Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Sidra Vajchi

4. 1. 2015

Výklad sidry Vajchi

(Gen. 47,28-50,26)

 

"..veasita imadi chesed veemet…vešachavti im avotaj" 
- "...udělej se mnou milosrdenství a pravdu...a budu ležet (pochován) se svými otci". 
Poslední věc, kterou žádá Jakov od svého syna Josefa je, aby nebyl pohřben v cizí
zemi - Egyptě, a chce, aby byl převezen a pohřben v Zaslíbené zemi, v hrobě otců - Abrahama a Jicchaka. 
Velice mu na této věci záleží, a proto zapřísahává Josefa. Jakým způsobem? 
Přísaha musí být udělána nad něčím konkrétním, věcí která existuje, a tím se přísaha stává skutečně platnou. 
Nestačí jen ústně, abstraktně cosi slíbit. 
V tehdejší době (před darováním Tory) to, co nejvýrazněji symbolizovalo smlouvu mezi Izraelem a B-hem byla obřízka, a tak žádá Josefa o přísahu nad jeho obřízkou. 
V pozdější době se z toho pak vyvinula i obecně známá přísaha na Bibli, kterou známe z různých soudních sporů. 
Z tohoto příběhu se učíme, kromě formy přísahy, i jinou, zásadní halachu v židovství, která se týká pohřbívání. 
Země izraelská má zvláštní privilegium pro židovský národ, je to naše domovina a to se projevuje v mnoha různých podobách. 
V Mišně je psáno, že v případě, že se muž oženil se ženou z města, anebo naopak z vesnice, nemá právo ji vykořenit z jejího zázemí, na které je zvyklá. 
Protože není jasné, zda je lepší život na vesnici (čerstvý vzduch, lepší jídlo, více prostoru), nebo ve městě (více lidí, větší výběr věcí, kulturní vyžití), manžel nemá právo donutit ženu k přestěhování. 
Jen v případě, že je jasné, že si tím žena polepší, následuje svého muže. 
To samé platí i v případě stěhování se ze země do země, vždy je třeba souhlasu ženy. 
A nyní se dostáváme k onomu zvláštnímu privilegiu Země izraelské. 
V případě, že jeden z manželů se rozhodne "udělat aliju" (odstěhovat se do Izraele), druhý mu v tom nemůže bránit. 
Dokonce i v situaci, že žena je tou, která chce jít do Izraele a muž odmítá, žena má právo se s ním rozvést a odejít. 
A to přesto, že obecně platí v židovství pravidlo, že žena nemůže iniciovat rozvod, v tomto případě je jí dána zvláštní pravomoc. 
(V dnešní době se pravidla trochu změnila a i žena má možnost dát žádost o rozvod, a jestliže vidí rabínský soud, že je její požadavek oprávněný, donutí muže, aby se s ní rozvedl.) 
To samé platí také (lehavdil) v případě pohřbeného. 
Za normálních podmínek se nesmí přemisťovat tělo zemřelého z místa na místo. 
Tam, kde byl pohřben, tam musí i zůstat. 
Existuje jen několik výjimek z tohoto zákona. 
Například - a) chce být pohřben v rodinném hrobě, 
b) byl pohřben dočasně bez úmyslu být v tomto hrobě natrvalo, 
c) když je nebezpečí, že místo na kterém je pohřben bude poškozeno (známé případy starých hrobů, které se objevily na místě nové výstavby, atd.). Jednou z výjimek je i náš důvod - privilegium Země izraelské, tak jak se píše v našem příběhu s Jakovem. 
Když chce být člověk pochován v Izraeli, je možnost ho tam převést, přestože byl již předtím pohřben na jiném místě. 
Jeden z důvodů, který se pro to uvádí je i ten, že ve chvíli příchodu Mesiáše bude zmrtvýchvstání, a přestože samozřejmě platí pro všechny mrtvé, je dobré být co nejblíže k Olivetské hoře, kde je prorokován jeho příchod. 
Podmínkou k zmrtvýchvstání je i to, že musí existovat kostra zemřelého, z které se pak vytváří "staronový" člověk, a to je důvod proč židovství striktně zakazuje zpopelnění těla.

