Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Sidra Vajece

29. 11. 2014

Výklad sidry Vajece

(Gen. 28,10-32,3)

 

Jákobův žebřík. 
- Okolnosti Jákoba nutí, aby co nejrychleji opustil dům s tím nejnutnějším, co potřeboval na cestu. 
Jákob byl nositelem duchovního odkazu předků, a přece svého postavení nezneužil k materiálnímu prospěchu. 
Svým chováním tak jen zdůraznil naprostou nezúčastněnost, s níž čelil událostem v Izákově domě. 
Jediné, co Jákoba vedlo k činu, byla víra ve vlastní budoucnost. 
S tímto pevným přesvědčením odešel vybudovat nový domov zasvěcený Bohu, dům, v němž všechno lidské konání mělo nést pečeť vůle Nejvyššího. Jákob by své předsevzetí nemohl splnit, kdyby si nebyl v každém okamžiku vědom svého úkolu, kdyby mezi ním a jeho Stvořitelem neexistovala neustálá shoda idejí. Žebřík, který se Jákobovi zjevil v nočním snu, symbolizuje pouto, jež celý Jákobův život pojí s Bohem. Žebřík - obraz vzestupu a současně výraz nevýjimečného, trvalého spojení mezi člověkem a Bohem - Jákobovi stvrzuje podporu, kterou mu Bůh přislíbil. Andělé, nositelé i vykonavatelé Boží vůle, stoupají a sestupují a jejich přítomnost posiluje v Jákobově duchu vědomí, že je s Bohem spojen. Vše se pohybuje, vše je na cestě vpřed. Cíl zůstává jediný: Bůh na nejvyšším stupni symbolického žebříku.

Setkání u studně. 
- Jákob se sotva dostal na kraj města a již mu zdánlivě nevýznamná maličkost prozradila, jaké jsou zvyky tamních obyvatel. 
Studna, zdroj vody, zpravidla nebývá neprodyšně uzavřena, ale studny Lábana a jeho sousedů byly zakryty tak, aby voda mohla být čerpána jen za přítomnosti více lidí. 
Nedůvěřivost a nízkost Lábana, Jákobova budoucího tchána, byla zřejmá na první pohled. 
Mladý Jákob dokázal sám odvalit těžký kámen z otvoru studny. 
Napojil pak ovce své sestřenice, a tak ukázal, které charakteristické vlastnosti ho budou do budoucna provázet: pevné zdraví, smysl pro spravedlnost (Jákob nedovolil, aby pastevci byli trýzněni), usilovnost v práci, pozoruhodná obratnost v každém konání. 
Jákob s pohnutím pozdravil Ráchel, s níž měl v budoucnu prožít své krátké štěstí. 
Od prvního okamžiku byl ohromen jak Ráchelinou krásou, tak její prostotou a uměřeností. 
"Jákob zaplakal" (28:11) a svými slzami vyjádřil hlubokou vděčnost za to, že ho Bůh dovedl k sesterské duši, k Ráchel, která mu připomněla matku a zmírnila bolest jeho vyhnanství.

Lában. 
- Tóra nám poskytuje výmluvný obraz tohoto lstivého úskočníka, prototypu bezohledného člověka, který se stará jen a jen o svůj zájem a je pro něj schopen všech možných lží a podvodů. 
Lában ihned pochopil výhody, které pro něho vyplynuly z příchodu chudého synovce bez domova. 
Viděl v něm člověka, kterého je možno využít, oběť bez ochrany, jež bude muset přijmout jakékoliv podmínky. 
Jákob se měl u Lábana stát špatně placeným nádeníkem, příštím manželem dívky, o níž si Lában myslel, že ji těžko provdá, a současně měl jako "zbožný muž" zajistit Lábanovu domu Boží požehnání. 
Lában však se svými záměry narazil na houževnatého a trpělivého muže, který byl silný svou vírou v Boha a nečestným způsobům dokázal čelit neochvějnou přímostí i tichým odmítáním.

Ráchel a Lea. 
- V Ráchelině okouzlující bytosti jako by se spojily všechny dary přírody. 
Lea na rozdíl od své sestry žila v ústraní. 
Původ Leiny rezignace a smutku musíme hledat jak v její povaze a nepříliš oslnivém vzhledu, tak i v zářivé osobnosti mladší Ráchel. 
Lea celý svůj život bojovala o přízeň manžela, který si jí nevyvolil, dělala vše pro to, aby se stala hodnou jeho lásky: bezvýhradně se mu oddala, spojila se s ním hlubokým a pokorným poutem. 
Události daly Lee za pravdu. 
Jejích šest synů, výjimečných synů spjatých bratrskou láskou, vytvořilo jádro židovského lidu. 
Juda a Lévi se později stali vůdci národa a naplno ukázali velikost svých osobností. 
Ráchel naproti tomu žila jako plamen, který náhle vzplane, rychle hoří a nečekaně zhasne. 
Ráchelin krátký život byl bohatý, překypující, živila ho Jákobova láska. 
Charaktery sester se liší stejně jako jejich podoba. 
Ráchel se zdá být prudká, lehce se dala unést. 
Lea klidně přijímala nestálost svého osudu, a tak dospěla k hloubce poznání a dobrotě. 
Ráchel a Leu však můžeme posuzovat i společně, jako jediný celek. 
Jsou pramenem, z něhož čerpal celý národ a židovská tradice právem přiznává stejnou hodnotu a právo na respekt oběma ženám.

