Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Sidra Vajakhel-Pekudej

16. 3. 2015

Výklad sidry Vajakhel - Pekudej
(Ex. 35,1-40,38)

Tento týden čteme dvě spojené paraši. 
Je to proto, abychom v průběhu roku vždy přečetli celou Toru, a proto se občas musí paraši spojit - v případě, že není přechodný rok. 
Tyto paraši jsou poslední z druhé Knihy Mojžíšovy - Š´mot. 
Znovu se v nich objevují pokyny k výrobě Stánku, jakým způsobem a v jakém pořádku ho vybudovat. 
Na samém konci pak vidíme jeho zasvěcení a počátek bohoslužby jeho prostřednictvím.
"Lo tevaaru eš bechol mošvotejchem" - 
"Nezapálíte oheň ve všech vašich příbytcích". 
Na začátku čtení je znovu připomínáno slavení šabatu s důrazem na odpočinek a svatost tohoto dne. 
Kolem příkazu rozdělávání ohně se v dobách Mišny a Talmudu rozpoutala velká diskuse, co nám přesně verš říká a co je vyžadováno. 
Existovala odnož heretiků, kteří vykládali verš fundamentalisticky, doslovně a prohlásili, že je totální zákaz používání ohně na šabat. 
Oproti tomu stál většinový, rabínský názor, který vysvětloval, že verš hovoří o rozdělávání ohně, ale ne o jeho používání. 
(Celý tento spor z Talmudu byl později definován v židovském halachickém kodexu - Šulchan Aruchu - je micva ohřívat jídlo na šabat, protože chutné jídlo z něj dělá sváteční den, a ten kdo nevěří Moudrým a zakazuje teplé jídlo, podezříváme ho z hereze /tzv. "apikores"/). 
Při povrchním pohledu na tento spor se nám zdá heretický názor přísnější a důslednější. 
Avšak pravidlo říká, že toho, kdo příliš zpřísňuje v určité věci, to nakonec dovede k tomu, že uleví v jiné věci, a škoda bude větší než užitek. Tak je tomu i v našem případě. Heretici se svým důrazem na vnější formu "zlikvidovali" celý vnitřní obsah šabatu. Co je pro nás oslava šabatu? Je psáno - "šest dní B-h tvořil svět a sedmého dne odpočinul, a proto požehnal šabatu a posvětil jej". Což znamená, že celé Stvoření v šesti dnech bylo k tomu, aby se mohl B-h sedmého dne potěšit z vytvořeného světa. Také my dodržováním šabatu se snažíme napodobit toto počínání tím, že nepokračujeme v tvoření nových věcí, ale těšíme se ze stvořeného a užíváme si ho. Ze striktního názoru heretiků však vyplývá, že šabat není dnem potěšení z učiněného, ale je dnem útěku ze světa. Podle nich je dovoleno jen to nezbytné k přežití, ale Stvoření zde není, aby se jím člověk potěšil, je zde jako boj, který člověk svádí, zkouška, které je třeba vzdorovat. Vychází to z celého negativního filosofického pojetí světa jako díla Satanova, který je ve své podstatě špatný. To je samotný kořen sporu heretiků s našimi Moudrými (rabínským židovstvím). Podle jejich chápání je třeba se odtrhnout od svodů "špatného" světa, a proto jejich "asketické slavení" šabatu je odmítnutí věcí, které svět nabízí a které člověk v průběhu týdne vytvořil. 
V naší tradici je naopak šabat vyvrcholením celotýdenního úsilí a oslavuje se tím nejlepším, co svět poskytuje. 
Je hezký zvyk, že lidé v průběhu celého týdne postupně nakupují potřeby na šabat, a to nejlepší schovávají "lichvod šabat kodeš" (na počest šabatu). 
Je známý příběh v Midraši o Josele "uctívající šabat", který vždy kupoval rybu na šabat, přestože nebyl bohatý. 
Jednou byla na celém trhu jen jedna ryba, kterou chtěl také koupit sluha místního vládce, ale Josele dal nejvyšší cenu a rybu koupil. 
Nakonec, když vzal rybu domů, našel v ní velký diamant, který ztratil jeden boháč. 
Příběh nás učí to, jak by měl člověk přistupovat ke slavení šabatu - nejlepší jídlo a oblečení s písněmi a odpočinkem s rodinou. 
Prakticky halacha říká, že jelikož není možno rozdělávat na šabat oheň a vařit, musí se jídlo uvařit již před šabatem (minimálně do stavu, že je možné ho konzumovat) a v průběhu šabatu ho ohřívat (zvláštním způsobem - otevřený oheň je zakázán!), aby jídlo bylo teplé a chutné a šábesová hostina byla potěšením.
"Al jaasu od melacha…vehoter" - 
"(Ať) nedělají (nepřinášejí) více (dary)…a zbylo". 
