Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Sidra Šemini 2015

18. 4. 2015

 

Výklad k sidře Šemini (Lev. 9,1-11,47)

 

Z komentáře JPS k Levitiku: 
Kpt.9 Lev.popisuje, jak se na oltáři poprvé konala zápalná oběť za lid Izraele. 
Starší -zekenim- představovali v biblickém Izraeli instituci doby předkrálovské, ta však neztratila svůj význam ani v době pozdější. 
Byla to instituce srovnatelná s radami starších ostatních společností na Blízkém Východě. Starší literatura představuje zekenim složku s rolí podobnou roli beduínských či arabských šejchů. V našem líčení zastupují zekenim shromáždění Izraelitů. 
V 9. verši ("Áronovi synové přinesli krev") je detail, který v jiných popisech rituálu není zmíněn; Mišna vysvětluje (Joma 4:3,5:3), že bylo nutné, aby obětujícímu knězi pomáhal ještě další, který držel obětní krev v misce a pak ji předal obětujícímu knězi. 
Hebrejský výraz "mincha" se vyjadřuje jako "obětování zrní", což bylo považováno za stejně hodnotnou oběť jako zvířecí, a často zvířecí oběť nahrazovala, protože byla méně nákladná. 
Mincha byla připravována z vybrané pšeničné krupice, polité olivovým olejem, nebo smísené s olejem, a s příměsí pryskyřičné substance ke zvýraznění chuti. 
Mincha se připravovala na pánvi, pekáči, nebo v troubě. Hrst těsta s olejem a pryskyřicí byla spálena na oltáři, zbytek byl vhodně upraven, aby jej kněží mohli sníst v posvátném prostoru svatyně. Dokud hořela oběť na oltáři, nemohl být k těstu přidán kvas, jedlo se nekvašené a muselo být osoleno. 
Kapitola desátá hovoří o smrti dvou Áronových synů, Nádaba a Abihu. 
Proč vlastně byli potrestáni? 
V Leviticus Raba čteme - protože pronikli do nejvnitřnější části svatyně, protože přinesli oběť, ačkoliv nebyli požádáni, aby obětovali, protože přinesli do svatyně uhlíky z pece, a ne z obětního oltáře. Oheň přinesený zvenčí mohl být nečistý. 
Uváděný důvod "proniknutí do svatyně" je podpořen epizodou v 16.kpt. Lev., kde je Áron varován, aby neopakoval chybu svých synů a nevstupoval za oponu (parochet) svatyně jindy, než o Jom kipur, nebo zemře. 
Podle Ex.30:9 je také zakázáno obětovat na oltáři něco jiného než pravidelnou denní oběť, Áronovi synové tedy přestoupili zákaz. 
11.kapitola je věnována stravovacím pravidlům. 
Tato kapitola je vedle Deut. 14 jedinou, kde se o stravovacích zákonech pojednává podrobně. 
Oproti Deut., kde jsou vyjmenováni nečistí živočichové (myslí se pochopitelně nečistota ve smyslu rituálním, nikoli fyzickém), uvádí Lev. i status lidí a nádob kontaminovaných dotekem s nečistými tvory a vidí stravovací zákony v širším kontextu očišťování. 
V průběhu rabínské doby se stravovací zákony i čistota staly jednou z hlavních kategorií náboženského zákona a židovského náboženského života vůbec. 
V pozdější židovské tradici byla nečistota způsobená požitím zakázaných potravin označována jako "nečistota ohrožující svatost - tum´at kadeš". 
Všimněme si ,že nečistota je dávána do souvislosti s výrazem "opovržení" - viz verš 42 - "...nesmíte jíst, je to hodno opovržení" nebo v. 43. 
"Neuvádějte se v opovržení pro nějakou hemžící se havěť". 
Pokud jde o znečištění nádob, podle kněží se nádoby ze dřeva, kůže, plsti, pytloviny staly nečistými i zevním dotekem s nečistým objektem; očistit se mohly vodou a zůstaly nečisté do večera. Keramické nádoby se staly nečistými, jen pokud se znečistil jejich vnitřek (neplatilo to o krbech a pecích), a pokud byly znečištěny, musely se rozbít, stejně jako pece. 
