi mé sny, má důvěra, nekonečné strastí neustále stavěly před očí? 
Nemohu být soudcem. 
Ptáš se mě na dny mého života, na ty, které uplynuly a které mi ještě zůstávají. 
Bůh sám o nich rozhodne. 
Já jen znám dny svého úsilí, bojů, bolestí." 
Jákob si však v žádném případě nestěžuje, nenaříká. 
Jeho slova jsou slova pokory hodná skutečného muže.

Půda v Egyptě. 
Text dále ukazuje, jak se uskutečnily Josefovy plány ochraňující Egypt před pohromami a bídou. 
Egypťané si chodí pro zásoby do státních sýpek a musí za to vládci platit svou půdou. 
Jedinou výjimkou je půda kněží. 
(V této souvislosti si připomeňme, jak je taková praxe v rozporu s židovskými zvyklostmi. 
Podle židovského zákonodárství nepříslušelo kněžím žádné pozemkové vlastnictví, zatímco v Egyptě si tato kasta vymohla, že půda knězi nebude státem dotčena.) 
Bída a hlad rolníků se však v dalších letech zvětšovaly. 
Tehdy Josef rozhodl, že faraónovým výběrčím připadne pouhá pětina úrody z každého pozemku. 
Otrokářský stát se tedy nestal vlastníkem půdy, který ji propachtovává za podíl na výtěžku. 
V Egyptě mohli rolníci hospodařit po svém a disponovat většinou svých příjmů. 
Jediné, co nemohli, bylo prodat nebo přenechat půdu bez předchozího souhlasu skutečného vlastníka, faraóna. 
Josef se tak zasloužil o to, že i pod vládou jediného nepochybného pána měli egyptští rolníci jistá práva zachována.

 

(Z úvah významného náboženského myslitele 19. století Samsona Rafaela Hirsche přeložil L.P.) 
Věstník ŽNO 12/XXXXV

 

/Převzato z www.olam.cz/

Vajigaš.doc

Vajigaš.pdf