"...li hem Efraim u-Menaše" 
- "...mými budou Efraim a Menaše". 
Jakov ve svém setkání s Josefem "adoptuje" dva syny Josefovi Menašeho a Efraima. 
Proč? Je zákon, který říká, že prvorozenec dostává dvojnásobný díl v dědictví. 
To byla také jedna z příčin sváru mezi bratry. 
Podle normálního zákona prvorozenectví měl toto právo Reuven. 
Viděli jsme však, že v průběhu celého příběhu se situace trochu změnila a vůdčí postavení získal Jehuda. 
Také Josef měl své požadavky plynoucí z toho, že byl prvorozenec z Rachel - Jakovovy milované manželky, která byla pro něj tou "hlavní" ženou (pro ni pracoval u Lavana). 
Zde, těsně před svou smrtí Jakov projevuje názor, že Josef je ten, kdo by měl dostat dva díly. 
Proč to však dělá tímto zvláštním způsobem adopce dvou synů Josefa, a takto dostane Josef dvojnásobný podíl? 
Vysvětlením pro to možná je, že si Jakov nebyl jistý úmysly Josefa. 
Smyslem celého dědictví byla Země izraelská, kterou si mají mezi sebou v budoucnosti jednotlivé kmeny rozdělit. 
Co by pomohlo Jakovovi, kdyby dal Josefovi formálně dvojnásobné území v Izraeli, a Josef by přitom zůstal se svými potomky v Egyptě? Jakov vidí, že Josef i poté, co se osvobodil, se nevrátil zpět domů, naopak se pevně usadil v Egyptě (žena, děti, práce). 
I jméno Menašeho ukazuje na to, jakoby si Josef našel nový domov. 
Proto Jakov adoptuje jeho syny, čímž jednak dosahuje toho, že Josef dostane dvojnásobný díl (jako prvorozenec), a také tím donutí své vnuky, aby nezůstali v Egyptě a vyšli společně s ostatními kmeny (syny Jakova), ve chvíli, kdy přijde ta správná doba.

"...sikel et jadav ki Menaše ha-bechor." 
- "...zkřížil ruce, neboť Menaše je prvorozený." 
Před smrtí Jakova přivádí Josef své 2 syny, aby je jejich děd - Jakov požehnal. 
Jelikož Jakovovi už nesloužil zrak, Josef mu naaranžoval syny tak, aby prvorozený - Menaše byl při požehnání pod pravou rukou Jakova, a mladší - Efraim pod jeho levicí. 
Jak už jsme si dříve vysvětlili, pravá ruka je tou silnou, pozitivní, a proto si ji zaslouží prvorozenec. 
Stalo se však to, že Jakov zkřížil při svém požehnání ruce a svou pravou rukou požehnal mladšího z bratrů. 
Josef se domníval, že je to omyl a snažil se na to upozornit, Jakov mu však řekl, že on to moc dobře ví. 
Oba bratři dostali to samé požehnání, jen větší míry (díky pravé ruce) se dostalo Efraimovi. 
Také dnes je ve zvyku žehnat v každé rodině, na začátek šabatu, syny ve jménu Menašeho a Efraima. 
Stali se symbolem požehnání. 
Naskýtá se však otázka, proč preferoval Jakov Efraima, který byl mladší, a porušil tím normální řád věcí. 
Odpověď můžeme nalézt v pozdější historii těchto kmenů, kde vidíme, že z Efraima vyšel vůdce celého židovského národa - Jehošua. Po smrti Mošeho se stal vůdcem a právě on přivedl putující národ do Zaslíbené země, kterou pod jeho velením pak dlouhých 14 let dobývali. 
Naproti tomu kmen Menaše byl v době vstupu do Israele "vlažnější" ve svém přístupu vůči Zaslíbené zemi a rozhodl se zůstat s částí kmene v Zajordání. 
V tomto bodě je zřetelně vidět v čem se, přestože oba požehnaní, lišili. 
To nám vysvětluje příčinu "netradičního" se chování Jakova ve chvíli jejich požehnání. Jakov věděl, jak se bude situace v budoucnosti vyvíjet, a proto dal přednost mladšímu ze synů Josefa. 
Chtěl zdůraznit Josefovi důležitost Země izraelské, protože Josef zvyklý v Egyptě si dostatečně neuvědomoval, jak je pro židovský národ důležitá jejich domovina. 
V dnešním jazyce bychom řekli, že to byl ideologický spor, který známe i dnes. Je žid něco universálního - může žít kdekoli, v jakékoli kultuře, anebo má své určené místo a poslání v určité zemi - Izraeli? 
Podle Jakova (a to je i obecný židovský teologický názor) patří židovský národ do Izraele, a jen tam může naplnit své historické poslání.