Exkurs k 11.kpt.Lev: 
Smyslem stravovacích zákonů je, že jako část širšího systému čistoty a nečistoty se týkají svatyně, kněžstva i života každého Izraelity, jeho rodiny i společenství jako celku. 
Vyhýbat se nečistému je prvním předpokladem k dosažení svatosti. 
Nečistota je neslučitelná se svatostí, protože narušuje úzký vztah Boha a lidu Izraele a ohrožuje nárok Izraele na zemi zaslíbenou. 
Rabíni klasifikovali nečistotu ze zakázané stravy jako nečistotu, jež ohrožuje svatost a v rabínském právu byla zařazena do stejné kategorie jako sexuální delikty uvedené v Lev. 18 a 20; podobně i Maimonides obojí vřadil do Sefer keduša, jednoho ze 14 oddílů svého Mišne tora. 
Z biblického pohledu existuje ještě další kategorie, která je také (jako stravovací a sexuální zákazy) označována výrazem "opovržení" a spojená s nečistotou - pohanská modloslužba. 
Tyto tři kategorie odlišují Izraelity od ostatních národů. 
Ezechiel (33:25-26) přiřazuje k nim ještě prolévání krve - vraždu a násilí. 
V pozitivním smyslu jsou stravovací omezení dané Tórou základem k dosažení vyšší humanity lidu Izraele; nabízí se výklad, že všichni jedinci jejich rodiny - nekněží - se smějí podílet na dosažení svatosti. 
Pod stravovacími zákony je závažný sociální důvod: posílení vzdálenosti mezi Izraelity a ostatními národy, tedy aby Izraelité nesešli ze své cesty k pohanskému náboženství. 
Biblické vnímání sexuálních zvyků egyptských a kananejských mohlo být nepřesné, to platí i pro biblické chápání pohanských náboženství - ale to nic nemění na základním smyslu zákonů: odsuzují to, co u jiných vnímají jako opovrženíhodné. 
O tomtéž hovoří i výroky, že země exilu jsou nečisté. 
Prorocká líčení říkají: kdo se prohřešuje proti zákonům čistoty ve vlastní zemi, kde má na výběr mezi poslušností Božích zákonů či jejich překračování, nutně bude páchat tytéž hříchy v zemi svých nepřátel; a to vyvolává myšlenku, že Izrael si podrží zaslíbenou zemi jen tak dlouho, dokud udrží zemi čistou. 
Toto vše je obsaženo ve stravovacích zákonech zjevně. 
Co je v nich obsaženo nezjevně, je předmětem diskusí. 
Jak se dospělo k zákonům formulovaným v Lev. 11 a Deut. 14? 
Existuje společný jmenovatel, jednotící princip, podle něhož jsou živočichové uznáni za čisté či nečisté? 
Otázkami se zabývá velké množství literatury od starověku do současnosti. 
Současní náboženští religionisté podotýkají, že stravovací zákony nejsou reflektovány v dalších oddílech Bible. 
Tato absence je vskutku problémem biblické interpretace. 
Jen ve dvou pasážích Izaiáše je uveden zákaz obětovat psy, kočky, prasata. 
Ezechiel 4,14 uvádí, že nikdy nejedl zvíře "zdechlé, rozsápané a závadné". 
V knize Soudců je 13,4-7 je Manoachova žena varována, aby nejedla nic nečistého a nepila opojné nápoje, dokud se jí nenarodí syn Samson. 
U Daniele čteme, že Daniel a jeho tři druhové odmítli poskvrnit se požitím jídla na babylonském dvoře, a v 1.Makabejské 1,12-63 stojí, že v době persekucí Antiocha Epifana zbožní raději podstoupili smrt, než by jedli vepřové maso. 
Těchto několik zmínek ale není důkazem, že stravovací zákony Tóry se v dřívějších dobách zachovávaly. 
Rozlišení čistých a nečistých živočichů se v Tóře objevuje poprvé v Genezi. 
Existují tři verze příběhu o potopě. Za nejstarší je považována verze jahvistická (J), v níž čteme, že do Noemovy archy vešlo po 7 párech čistých zvířat a ptáků a pouze po 2 párech nečistých. 
