Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Sidra Tecave 2015

28. 2. 2015

Výklad sidry Tecave

(Ex. 27,20-30,10)

 

"Beohel moed michuc leparochet" - "Ve Stánku úmluvy vně opony". 
Je zvláštní, že menora (svícen) byla umístěna vně Svatostánku, a ne uvnitř. 
Symbolizovala svým světlem moudrost Tory, o které se říká, že je světlem tohoto světa (Přísloví 6,23). 
Proto bychom předpokládali, že její místo bude uvnitř spolu se schránou úmluvy, v které byly Desky smlouvy. 
Proč tedy byla umístěna vně? Byla tam jako protiváha, resp. partner pro stůl - menora na jižní straně, stůl na severní. 
(Z tohoto rozmístění je známé pořekadlo - 
"Kdo chce zmoudřet, ať jde na jih, kdo chce zbohatnout, ať jde na sever".) 
V Pirkej Avot stojí - "Když není mouka (co jíst), není Tora; když není Tora (moudrost) není mouka". 
Z tohoto výroku vyplývá, že tyto dvě oblasti jsou spolu nerozlučně spjaty a nemohou existovat jedna bez druhé. 
Ke službě Hospodinu je třeba určitého materiálního základu, který však sám o sobě nemá žádnou cenu, když není ve funkci pomocníka k vytvoření podmínek na studium a dosažení moudrosti Tory. 
Cílem je samozřejmě moudrost, avšak ne cestou askeze a odtržení se od reality světa, ale používání matérie k povznesení fyzického světa do vyšších, duchovních sfér. 
Tento přístup byl hodně zdůrazněn, v posledních staletích, různými chasidskými hnutími, které vtiskly do podvědomí prostých lidí, že každou micvou, kterou dělají, a každé požehnání, které řeknou, povznáší materiální svět do jeho ideální - duchovní roviny. 
Židovství používá materiálního světa k dosažení duchovních hodnot a "nápravy" světa, což je smyslem celého Stvoření. 
Mezi menorou a stolem je další, symbolické spojení, které současně ukazuje na jejich určitou odlišnost - číslo 7. V menoře bylo sedm světel, a chléb, který se dával na stůl (tzv. "lechem ha-panim") byl vyměňován jednou za sedm dní (na šabat, kdy se měnily jednotlivé kněžské rodiny). 
Rozdílnost mezi nimi je v tom, že v menoře byla světla zapalována jedno od druhého - což nám ukazuje na předávání moudrosti Tory od člověka k člověku, od pokolení k pokolení - jen tak se moudrost přenáší a zůstává zachována. 
Naproti tomu chléb, byl vyměňován všechen naráz. 
V materiálním světě není třeba kontinuity v hromadění prostředků, je to čistě praktická záležitost - je třeba mít zázemí k žití, není to však ideál, kterým by se měl člověk soustavně zaobírat. 
V Talmudu se vypráví o Reš Lakíši, který když umíral, hořce plakal. 
Žáci se ho ptali, proč pláče a on jim odpověděl, že lituje promarněného času, který strávil sháněním jídla. 
Přitom žáci viděli, že v celém domě mu zbyla jediná miska s jídlem. 
Tím, že již z ní nebude mít užitek, litoval Reš Lakíš "ztraceného času" na získání tohoto "nadbytku". 
Co bychom museli říkat my, kteří shromažďujeme majetky, jako bychom zde měli být 1000 let? 
Kolik nadbytečných věcí dnes máme, kolik úsilí a času jsme investovali do jejich získání? 
A pro kolik z nás se stalo shromažďování a opatrování majetků tím ústředním v životě? 
Úkolem našeho života je, abychom vytvořili zdravou rovnováhu mezi těmito dvěma světy a šli podle moudrých rad našich předků. 
Musíme se naučit, kam je třeba zaměřit naši energii a na co věnovat náš drahocenný čas, který je pro každého odměřený a nelze ho vrátit.

