Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Sidra Noach

27. 10. 2014

 

Výklad sidry Noach

(Gen. 6,9-11,32)

 

Komentář k 5. a 6. verši 9. kapitoly, které pojednávají o vraždě, je dílem Nechamy Leibowitzové (nar. 1905), významné znalkyně Písma, žijící v Izraeli.
Prvním generacím lidstva - Adamovi a jeho potomkům - nebyla vražda výslovně zakázána, neboť ze skutečnosti, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu, zákaz vraždy vyplýval dostatečně jasně.
Když poté úpadek lidského rodu vyústil ve všeobecné násilí, dostalo se Noemovi a jeho synům, kteří jako jediní přežili zkázu seslanou na zkažené lidstvo, výslovného zákazu vraždy a byl jim také vymezen trest za neuposlechnutí.
"Avšak krve života vašeho budu požadovat, od každého zvířete budu ji požadovat a od (každého) člověka, od bratra každého (člověka) budu požadovat život člověka."
Tento dlouhý verš si zaslouží vysvětlení z hlediska smyslu i stavby.
Počátek verše "avšak krve života vašeho budu požadovat" lze podle všeho chápat jako obecnou zásadu a pokračování pak detailně upřesňuje dvě možnosti: krev může být prolita zvířetem, nebo člověkem.
Takto náš verš objasňuje Ibn Ezra (1089-1164):
"Dovolil jsem vám prolévat krev každého živého stvoření s výjimkou krve, která dává život vám.
Tuto krev jsem nedovolil prolévat, neboť jste lidé. Za ni budu volat k odpovědnosti.
Smysl je stejný jako v 'za prolitou krev (Hospodin) k odpovědnosti volá (hebrejsky doreš), pamatuje na ni..." (Žalm 9,13).
Taková je obecná zásada a následuje výklad zvláštností.
'A od (každého) člověka´ - ať jiného zabije více lidí nebo jen jeden, budu je za krev volat k odpovědnosti.
Budu volat k odpovědnosti také každé zvíře - přikážu jinému, aby je zabilo.
Neboť zvěř je vám povolena, ale zvíře člověka zabíjet nesmí."
Uvedenou myšlenku potrestání zvířete, které zabije člověka, považuje většina komentátora za poněkud bizarní, neboť soustava povolení a zákazů má smysl jen tehdy, když je bytost nadána svobodnou vůlí.
Zdá se tedy, že je náš text třeba chápat jako trest pro člověka, který nezabije bližního vlastní rukou, ale užije k tomu zvířete.
Toto hledisko zastává Maimonides (1135-1204):
'Od každého zvířete budu ji (krev) požadovat´ - to se týká člověka, který jiného spoutá a předhodí lvu nebo jiné šelmě, jež ho roztrhá a pohltí (Mišne tóra § 2).
Zbývá nám vysvětlit přesný význám slov "od (každého) člověka, od bratra každého (člověka)" v našem verši.
Jestliže připustíme, že v Tóře mají místo i opakování k zdůraznění určité myšlenky, řadíme se k názoru S.D. Luzzatta (1800-1865): "Tato slova jsou druhem vsuvky, jež nemá jiný cíl než dodat tvrzení důrazu.
Bůh říká, že bude volat k odpovědnosti člověka za život jiného člověka, bude žádat účet za život jeho bratra, který je lidská bytost jako on a nad nímž se přesto neslitoval."
Naši moudří a po nich Raši (1040 - 1105) však takto verši nerozumějí.
Podle nich zde nejde o emotivní zdůrazňování; každá část verše upřesňuje určitý právní aspekt: "´Avšak krve života vašeho´ - ačkoliv jsem vám dovolil připravit o život zvíře, budu volat k odpovědnosti toho, kdo prolévá svou vlastní krev (kdo se pokouší o sebevraždu).
'Budu ji požadovat... od (každého) člověka' - od člověka, který se dopustí úmyslné vraždy beze svědků.
(Od bratra každého (člověka)' -jehož miluje jako svého bratra a kterého zabil neúmyslně, opomenutím.
Budu ho volat k odpovědnosti, jestliže nevyjeví pravdu a nebude žádat o prominutí za svou chybu.
Neboť i neúmyslné zabití musí být odčiněno.
Jestliže nebyli přítomni žádní svědci, kteří by vraha přiměli odejít do vyhnanství, nebo odmítá-li se trestu podrobit, sám Bůh ho bude volat k odpovědnosti.
