Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Sidra Toldot

23. 11. 2014

Výklad sidry Toldot

(Gen. 25,19-28,9)

 

„Vajitroceců ha-baním bekirba“ – „A strkali se v ní synové“. Tora nám líčí, jak Rivka po dvaceti letech manželství otěhotněla a čeká dvojčata. Popis toho, jak se mezi sebou ještě nenarození bratři strkali, je vysvětlováno našimi vykladači tak, že pokaždé, když Rivka procházela kolem synagogy, začal se hýbat Jakov, jakoby chtěl vyjít. Naopak, když procházela kolem modloslužebného chrámu, začal se hýbat Esav, který chce vyjít. Toto zajímavé líčení nám chce říci pravděpodobně to, že už od samotného začátku se oba synové začínali „ projevovat“, přiřazovat se k tomu, k čemu patří a mají vztah. Z lékařského, nebo psychologického hlediska se nedá vysvětlit, jak je možné, že dvojčata, která pocházejí ze stejného zárodku, ze stejné genetické informace, a kteří mají stejné společenské
a „historické“ pozadí, by se měli chovat jinak. Většinou se podle psychologů vysvětluje,
že rozhodnutí lidská jsou částečně způsobena jejich genetickým základem, k tomu se přidává vliv okolí v kterém vyrůstá, a věcí, které se mu v životě staly. Z toho pak vzniká osobnost člověka. Toto vědecké vysvětlení však nepočítá s vlivem dalšího aspektu – „svobodné vůle“. A právě na našem příkladu Jakova a Esava vidíme, že to, co má velký vliv na osud člověka,
je právě „svobodná vůle“. Z vědeckého hlediska – geneticky, sociologické zázemí, osobní prožitky, si byli naprosto rovnocenní, a přesto je jejich reakce naprosto opačná.
Nedá se to vysvětlit jinak, než že určující parametr u člověka je „svobodná vůle“.

Dalším zpochybněním „automatické danosti“ věcí je i odlišné vzezření Esava a Jakova.
Měli by si být alespoň trochu podobní. Místo toho vidíme, že si Tora „ dává práci“, aby zdůraznila, jak jsou i ve vnější podobě odlišní. Esav je líčen jako chlupatý a červený, naproti tomu Jakov je líčen jako hladký. I v pokračování popisu vidíme, že od první chvíle jsou naprosto opačné povahy.
Esav – přírodní muž, lovec, divoký; Jakov – intelektuál, sedící ve stanu. Celý tento popis nám říká Tora, abychom pochopili, že není nějaký přirozený, přírodní, automatický vývoj ( tak jak nám tvrdí různé „ evoluční teorie“ a jiné), ale, že je v člověku obsažená i jiná – metafyzická síla (B-h), která se podílí na jeho tvorbě a vývoji. V Talmudu se říká – „ ješ šloša šutafím baadam“ – „jsou tři společníci (spolutvůrci) v člověku“. Otec - který dává vše bílé ( myšleno kosti, šlachy, atd.), matka - dává vše červené ( maso, krev, atd.), a B-h – který vdechuje každému jedinci jedinečnou a naprosto originální duši, která je úplně odlišná od všech ostatních lidí na světě.

 

„Vajelech Jicchak…Grara“ – „A šel Jiccchak …do Grar“. Znovu, stejně jako v době Abrahama, přichází hladomor na celou zemi israelskou, a Jicchak se rozhoduje sestoupit do Grar, kde sídlí pelištýnský král Avímelech. Na tomto příběhu jsou dvě zajímavé věci. Jednak, že ve chvíli, kdy sestupuje do Grar, zjevuje se mu B-h a varuje ho, aby neopouštěl zemi a nesestoupil do Egypta. Říká mu, že on – Jicchak musí zůstat ve Svaté zemi, a bude požehnán. Načež je psáno, že Jicchak zůstal bydlet v Grar. Co z toho plyne je, že i Země pelištýnská je součástí Zaslíbené země israelské. Což je důležitá novinka pro ty, kteří dnes říkají, že celé území dnešních pelištým (palestinců) je autonomní a nepatří k Zaslíbené zemi. Zde vidíme, že i ona je součástí Israele. Druhou zajímavou věcí v příběhu je, že Jicchak dělá přesně to, co dělal jeho otec – Abraham. Je to ten nejvýraznější povahový rys u Jicchaka, kráčet po vyzkoušených cestách. Jeho síla byla v tom, že přesně opakuje ty věci, které objevil jeho otec, a nepouští se do „nových hledání“. Ve svatých knihách je vždy Jicchak popisován jako symbol „gvura“ – síly. Není žádnou chybou nebo ostudou, opakovat dobré, vyzkoušené věci, a není třeba k dosažení vysoké duchovní úrovně být vždy ten objevující a zkoumající. Naopak, onen zdánlivý stereotyp známého, dává člověku určitou „duchovní pohodu“ (tzv. „jišuv daat“), a umožňuje mu plnou silou dělat, co je třeba. I v pokračování vidíme, jak postupně Jicchak znovu obnovuje všechny studně, které dříve vykopal Abraham (což má bezesporu kromě jednoduchého výkladu i výklad alegorický). Dá se říci, že i v obecné rovině se židovství řídí touto zásadou „opakování vyzkoušených věcí“, a to dává lidem sílu a prostor zvládnout věci, které sebou přináší život.