"Venasa Aharon et šmot bnej Israel be chošen ha-mišpat al libo" - 
"A nesl Aharon jména synů Israele na náprsníku na svém srdci". 
Součástí oděvu velekněze byl tzv. "chošen" - náprsník, který nosil připevněný na své hrudi. 
V něm bylo zasazeno 12 druhů drahých kamenů, ve čtyřech řadách po třech. 
Do každého kamene bylo vyryto jméno kmene a kámen vyjadřoval svou barvou a vlastnostmi povahu kmene. 
Všechny byly zasazeny do jednoho společného štítu, který nesl velekněz na svém srdci pokaždé, když vcházel do Svatyně. 
Ukazuje nám to jednak zvláštnost a specifičnost každého z kmenů (jednotlivé kameny), a současně jejich jednotu a rovnocennost (společný náprsník). 
Tento náprsník je symbolem vztahů v židovském národě, přičemž dřívější dělení na kmeny bylo dnes nahrazeno různými skupinami a směry, kdy je každá svou povahou jiná, zdůrazňuje jiné formy ve službě Hospodinu - aškenázové, sefardi, litvaci, chasidé, sionisti, moderní ortodoxie (každá z nich se ještě dělí na další četné podskupiny). 
Lze to vnímat jako nedostatek a projev nejednoty. 
Pravdou však je, že je to přirozená poloha židovství, kdy každý svou přirozeností tíhne ke "svému kmeni" a vyhovuje mu určitá povaha bohoslužby. 
Dohromady jsou však všichni spojeni v "chošenu" do jednoho celku, který je na srdci velekněze, když jde sloužit Hospodinu. 
Když Hospodin mluvil s národem, používal k tomu tzv. "urim ve tumim", což byly dva kameny, které se vkládaly do "chošenu" a jejich energií se "rozsvěcovala" písmena ve jménech kmenů. 
Tímto způsobem byly dávány odpovědi národu v důležitých věcech. 
Právě díky různosti kmenů (každý měl svůj kámen a své jméno) mohl Hospodin hovořit s Israelem. 
Každý kámen se svými písmeny byl důležitý, a bez něj by nebylo možno obdržet nějaké smysluplné sdělení. 
Tak je to i v našem národě. 
Každý z nás přidává do celkové mozaiky svůj kámen, svoje písmenko, svoji energii na společném základě víry v B-ha, a tak dohromady vytváříme podmínky k tomu, aby s námi mohl Hospodin komunikovat.

"Venatata el chošen ha-mišpat et ha-urim veet ha-tumim" - 
"A dáš k náprsníku "urim a tumim". 
Urim a tumim byly kameny, na kterých bylo napsáno B-ží jméno, a které se vkládaly do náprsníku. 
O několik veršů dál je napsáno, že byla vyrobena čelenka ze zlata (tzv. "cic"), na které bylo psáno - Svatý Hospodinu. 
Tudíž vidíme, že na oblečení velekněze bylo dvakrát uvedeno B-ží jméno. 
Proč bylo třeba tohoto zdvojení? 
V náprsníku bylo jméno skryté a jediný, kdo ho viděl byl sám velekněz, když ho měl na sobě. 
Naproti tomu v případě čelenky, bylo B-ží jméno viditelné všem okolo a jediný, kdo ho nemohl přečíst, byl velekněz. 
Učí nás to, že víra velekněze, jejíž je představitelem, kterou hlásá lidu a je všeobecně viditelná -
B-ží jméno na čelence, musí být totožná s jeho vnitřní vírou, kterou nosí v srdci - skryté B-ží jméno v náprsníku. 
V pořadí oblékání jednotlivých částí obleku se napřed nasazuje náprsník, a teprve potom čelenka, což nám říká i správné pořadí ve víře. 
Nejprve musí mít člověk dokonale zpracovanou a vžitou svoji vnitřní víru v srdci, a teprve potom ji může hlásat jiným lidem a světu. 
Tato životní pravda, která je zde prezentována na veleknězi, se týká každého člověka z židovského národa. 
Jedna z důležitých micvot, je nasazování "tfilin". Jsou to dva "domečky", které se nasazují na ruku (levou, a u leváka na pravou) a na hlavu. 
Do každého z nich jsou vloženy 4 pasáže z Tory, psané na pergamenu, které obsahují základní články víry. 
Nabízí se stejná otázka - proč musí být dva? - a i odpověď je stejná. 
U "tfilin", který si nasazujeme na ruku je požadavek, aby byl skrytý ("bude Tobě znamením, a ne jiným"), a máme ho nasadit první - vnitřní víra. 
Naopak u "tfilin" na hlavu, je požadavek na jeho viditelnost ("A uvidí všechny národy, že B-h je na Tobě, a budou se Tě bát"), a nasazuje se jako druhý - prezentuje a hlásá celému světu naši víru. 
Také místa nasazení na těle jsou totožná s místy velekněze. "Tfilin" na ruce mají být umístěny tak, aby byly proti srdci ("urim a tumim" v náprsníku), a "tfilin" na hlavě mají být mezi očima (jako čelenka). 
Podobný princip se nám ukazuje i v případě židovského krále, u kterého je psáno, že má mít dva svitky Tory (Deuteronomium 17,18-19). 
Jednu měl doma, a z ní musel celý život neustále studovat, kdežto s druhou vycházel před lid a veřejně z ní předčítal. 
Nejprve si musí vytvořit v soukromí svou vnitřní víru, a teprve poté ji může "kázat" celému národu. 
Toto pravidlo se týká nás všech. 
Stejně jako je povinnost každého z nás - vytvořit si tuto silnou vnitřní víru v B-ha, je také nezbytný následující krok - vyučování ostatním lidem. 
Nestačí spokojit se s soukromým pocitem víry, ale je nutno se o ní podělit se všemi.

Šabat šalom

Rabín Moše Ch. Koller

 

/Převzato z www.olam.cz/

tecave.doc

tecave.pdf

sidra tecave 2014 zde