Po výzvě Izraeli darovat věci na výrobu Stánku, je psáno, že ihned všichni darovali takovou měrou, že Moše musel vyhlásit, aby přestali přinášet dary, protože se nahromadilo více, než bylo třeba k výrobě Stánku. 
Člověk se musí angažovat takovou měrou, aby bylo dostatek toho, co je nezbytné, ale není správné hromadit "zbytečné" nadbytky. 
To vlastně platí ve všech oblastech lidského života. 
Bohužel, v dnešním konzumním světě je ve zvyku se zahlcovat přebytkem věcí, a vidí se to jako pozitivní ukazatel úspěšnosti člověka. Pravdou však je, že to způsobuje v lidech určitý stupeň závislosti a zotročení se věcem a okrádá je o drahocenný čas, který je to nejdůležitější, co máme v našem životě. 
Vypráví se o Reš Lakíši, (jeden z velikánů v době tzv. "tanaim"), že ve chvíli, kdy umíral, plakal. 
Žáci se ho ptali proč pláče, a on jim řekl - proto, že mi zbyla hrst mouky, kterou už nepoužiji. 
Plakal nad ztrátou času, který musel vynaložit na práci, aby získal tuto mouku, a teď viděl, že tento čas mohl věnovat na jinou, důležitější věc. 
My dnes samozřejmě nejsme na jeho úrovni, ale je dobré slyšet tento příběh a uvědomit si proporci hodnot v lidském životě. 
Naskýtá se otázka - proč Moše neudělal z přinášených darů více předmětů do Stánku, tak jak později vidíme u Šalamouna, který dal v Chrámě udělat 10 menor (svícnů), a ne jen jednu? 
Jednoduché vysvětlení je, že Moše dostal jasný příkaz a později Šalamoun měl jiný příkaz, který mu sdělil jeho otec - David v prorockém duchu. 
Je zde však ještě hlubší pochopení této situace. 
V židovství se říká - 
"Al tihje cadik harbe" - 
"Nebuď příliš (přehnaně) svatý". 
Výrok se používá v různých konotacích, a v našem případě se tím chce říci - 
"Nebuď svatý na úkor druhého". 
Kdyby Moše nechal lid, aby pokračovali v přinášení darů (tím by chtěli dokázat, co vše jsou ochotni pro B-ha obětovat), výsledný efekt by byl, že by Moše musel udělat svaté předměty, které by pak dostali do správy Levité - rodina Kehat. 
Ti byli pověřeni nesením svatých nádob při putování pouští. 
Vznikla by situace, že díky "dobročinnosti" jedněch by druzí museli pracovat několikanásobně více, než musí. 
Nelze být "svatý" za tu cenu, že to jiný "oddře". 
Z toho také chápeme, že později, kdy Šalamoun stavěl Chrám, mohl udělat mnohem větší množství svatých nádob a předmětů, jelikož byly na trvalém místě v Chrámu a nebylo je třeba přenášet.
Midraše nám vypráví širokou škálu výkladů o významu Stánku. 
Jednou je připodobňován k lidskému tělu, jindy je obrazem Stvoření celého světa v malém. 
První den Stvoření vznikla země a nebe. 
Verš říká, že B-h roztahuje nebesa jako "jerija" - kus látky. 
To bylo ve Stánku zastoupeno "jerijot izim" - kozími kůžemi, z kterých byly udělány obvodové stěny. 
Druhý den vznikla obloha, o které se píše "mavdil" - odděluje spodní a horní vody. 
Ve Stánku byl tzv. "parochet" - závěs, oddělující části Stánku podle stupně svatosti. 
Třetí den Stvoření se shromáždily vody na jedno místo (vzniklo moře, v kterém se lze rituálně očistit), a tak i ve Stánku byl "kijor" - nádrž, v které se rituálně očišťovali kněží. 
Čtvrtý den vznikla světla na obloze - slunce, měsíc, hvězdy. 
Ve Stánku byl svícen na osvětlování celého prostoru. 
Pátého dne Stvoření vznikli ptáci, kteří byli později obětováni ve Stánku jako oběti na odpuštění hříchů. 
Také andělé, kteří byli na víku schrány, rozprostírali svá "ptačí" křídla. 
Šestý den byl stvořen Adam, o kterém je psáno, že byl k obrazu B-žímu. 
Ve Stánku smlouvy sloužil Velekněz, také nazývaný "adam", a sloužil pro slávu Stvořitele k Jeho obrazu (podle Jeho vůle). 
Po celém Stvoření, sedmého dne je psáno "vajchulu" - "a bylo dokončeno" (Stvoření), a také ve Stánku je popisováno dokončení stejnými slovy. 
Stejně jako B-h požehnal a posvětil svět, stejně tak Moše požehnal a posvětil Stánek. 
Tak jako je stvořený svět svědkem B-ží přítomnosti, i Stánek je nazýván "Stánek svědectví". 
Z této ukázky vidíme onu absolutní provázanost mezi člověkem, Stánkem - B-ží přítomností, a stvořeným světem, které by měli společně žít ve vzájemné harmonii.