Noe také obětuje Bohu po skončení potopy jen z čistých druhů. 
V kněžské verzi takové rozlišení chybí. Důvodem, proč právě tady - ač bychom čekali opak - rozlišení čistého a nečistého schází, je pravděpodobně kněžský názor, že všechny zákony Izraelitům vlastní byly dány až na Sinaji. 
Avšak starší biblická tradice, nesouvisející blíže s kněžskou, toto rozlišení zná, třebaže je druhově nespecifikuje. Stravovací zákony Lev. a Deut. zpracovávají podrobněji existující starší rozlišení. 
I kněžská tradice však dává smysl stravovacích zákonů do kontextu potopy (viz Gen.9,2-3: 
"Bázeň před vámi a děs z vás padne na všechnu zemskou zvěř...") vysvětluje, jak lidé došli k lovu a zabíjení zvířat pro potravu. 
Po potopě byl původní vztah mezi lidstvem a přírodou změněn, lidé stanuli na vyšším stupni. 
Lidem je dáno svolení podřídit si ostatní živé tvory. 
Bližší pohled na povolené živočišné druhy ukazuje jisté společné rysy. J. Frazer uvádí, že i ty nedomestikované druhy, které jsou povoleny - např. jelen - vykazují stejné fyzické znaky jako domestikovaný brav a ovce: rozštěpená kopyta a přežvýkavost. 
Tato dvě kritéria zřejmě ale nebyla základem k odlišení čistých a nečistých živočichů, byly to jen znaky zjevné. Základ nutno hledat jinde. 
Jako mnoho starověkých národů si Izraelité živočišnou říši personifikovali a promítali do ní své vlastní záliby a nechuti. 
Tradice považuje "veškeré tělo" za zkažené. 
I po potopě jsou zvířata odpovědná za zabití člověka, a Boží slib, že už nikdy nezopakuje vyhlazení živého tvorstva na zemi se netýká jen lidí, ale všeho živého. 
Zákony Tóry to akceptují: podle Ex.21,29-32 trkavý býk má být souzen a potrestán jako vrah lidský. Zákony vyžadují, aby dobytek ukořistěný na válečných protivnících Izraelitů byl zničen, nesmí se jíst, a už vůbec ne obětovat. 
Je to proto, že v myslích lidí byl spojen s nepřáteli samotnými. 
V Jonášově příběhu se kají a svých hříchů litují nejen obyvatelé Ninive, ale i stáda dobytka a ovcí. 
Zmíněné příklady poukazují na to, že domestikovaný dobytek byl považován za součást společenství. 
Z toho plyne, že zvyky a chování ptáků a zvířat má svůj náboženský význam, zvláště to, čím se živí a jak potravu získávají. 
To je určujícím kritériem pro označení za čisté a nečisté. 
Je to patrno ze soupisu zakázaných ptáků - všechno jsou to dravci, a jako takoví nevhodní pro lidi, kterým je zakázáno pozřít krev a mají se vyhýbat masu rozsápaných zvířat. 
Naopak ptáci čistí, křepelky, holubi, koroptve, husy jedí zrní a tráví život v blízkosti lidí. 
Zvířata neuvedená v zákonech Tóry tam nebyla uvedena proto, že nebyla součástí jídelníčku. 
Jedna ze současných teorií tvrdí, že stravovací zákony jsou postaveny na kultických normách: co je vhodné pro obětování, to je čisté. 
Ovšem spíše opak je pravdou, obětní zvířata byla vybírána z větších skupin živočichů již uznaných za čisté. Druhové rozlišení čistého a nečistého je doloženo obětními zákony. 
Jiná teorie říká, že stravovací zákony ustavují systém tabu. Podle W.R.Smithe (19.st., studoval srovnávací náboženství) byla nečistá zvířata posvátná, vyhrazená jen k obětem a Izraelitům bylo proto zakázáno je jíst. 
Důkazy ovšem jsou sporné. Smith uvádí Ezech. 8,10-11, kde prorok popisuje, co viděl v jeruzalémském Chrámu. 
Co Ezechiel viděl, bylo ale ve skutečnosti znesvěcení obětního kultu. 