Příběh se studněmi nám ukazuje i další, důležité ponaučení. V celém konfliktu s pelištejci (tak jak je popisován v Toře), vždy znovu Jicchak vykopává studně, což přeneseně znamená – usiluje o vytvoření lepších podmínek k životu, a na druhou stranu pelištejci je zasypávají – nevytváří nic konstruktivního, jen ničí to, co jiný udělal. Není pro ně důležité něco vytvořit a vylepšit, to co chtějí je, kazit druhým jejich úsilí a vyvolávat spor. Tyto vlastnosti se nám překvapivě jasně ukazují i v současné, nové době, kdy se tento starý spor znovu probouzí k životu, a vidíme, že i dnes válčí proti sobě tyto dvě síly – síla tvořící proti síle destruktivní. Ten, kdo nakonec vítězí, je trpělivý Jicchak, který znovu a znovu kope novou studnu, a kdy se i B-h staví na jeho stranu – žehná mu, a nakonec i pelištejci uzavírají mír s Jicchakem.

 

„Vajhi Esav ben arbajim šana“ – „A byl Esav 40-ti letý“. Paraša nám popisuje, že Esav ve chvíli, kdy mu bylo 40 let, se okamžitě žení. Naskýtá se otázka – proč právě ve čtyčiceti? Proč ne dřív, anebo později? Tora nám nepíše jen tak věci, které nemají nějaký hlubší smysl, tak co se v tom skrývá? Naši Moudří nám vysvětlují celou psychologii osoby Esava. Už od mládí se choval tak, aby ukazoval, jak ctí své rodiče. Nešlo mu však o opravdové ctění, ale jen o předstírání. Viděli jsme to již dříve, v jeho mládí, kde je psáno – „Jicchak má rád Esava, protože má ve svých ústech jeho úlovek“ – což se dá vysvětlit jednoduše, že je lovcem, ale je i jiné vysvětlení - svými ústy „loví“ svého otce. Esav neustále ukazuje, jak je „ vzorný“, pořád se ptá otce otázky, z nichž to vypadá, že má opravdový zájem dozvědět se, jak se správně chovat. Proto i teď, když je mu 40 let, se okamžitě žení, protože také jeho otec se v tomto věku oženil. I v dalším líčení, když vidí, že otec nemá rád jeho ženy – kenaánky, jde
a bere si ženu z rodiny Jišmaele. Celý svůj život se chová tímto povrchním způsobem „ctění rodičů“, ale ve své podstatě je mu to jedno. Chce, aby si lidé mysleli, že je dobrý, ale nechce být doopravdy dobrý. Je to například vidět v jeho chování k otci, když mu přináší jídlo, říká tvrdě – „Vstaň otče a jez“. Naproti tomu Jakov řekl – „Vstaň prosím, posaď se a jez“,a pokračuje – „protože Tvůj B-h mi pomohl“. U Esava je vše jen naoko. Když byl Jakovem oklamán, ukazuje svou pravou tvář
a říká – „Až můj otec bude umírat, zabiji Jakova, svého bratra“. Jeho podstata je zkažená, a už od mládí se dopouštěl těch nejtěžších přestupků – vražda, znásilnění, atd. – jak nám to vykladači vysvětlují z veršů.

