Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Sidra Šoftim

5. 9. 2014

 

 

Výklad sidry Šoftim

(Deut. 16,18 – 21,9)

 

Sidra Šoftim nás zpravuje o ustanovení, jež hluboce ovlivnilo život celého Izraele: 
Stanovíš, ustanovíš nad sebou krále... (17,15). 
Stojí za povšimnutí, že tomuto jmenování krále nejenomže předchází vymezení, odkdy je příkaz v platnosti (až vejdeš do země, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává... - 17,14), ale také to, že Tóra klade i zvláštní podmínku: 
Až řekneš: Ustanovím nad sebou krále jako všechny národy, které jsou kolem mne. 
Právě tato podmínka silně znepokojovala komentátory. 
Nachmanides se právem ptá, jak může Tóra ohlásit příkaz spojením jako všechny národy, které jsou kolem mne - má se snad Izrael inspirovat jejich příkladem? 
Závidět jejich hříšné praktiky? Kdyby šlo skutečně o příkaz, proč by Tóra neužila prostého spojení: Když vstoupíš do země, ustanovíš si nad sebou krále? 
Pozdější vykladači i moudří Talmudu nacházejí ještě další důvod k podivu. 
Citovaný text stojí ve zjevném protikladu k epizodě popisované v 8. kapitole, 5. verši první knihy Samuelovy. 
Zde se dočítáme, že se prorokovi nelíbila žádost Izraele, jež přitom byla pronesena stejnými slovy jako v Tóře: Dosaď nyní nad námi krále, aby nás soudil jako [je tomu] u jiných národů. 
Tento rozpor zaznamenává například Maimonides a před ním Tosefta Sandhedrin 4, když uvádí: V okamžiku, kdy Izrael vstoupil do Zaslíbené země, obdržel tři příkazy: vybrat si krále (jak je psáno: "stanovíš, ustanovíš nad sebou krále..."), vystavět svatyni a vyhladit potomstvo Amaleka (viz 2. Mojž. 17,8 a 16; 5. Mojž. 15,17-19). 
Proč tedy byli Izraelci za časů Samuela potrestáni ? 
Protože jejich žádost byla předčasná. 
Rabi Nehoraj řekl: Tato kapitola Tóry byla napsána jen proto, že předvídala (budoucí) reptání nespokojenců, jak o tom svědčí verš: "... A řekneš: Ustanovím nad sebou krále" (viz talmudský traktát Sanhedrin 20b a komentář Rašiho: Hospodin předvídal, že se jednoho dne ozve reptání a že Izraelci řeknou: 
"I my chceme být jako všechny (ostatní) národy" - viz 1S 8,20). 
Rabi Eleazar bar rabi Jose řekl: 
Moudří předložili žádost, jak bylo třeba a jak vyplývá z textu ("dosaď nyní nad námi krále, aby nás soudil'), avšak hloupý dav vše zhatil svým dodatkem: "I my chceme krále jako všechny (ostatní) národy." 
Podle první odpovědi je na požadavku Izraelců odsouzeníhodný pouze fakt, že s ním nepřišli v pravý čas: kdyby svůj požadavek předložili v jiné době, po smrti Samuela, když by v Izraeli chyběl prorok, jenž by ho mohl vést, jednalo by se o chvályhodné naplnění příkazu Tóry. 
Podle třetí odpovědi (rabi Eleazara bar Joseho) celý přestupek Izraele spočíval v zavrženíhodném způsobu, jakým předložil svou žádost: když dav žádal krále, nevedla ho vůle naplnit příkaz, ale snaha napodobovat, přání podobat se okolním národům. 
Jedna námitka však přesto zůstává. 
Proč obtěžkávat Izraelce vinou, když slova, jimiž vyjádřili svou žádost, jsou přesně stejná jako slova Tóry (chci si ustanovit krále, jako je tomu u jiných národů)? 
Vraťme se nyní k výše uvedenému názoru rabi Nehoraje: 
Tato kapitola Tóry byla napsána jen proto, že předvídala (budoucí) reptání nespokojenců. 
Ve svém komentáři k Tóře i První knize Samuelové ho dále rozvíjí Abarbanel. 
Podle mě Tóra předvídá, že přijde den, kdy Izrael, který se zmocnil Zaslíbené země a z Božího milosrdenství se v ní usadil, dá najevo svou nevděčnost a bude žádat krále. 
Nikoliv z potřeby, ale aby se postavil na roveň ostatním národům, které si krále ustanovují. 
Jinými slovy - verš předvídá, že synové Izraele nebudou požadovat krále v době války, dobývání země, kdy by král mohl vykonat velkou službu, ale po jejím dobytí, rozdělení a definitivním usazení se na její půdě, kdy by už vše bylo uskutečněno bez krále, díky zásahu Boží Prozřetelnosti. 
Právě v tomto okamžiku Izraelci ve své hlouposti, bez sebemenší potřeby řeknou: 
"Chci si ustanovit krále." 
Vedl je k tomu jediný důvod: chtěli být "jako všechny národy, které jsou kolem". 
Bůh toto předvídal, a proto nařídil, že králem, jehož si lid ustanoví, nebude ten, koho si sám zvolí, ale kterého vybere "věčný, tvůj Bůh" (verš 15). 
Příkaz tedy ve skutečnosti neklade nezbytný požadavek mít krále; jeho podstatou je, že tohoto krále musí vybrat Bůh. 
Možnost volby se nabízí v tomto smyslu, že tato volba závisí na představitelné eventualitě: není povinností. 
Jednoduše říká toto: když si budete chtít ustavit krále (i když to není žádoucí), učiňte tak pod touto podmínkou. 
Obtíž, již před nás staví existence příkazu podřízeného touze (chci si ustanovit krále jako všechny ostatní národy), je tak vyřešena. 
Ustanovení vybrat si krále vůbec nemá charakter povinnosti; je to povolení, jež je doprovázeno stanovením hranic a postupem, který bude třeba dodržet v onom politováníhodném případě, že by se Izraelci nespokojili s nebeským královstvím, kdy Hospodin, váš Bůh, je vaším králem (1. S 12,12), a vydali by se hledat viditelného vůdce, jenž by kráčel v čele lidu a vedl ho do boje na válečném poli. 
Předvídajíc tuto skličující situaci, naše sidra uvádí nezbytná ustanovení. 
Pro tento případ a jemu podobné platí slova našich moudrých: 
Tóra ve svých ustanoveních počítala s působením zlých vášní. Jsou to slova, jež souzní se slovy rabi Nehoraje.

 

(Z francouzského originálu Elie Munk: La voix de la Thora, Déuteronome, vybral a přeložil Leo Pavlát.) 
Převzato z Roš chodeš 9/92

 

/Převzato z www.olam.cz/

Šoftim.doc

Šoftim.pdf