Fetiše, zpodobení zvířat a příšer byly znaky pohanství, Izraelity napodobené. 
Kdyby stravovací zákony opravdu ustavovaly tabu, čekali bychom, že budou obětována zvířata, která je zakázáno jíst: typickým příkladem je zákaz požití krve - krev měla důležitou roli při obětování a očišťování a byla striktně určena jen k těmto účelům. 
Typický je i příklad kůzlat, ale jinak:
Víme, že ve starověkém Izraeli a okolních zemích byl kdysi kult uctívání kozla, a přece nenajdeme zákaz konzumace kozího masa. Není to tabu, kdy posvátnou kozu je zapovězeno jíst, ale spíše magie - dobrá koza zápasí s démonickou zlou, symbolizující hříšnost. Stravovací zákony tedy nedávají žádnou oporu pro teorii tabu. 
Další teorie věnuje pozornost praseti. 
Není biblického důkazu, že by prase figurovalo v démonické mytologii, ačkoliv nutno připustit, že to mohlo zůstat utajeno. 
Komparatisté odkazují na egyptské mýty, kde prase mělo významnou roli. 
V příběhu o Hórovi a Sethovi prase zranilo Hóra. 
Podle Herodota bývalo v Egyptě při úplňku obětováno prase, protože měsíc byl ztotožněn s Hórem. 
V Kanaanu bylo za biblických dob prase rozšířeno jako domácí zvíře a bylo také, vedle jiných zvířat, kanaanskými obyvateli obětováno. Mezopotamské zprávy uvádějí prase často jako obětní zvíře, dodávané do chrámu. Prase se stalo jakýmsi testem věrnosti judaismu, jako např. v době Antiocha. Předpokládá se, že tomu tak bylo i v dřívější biblické době. Stravovací zákony však nedokazují, že by tomu tak bylo, prase je vyloučeno proto,že má sice rozštěpené kopyto, ale není přežvýkavec. 
Stravovací zákony v určení základního rozdílu mezi čistým a nečistým zvířetem dávají přednost kritériu doma chovaného zvířete. Izraelitům se jakoby zakazovalo jíst ta zvířata, kterými by sami mohli být napadeni. 
Měřeno dnešními vědeckými poznatky se rozlišovací kritéria mohou zdát nedokonalá, ale bezpochyby odpovídají stavu poznání tehdejšího člověka. 
Srovnání: čistí živočichové jsou k nečistým jako Izraelité k ostatním národům: čistí lidé jedí čistá zvířata v čistém stavu. 
Mršiny jsou zakázány, mrtvé je nečisté. 
Ve stravovacích zákonech tedy jasně prosvítá socionáboženský záměr: 
Ideální by bylo, kdyby se lidstvo živilo plody země; pokud místo toho pojídá jiné živé tvory, pak nutno dbát, aby nepojídalo ta zvířata, která se sama živí ulovenými zvířaty. 
Při požití masa zvířat pak musíme dbát, abychom nejedli jejich "život", tj. krev, což by byl druh vraždy - jíst krev je jako prolít krev. 
Izraelité se musí držet ideálního způsobu života, i když ostatní národy to nedělají. 
Spolu s odmítnutím nenáležitých sexuálních praktik (které narušují rodinu) a s odmítnutím pohanských kultů (oddalují Izrael od Boha) dodržují stravovací zákony, aby se udrželi vzdáleni zvířeckosti a zdokonalovali svou humánnost. 
Takto čistí lidé si pak zaslouží žít ve vlastní zemi bez problémů. 
Zmiňme se závěrem i o teorii, která vidí ve stravovacích zákonech vysvětlení hygienické, prospěšnost zdraví. 
Pud sebezáchovy obvykle formuje zvyky lidského společenství. 
Nechuť k určitému druhu stravy mohla snad odrážet empirické zjištění, že tato strava je obzvlášť nezdravá či náročná na uchování a přípravu. 
Není ale žádný důkaz, že by právě to byl základní důvod pravidel daných Tórou. Daleko logičtější je vidět základ socionáboženský.

/Převzato z www.olam.cz/

Výklad k sidře Šemini 2014 zde.

šemini.doc

šemini.pdf