Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sidra Ree

25. 8. 2014

 

Výklad sidry Ree

(Deut. 11,26 – 16,17)

 

Na počátku sidry Ree Tóra opakuje příkaz, ohlášený již ve 2. verši 4. kapitoly: 
Všechno, co vám přikazuji, budete bedlivě konat; nic k tomu nepřidáš a nic z toho neujmeš. 
Zatímco v prvním případě šlo o varování před nebezpečími týkajícími se vnitřních záležitostí izraelského společenství, na tomto místě jde o výstrahu před pohany a falešnými proroky. 
Tóra nakazuje střežit se před jejich svody, výzvami k revoltě, vlivy, jež by Židy mohly odvrátit od služby Hospodinu a zachovávání Jeho příkazů. 
I kdyby falešný prorok přišel změnit třeba jen jedno písmeno Zákona, zaslouží si odsouzení. 
S.R.Hirsch k tomuto tématu uvádí, že dějiny Izraele musí být tvořeny nepřerušeným řetězem tradice, jejímž předmětem je Zákon přijatý Mojžíšem a předaný lidu. 
Těžké okamžiky vynesou muže inspirované Bohem, jež dají Zákonu hodnověrný výklad, povedou lid, stanoví vývojové linie židovského myšlení. 
Tito proroci si ve shodě se svým označením zaslouží naprostou svrchovanost, avšak teprve poté, až ve své integritě nebudou nijak napadnutelní, až se slovy i činy ukáží oddáni skutečnému Zjevení ze Sinaje. 
Svou autoritu posílí vnějšími znameními, zázraky, jimiž je Bůh obdaří, aby lépe ustavil jejich svrchovanost. 
Avšak naše sidra přináší i otázku, která se bezprostředně nabízí: Jak odlišit falešného proroka od proroka skutečného? 
Vždyť Bůh oběma umožní konat zázraky, a lid tak bude vystaven nejtěžší zkoušce - bude muset odmítnout poslušnost falešnému proroku, a to nehledě na zázraky, jimiž posiluje svá slova, a naopak společenství Izraele přilne k prorokům skutečným, oprávněně povzbuzeno zázraky, které tyto muže obklopují. 
Jak tedy rozlišit? 
Text říká, že dojde k znamení či zázraku (13,3) a poté falešný prorok pronese: 
"Pojďme za bohy cizími, které neznáš." Tehdy je na Izraeli, aby rozlišil mezi prorokem věrným Zákonu a tím, kdo se chystá ho zradit. 
Tehdy se Izrael zbaví toho, kdo ho chtěl uvést v omyl, a nepřihlédne k zázračným projevům, k nimž falešný prorok bude marně poutat pozornost... 
Kritérium je tedy zřejmé. 
Aby se jakýkoliv prorocký čin stal legitimní, nesmí opustit rámec stanovený bezprostředně Zjevením a doplněný ústní tradicí. 
Na základě tohoto stanovení je proto poměrně snadné provést nezbytné vyloučení, jestliže posuzujeme slova "proroka" podle toho, jak působí k naplňování Zákona. 
Žádný člověk si nikdy nemůže činit nárok na lepší uskutečňování Božího slova než prostředky stanovenými Božím Zákonem. 
Je třeba se s rozvahou, pevně rozhodnout. 
Přijímajíce Boha uznáváme, že může promlouvat jen jedním slovem. 
Připustit, že by Boží učení bylo rozpolcené, je neslučitelné s nejelementárnějšími pojmy našeho chápání Stvořitele. 
Judaismus se uchovává vůči jakémukoliv možnému pokusu i navzdory mu, byť učiněnému z dobré vůle, pouze celistvostí zjeveného učení a naprostou věrohodností slov ze Sinaje. 
Snížit toto Zjevení na roveň kolektivní inspirace, dát Božímu Zákonu charakter spontánně vyjeveného náboženského cítění, jednoznačně znamená vynést rozsudek nad skutečným judaismem a též pozvolný, avšak o to nijak méně skutečný přechod k nejryzejšímu panteizmu. 
Proto zákon pojednávající o falešných prorocích zaujímá v židovské teologii ústřední místo. 
Má budoucím generacím připomínat jediný možný postoj, mají-li se uchovat tváří v tvář zkouškám hrozícím čistotě a integritě Božího Zákona. 
K verši dostaví-li se znamení a zázrak, o němž (falešný prorok) mluvil, pravil rabi Josi Galilejský: Hle, jak velkou moc dává modloslužebníkům tento verš, prohlédající jejich úmysly: 
I kdyby se jim podařilo zastavit (běh) Slunce a Měsíce, planet i hvězd - nenaslouchejte jim. 
Proč? 
Protože zkouší vás Hospodin, váš Bůh, aby poznal, zda (vskutku) milujete Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší" (13,4). 