"...heasfu veagida lachem et ašer jikra etchem beacharit ha-jamím." 
- "...shromažděte se a řeknu Vám, co se Vám stane na konci dnů." 
Jakov dává příkaz ke shromáždění všech jeho synů, aby jim odhalil budoucnost. 
Vykladači vysvětlují, že jim chtěl odhalit tajemství příchodu Mesiáše. 
Když se však podíváme na pokračování veršů, vidíme, že Jakov nehovoří o době mesiášské, ale dává charakteristiku jednotlivých synů, a každému z nich žehná v souladu s jejich povahou. 
Každý člověk je jiný, má své přednosti a nedostatky, a přesto, anebo právě proto, každý je požehnaný v tom, čím je. 
Vykladači nám vysvětlují, proč Jakov neodhalil příchod Mesiáše. 
Ve chvíli, kdy chtěl odhalit toto velké tajemství (s kterým si všichni lámou hlavu snažíce se ho vyluštit), stalo se mu, že přestal prorocky vidět a nebyl schopen říci, kdy a jak bude příchod Mesiáše. 
Z tohoto příběhu se později určila halacha, kterou uvádí ve svém díle "Mišne Tora" Rambam (Maimonides) a stanovuje, že 
- "lo neda ma šejihje ad šejihje" - "nebudeme vědět co bude, až do doby, kdy to bude". 
Jinými slovy, nemáme možnost pochopit, určit dobu a způsob příchodu Mesiáše, ale musíme počkat na chvíli, kdy přijde, a teprve pak všichni uvidí a pochopí. 
Nemá cenu se pouštět do různých spekulací, protože je to oblast skrytá lidskému zraku i moudrosti

"Vajaal Josef likbor et avív…" 
- "Vyšel Josef, aby pochoval svého otce…". 
Naše paraša, a s ní i celá kniha Berešít (1 kniha Mojžíšova), končí smrtí Jakova, a popisem jeho pohřbu. 
Dočítáme se, že po jeho smrti vyšli všichni společně s ním a odvezli ho na místo pohřbu v Maarat ha-Machpela v Chevronu. 
Z tohoto popisu se učíme několik důležitých halachot. 
Jednak z toho vyplývá halacha o přednosti pohřbení v hrobě otců a v Zemi izraelské (jak už jsme si na začátku vysvětlili). 
Dále zde vidíme dvě další důležité halachy. 
Ve chvíli, kdy se koná pohřební průvod (tzv. levaja), musí se ho zúčastnit všichni přítomní bez ohledu na jejich postavení, nebo zaneprázdněnost. 
Jsou v tom různé úrovně, ale v případě, že zemřel "talmíd chacham" (učenec), musí ho doprovodit na jeho poslední cestě všichni. 
Dokonce člověk, který se zaobírá studiem a je kvůli tomu oproštěn od všech jiných povinností, v případě "levaji", musí přerušit studium a zúčastnit se. 
Další halacha, která je zde obsažena, je i to, že kromě "hespedu" (smuteční řeči), je povinnost truchlících sedět tzv. "šiva" (7 dnů truchlení), v kterých je zahrnuto - zákaz vycházení z domu, sexuální styk, zákaz práce, zákaz mytí, zákaz obouvání kožených bot, nezdraví ostatní lidi (a oni jeho), zákaz praní a oblékání si čistého oděvu, zákaz střihání si vlasů a nehtů, zákaz holení se. 
První kniha Mojžíšova (Berešít) nám popsala historické období od vzniku světa, přes příběhy našich Praotců, až po zformování se židovského národa v Egyptě. 
Od příštího týdne se začneme učit o pokračování historie našeho národa a jejich smlouvy s
B-hem.

Šabat šalom

M.Ch.Koller

 

/Převzato z www.olam.cz/

vajchi.doc

vajchi.pdf