"Vajaas et ha-kijor nechošet…bemarot" - 
"A udělal měděnou nádrž…ze zrcadel". 
Mezi předměty ve Stánku byla nádrž, v které si pokaždé kněží rituálně očišťovali ruce a nohy. 
Tato nádrž byla, kromě mědi, složena ze zrcadel žen, které přinesli jako jejich dar k výrobě Stánku. 
Zpočátku nechtěl Moše zrcadla přijmout, řekl - věci, které způsobují hřích (svádí jejich prostřednictvím muže), budou mezi svatými věcmi? 
B-h mu na to odpověděl - přesně naopak, zrcadla jsou pro mě ten nejcennější dar, protože ženy jsou ochotny posvětit věc, která může být "problematická". 
Obecně to platí víceméně o všem ve světě - věci se dají využít (pozitivně) a dají se také zneužít. 
Dále mu B-h řekl - tato zrcadla pomohla v Egyptě, kdy jejich pomocí ženy svedly své muže a díky tomu se židovský národ velice rozmnožil (v dobách krutých nařízení faraona - zabít každého židovského chlapce - nechtěli muži mít styk se svými ženami). 
Proto dal B-h těmto zrcadlům ve Stánku tak důležité místo a funkci. 
Jiný výklad říká, že prostřednictvím vody z této nádrže byl nastolován mír mezi manželi. 
Je halacha říkající, že žena podezřelá z nevěry, měla za povinnost se podrobit "zkoušce pravdy". 
Byla vzata do Chrámu, kde jí dali pít směs vody z nádrže s prachem z podlahy Chrámu, a také byl do směsi smazán inkoust ze svitku s B-žím jménem. 
V případě, že podezření bylo plané, ženě se dostalo požehnání a narodili se jí synové. V případě, že byla nevěrná, na místě zemřela. 
Z toho vidíme, jak voda z nádrže pomáhala k objasnění rodinných sporů. 
Je zajímavé, proč byla použita právě tato směs. 
Dá se říci, že voda je zde na místě zrcadel (z kterých byla nádrž udělána), a zrcadlo je symbolem povýšenosti ducha - žena se dívá do zrcadla, vidí, že je krásná a to jí přivede k pýše a "špatným myšlenkám". 
To je i důvod smazání B-žího jména - ten, kdo je namyšlený na něco, co mu bylo dáno darem, a myslí si , že je to jeho zásluha, kacířsky popírá B-ží existenci - a tím vlastně maže Jeho jméno. 
Pak přichází prach, který symbolizuje smrt, hrob a rozklad - "prach jsi a v prach se navrátíš". 
Pomáhá k pochopení, že krása není zásluha - je to dar od B-ha, a je to věc pomíjivá. 
Když si člověk takto uvědomí proporce a svou omezenost, pomůže to k nastolení opravdového míru ve světě a mezi lidmi.
"Bejom ha-chodeš ha-rišon beechad lachodeš" - 
"V den prvního měsíce, prvního v měsíci". 
Po dokončení příprav a výroby všech součástí Stánku, byl dán příkaz na jeho vztyčení. 
B-h stanovuje datum na prvního v prvním měsíci - nisanu. 
Bylo to přesně rok po vyhlášení nisanu v Egyptě za počátek roku, a tím začala i příprava k vyjití z Egypta. 
Je zde otázka nad formulací ve verši. 
Slovo "bejom" se zdá naprosto nadbytečné, protože verš v pokračování přesně vymezuje datum. 
Proč tedy bylo slovo "přidáno" do verše? 
Jak víme, v Toře nejsou zbytečná slova, tak co nám chce říci? 
"Bejom" - v den - je zdůraznění, že právě v tento a ne jiný. 
Proč nemůže být vztyčení Stánku v jiný den? 
Když se podíváme na celý židovský kalendář s jeho svátky uvidíme, že každý svátek má v sobě profánní a svatý obsah. 
Pesach je nazýván Svátek jara (Chag ha-aviv) - profánní část, ale současně je to svátek na památku vyvedení z Egypta - svatá část. 
Šavuot se nazývá Svátek prvních plodů (Chag ha-bikurim) - profánní část a současně oslavujeme darování Tory - svatá část. 
Sukot je jednak Svátek sklizně (Chag ha-asif), ale také vzpomínáme na zázračné putování pouští s B-ží ochranou - svatá část. 
Roš Ha-šana je na jedné straně Den stvoření světa, na druhou stranu je Dnem soudu. 
Toto pravidlo nám vysvětluje proč bylo třeba, aby ke vztyčení Stánku došlo prvního nisanu. 
Tento den měl zatím jen svůj profánní význam - začátek roku,ale chyběl mu jeho svatý (duchovní) obsah. 
Proto verš musel napsat "nadbytečné" slovo "bejom" - v den - je třeba ho vztyčit právě tento den, a tak mu dát jeho úplný obsah.

Šabat šalom
Moše Ch. Koller

/Převzato z www.olam.cz/

Vajakhel-Pekudej.doc

Vajakhel-Pekudej.pdf

Vajakhel2014

Pekudej2014