Ovce. 
- Jákob u Lábana tvrdě pracoval čtrnáct let, ale jeho postavení v domě se výrazněji nezměnilo: ve všem se podřizoval tchánovi, zůstával na něm takřka úplně závislý. 
Jákob nemohl připustit, aby jeho děti vyrůstaly v prostředí neslučitelném s jeho životním ideálem. 
Přímo proto svému tchánovi řekl, že chce odejít. Byl si dobře vědom potíží, které mu jeho rozhodnutí přinese, protože měl početnou rodinu a chyběly mu prostředky k její obživě! 
Přesto odejít chtěl - pokračovat v službě pokládal za nemožné. 
Lában na Jákoba naléhal. 
Slíbil mu, že dostane zaslouženou odměnu, a proto Jákob neopustil svého tchána ihned; chtěl svou rodinu materiálně zajistit, vytvořit jí lepší podmínky pro život. 
Jákob jednal jako pravý otec rodiny: jakmile se mu naskytla možnost zlepšit postavení svých nejbližších, vyloučit Jakékoliv dobrodružství. 
Jakým způsobem se však mělo uskutečnit zamýšlené vyrovnávání mezi Lábanem a Jákobem? 
Jákob věděl, že Lában mu nakonec odměnu pod různými záminkami odmítne - předchozí léta Jákoba dostatečně poučila, Jakým způsobem jeho tchán drží slovo. 
Jákob proto žádal takovou mzdu, která by byla od počátku pouze jeho, vlastnictví, Jež předtím Lábanovi nepatřilo. 
Takovou mzdu představovala právě narozená skvrnitá a strakatá jehňata a kůzlata. 
Na první pohled se zdá, že dohodu nebylo možno obejít a že si Jákob zajistil spravedlivou odměnu. 
Ani tak velká obezřetnost však Jákoba neuchránila před Lábanovým uskokem. 
Jeho tchán si odvedl všechna dospělá strakatá a skrvnitá zvířata a Jákobovi nechal stáda v jediné barvě: čistě bílé nebo černé. 
Tehdy Bůh podle svého slibu Jákobovi pomohl a ovce vrhaly strakatá a skvrnitá jehňata. 
Jákobovi však tato pomoc zůstala skryta; o svá práva se bral svým způsobem, i když podle běžných zákonů přírody by sotva uspěl. 
V každém případě se nenechal ošidit a Lábanovi se dostalo poučení, na které nikdy nezapomněl.

Jákobův odchod. 
- "Tu ukradla Ráchel (domácí) modly, které patřily jejímu otci. 
Jákob však oklamal mysl (doslova: "ukradl srdce") Lábana Aramejského neoznámiv mu, že chce utéci" (31:19-20). 
Dramatické vyprávění o Lábanově útěku začíná ve znamení této dvojí krádeže. 
V daném kontextu může slovo krádež působit poněkud nečekaně - vždyť zmíněné činy měly své ospravedlnění. 
Nebylo snad přirozené, že Jákob svému tchánovi neprozradil, kdy chce odejít? 
Vždyť Jákob mohl očekávat, že se Lában proti jeho odchodu rozhodně postaví a nezastaví se ani před násilím - tak hořká by pro něj byla ztráta vzácného služebníka. 
Na druhé straně krádež "trafim" (domácích model) jako by nebyla v rozporu s Jákobovými ideami, protože se tak Lábanovi vyjevila bezmocnost jeho sošek a prázdnota jejich kultu. 
Text přesto užívá slova krádež. 
Krádež proto, že k ní skutečně došlo, protože žádné snižování a porušování morálního řádu nemůže nacházet ospravedlnění v motivech, jež jsou samy o sobě přijatelné. 
Text zejména zdůrazňuje "krádež srdce". "Zcizit" srdce či ducha někoho jiného bude vždy přirovnáváno ke krádeži skutečné, materiální. 
Ponechat bližního v klamu, předstírat city a úmysly, nerozvážně soudit a promlouvat má za každých okolností povahu nemorálního činu. 
Okolnosti Jákoba dovedly k "útlaku ducha", ale z hlediska morálky jeho počínání přijmout nelze.

 

(Z úvah významného náboženského myslitele 19. století přeložil L.P.) 
Věstník ŽNO 12/XXXXVI

 

/Převzato z www.olam.cz/

Sidra Vajece.doc

Sidra Vajece.pdf