Rabi Akiba však řekl: Střežme se pomyšlení, že by Svatý, požehnán je, zastavil (běh) Slunce a Měsíce, planet i hvězd kvůli modloslužebníkům. 
Text hovoří o pravém proroku, který se později stal prorokem lživým, jako Chananja ben Azur (Talmud, traktát Sanhedrin 90a). 
Uvedené názory odrážejí mínění vykladačů mystických, respektive racionalistických. Je překvapující, že řada komentátorů sdílí právě názor Josiho Galilejského a odmítá racionalistickou koncepci. 
Tak vystupuje i Maimonides, jenž výslovně zdůrazňuje, že falešný prorok jedná prostředky zaříkávání a kouzel (viz Hilchot Jesodej Hatora). 
V Průvodci zbloudilých se Maimonides vyjadřuje k výroku 4. verše "protože zkouší vás Hospodin, váš Bůh."
Věz, praví, že kdykoliv se v Tóře objeví zmínka o zkoušce, nemá to jiný cíl a účel, než ukázat lidem, co mají dělat, či v co mají věřit. 
Zkouška tedy spočívá takříkajíc v naplnění určitého činu, přičemž nejde o čin jako takový, neboť ten je předložen jen jako příklad k následování, jako model. 
Proto když je řečeno "aby poznal, zda (vskutku) milujete", věz, že Bůh to již věděl. 
Podobá se to jinému textu "aby se vědělo, že Já jsem Hospodin, který vás posvěcuje" (2 Mojž. 31,13). 
Tam je smyslem: Aby národy věděly. A stejně zde se praví: 
Povstane-li člověk, který si osobuje prorokovat, a vy spatříte jeho zázraky, jež vyvolávají víru, že hovoří pravdu, budete si vědomi, že to vše se děje jen proto, aby Bůh vyjevil národům, nakolik jste prodchnut i Jeho Zákonem a schopni pochopit skutečnou Boží přirozenost, aniž byste se nechali zmást klamy podvodníka a otřásli svou vírou v Boha. 
To poslouží jako opora všem, kdo usilují o pravdu tak, že budou hledat důkazy víry dosti pevné na to, aby nebrali ohled na Žádného tvůrce zázraků. 
Ve skutečnosti takový člověk by žádal věřit v nemožné; utíkat se k zázrakům je však vhodné, jen když se hlásá něco možného, jak bylo vyloženo v Mišne Tóra (111,24). 
Výraz tidbakun z 5. verše - k (Hospodinu) budete lnout - vyjádření horoucí lásky k Bohu mezi zákony hovořícími o falešných prorocích, pro Izrael znamená: z celého srdce odvrhnout svody lživých proroků. Definice dvekut - lnutí - našla výraz v různých židovských školách. Ocitujme si alespoň názor Ch. Luzzatta z jeho díla Mesilat ješarim. 
V komentáři k 3M 19,2 praví, že dvekut vede ke svatosti, což znamená žít ve stavu spojení s Bohem do té míry, že ať člověk činí cokoliv, nikdy se od Boha neodděluje, ani se mu nevzdaluje.
A člověk, jehož úsilí je posvěceno Stvořitelem, dosahuje stupně, kdy i jeho činy materiální povahy nabývají hodnoty pravé svatosti. 
Jestliže se člověk předběžně podrobil micvot - příkazům - a takto bez oddechu, všemi zdroji lásky a bázně usiluje o dosažení Boží velikosti, podaří se mu postupně odpoutat se od materiálních nahodilostí a soustředit svou pozornost na opravdové spojení s Bohem. 
Tehdy na člověku spočine duch shůry, Stvořitel na něj sešle své jméno a člověk se začne podobat andělu Pána; všechny jeho skutky, i ty nejskromnější a nejvíce materiální, nabudou hodnotu oběti a kultu na počest Hospodina. 
Dvekut je v každém případě považován za nejvyšší cíl náboženského zdokonalení. 
Může jím být extáze. Význam pojmu je však mnohem širší. 
Je to neustálé bytí s Bohem, intimní jednota, sladění vůle lidské a Boží. 
Jak se píše v Or ha-ganuz textu ze samého počátku 19.století: Když člověk uskutečňuje náboženské příkazy nebo studuje Tóru, tělo se stává trůnem pro duši... a duše trůnem pro světlo Šechiny, Boží přítomnost nad námi. 
Světlo se rozprostírá kolem člověka a on, spočívající uprostřed světla, se raduje a chvěje.

(Z francouzského originálu Elie Munk: La voix. de la Thora - Le Déuteronome vybral a přeložil Leo Pavlát) 
Převzato z Roš chodeš 8/1994

 

/Převzato z www.olam.cz/

Sidra Ree.doc

Sidra Ree.pdf

 

 
 

Jazyky

ČeštinaEnglish