Když prchá Jakov z domu před Esavem, který se ho chystá zabít, a vrací se až po dlouhých 22 letech, má strach ze setkání s Esavem. Bojí se, že má nad ním výhodu zásluhy „ctění rodičů“. Zjevuje se mu však B-h a uklidňuje ho, že On dobře ví, co je Esav zač. Také Rivka věděla, kdo je Esav, a proto milovala Jakova („ve Rivka ohevet et Jaakov“). O Rivce se později píše, že měla tzv.
„ruach ha-kodeš“ – „ svatého ducha“, a proto přesvědčila Jakova, že musí jít a sebrat Esavovi jeho požehnání. Věděla, co by se stalo, kdyby byl Esav požehnán a stal by se tak „vládcem“. Jak je možné, že Jicchak to nevěděl? Část vykladačů říká, že i on věděl, jaký je doopravdy Esav, ale chtěl mu dát alespoň něco, aby nezpůsobil roztržku v rodině. Když se podíváme na požehnání, které mu bylo určeno (a které mu Jakov vzal), vidíme, že to bylo požehnání jen materiálního rázu – blahobytu a moci ve světě. Naproti tomu požehnání Jakova obsahovalo to skutečně důležité – požehnání jeho rodu, že ono bude pokračováním Abrahama, z něj vyjde „ vyvolený národ“, a také zaslíbení Svaté země.

 

„Hine Esav achicha mitnachem lecha lehorgécha…lama eškal gam šnejchem jom echad“ – „Tvůj bratr Esav se chystá Tě zabít…proč budu truchlit nad oběma jeden den“.

Rivce je řečeno ( z nebes), že Esav se nemíní smířit s tím, jak ho Jakov obelstil a sebral mu požehnání, chce se pomstít a zabít ho. Na to okamžitě reaguje Rivka, volá Jakova a prosí ho, aby utekl k jejímu bratrovi – Lavanovi. Čím se jí daří přesvědčit Jakova je to, že apeluje na jeho „ ctění matky“. Ví, že Jakov se fyzicky nebojí Esava, není to žádný „ slabý knihomol“, a v pokračování příběhu, po jeho odchodu, jsme svědky jeho obrovské síly ( odvalil balvan ze studně, s kterým ani tři muži nemohli hnout). Tudíž, když mu na začátku Rivka říká, že Esav se ho chystá zabít, nedělá to na něj žádný dojem. A proto posléze Rivka musí změnit taktiku, a říká mu, že to poškodí ji samotnou – „ budu truchlit nad vámi oběma“. To je nakonec důvod, který přesvědčuje Jakova, aby odešel – nechce způsobit bolest své matce. A to je také důvod, proč zůstal u Lavana celých 20 let. Esav stále nezapomíná a ve chvíli jeho návratu by došlo mezi nimi ke střetu. Je zajímavé, že když se později Jakov vracel, bál se setkání s Esavem, protože Esav měl nad ním zdánlivou výhodu bydlení v Israeli („jišuv erec Israel“) a ctění rodičů, což jsou dvě z největších micvot. Až po setkání s andělem, s kterým bojoval a přemohl ho, se Jakov „ uklidnil“, protože anděl se přišel přesvědčit, co bylo důvodem, že se Jakov tak dlouho nevracel domů. Když viděl, že to není proto, že by mu chyběla odvaha, pochopil, že to bylo jen pro ctění matky. U Jakova bylo ctění rodičů opravdové, a i když za to musel „ zaplatit“ 20 let galutu, poslechl a udělal to, co si přála jeho matka. Naproti tomu Esav ctil rodiče jen navenek (klidně by zabil Jakova, kdyby mohl), doopravdy mu na nich nezáleželo, a proto také neměl nad Jakovem, při jejich pozdějším setkání, žádnou výhodu.

Z příběhu Jakova se můžeme poučit, jak doopravdy ctít rodiče. Člověk se musí snažit respektovat jejich vůli bez výhrad, a ne si vybírat jen ty věci, které se mu hodí a vyhovují mu. Jediný případ, kdy je zproštěn „ctění rodičů“ je v případě, že je po něm od rodiče vyžadováno porušení micvot (např. dodržování šabatu, kašrutu apod.). V takovém případě má zákaz poslouchat rodiče a musí splnit micvot po něm požadované.

 

Šabat šalom

Moše Ch. Koller

 

/Převzato z www.olam.cz/

Sidra Toldot.doc

Sidra Toldot.pdf