Takto naši moudří vykládali v Talmudu (Makot 10b) verš 'Jestliže o život přijde, dá život za život' (2.M 21,23):
Bůh jim dal setkat se ve stejném hostinci..."
(Jde o setkání vraha, který si předem připravil svůj zločin, a muže, jenž zabil neúmyslně.
Tento muž uklouzl, spadl z žebříku na vraha a zabil ho.
Sám pak musel odejít do vyhnanství. Oběma mužům se dostalo trestu, jaký si zasloužili.)
Rovněž již zmíněný Maimonides nahlíží citovaný 5. verš 9. kapitoly v právnickém kontextu: "'Avšak krve života vašeho budu požadovat´- to platí o člověku, který se zabíjí vlastní rukou.
'Od bratra každého (člověka) budu požadovat život člověka' - týká se toho, kdo najímá vrahy, aby zabil svého bližního.
Zde (i ve výše citovaném Maimonidově výroku) je celkem třikrát užito výrazu daraš, tj. žádat, požadovat, volat k odpovědnosti, abychom byli zpraveni, že soud nad viníkem přechází k Boží spravedlnosti."
Ať již přijmeme hledisko spíše literární či právnické, je zřejmé, že text hovoří o Božím trestu.
Takový je smysl slova edroš (budoucí čas od daraš).
Následující 6. verš naproti tomu odkazuje ke spravedlnosti lidské:
"Kdo prolévá krev člověka, člověkem bude prolita krev jeho, neboť k obrazu Božímu stvořil (Bůh) člověka."
(Podle Maimonida jde o případ, kdy vrah zabíjí sám, nikoliv prostřednictvím někoho jiného.)
Můžeme se spolu s Benno Jacobem (1862-1945) zmínit o pocitu hrůzy, navozeném lapidárním ohlášením trestu pro vraha.
Můžeme si rovněž povšimnout rozdvojení, jež charakterizuje první část verše (souvislosti: kdo prolévá - bude prolita, krev - jeho krev, člověka - člověkem; tváří v tvář člověku, jenž spáchal zločin, stojí člověk, který vykonává trest. Protějškem krve prolité je krev vrahova). Konečně je třeba upozornit na souzvučnost, opakování zvuků téměř identických - dam (tj. krev), adam (tj. člověk), jež násobí působivost verše. Prvořadý význam má však zejména důvod, ospravedlňující zákon: "Neboť k obrazu Božímu stvořil (Bůh) člověka."
Komentátoři se táží, ke komu se bezprostředně vztahuje slovo "člověk", jímž končí náš verš.
Názory se různí.
Podle jedněch se jedná o vraha. Vysvětlují, že život je darem od Boha, a člověk s ním tedy nemůže libovolně nakládat.
Je pověřen posláním.
Jestliže namísto toho, aby se připojil k Božímu stvořitelskému dílu a budoval, ničí, kam se v něm poděl Boží obraz?
Takovou ideu rozvíjí v prvním ze svých dvou komentářů David Kimchi (1160-1235):
"Dokonce i co se týče bytosti nižších, než je sám, člověk neměl právo je zabíjet, dokud tak Bůh nepřikázal.
Aby Adam a Eva mohli požívat rostliny -stvoření nižší než jsou živočichové -musel je Bůh prohlásit za dovolené k jídlu:
'Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu...´ (1.M 1,29).
Stejně tak Bůh ve svém Zákonu předaném Mojžíšovi stanovil, že je možné prolít krev člověka, který si za svůj hřích zaslouží trest smrti, neboť v tomto případě je to člověk, jenž začal ničit Boží obraz (vlastní lidskému rodu), když překročil Boží příkaz."
Jiní komentátoři, a mezi nimi znovu Kimchi, naproti tomu soudí, že "člověk stvořený k obrazu Božímu" označuje oběť.
Podle této interpretace, je-li třeba prolít krev vraha, je tomu tak proto, že on sám prolil.

 

K verši sidry Noach - tu viděli synové Boží dcery lidi, že byly krásné, a vzali si za ženy kterékoli si vyvolili (6,2) uvádí Raši, že nebeské bytosti - synové princů a soudců - naplňovaly na Zemi Boží poslání.
Ibn Ezra a další exegeti doplňují, že Boží synové byli potomky Šeta, zatímco dcery lidské náležely pokolení Kainovu.
Nebeští poslové si svůj Boží přívlastek zasloužili proto, že Šetovo pokolení si uchovalo Boží pečeť (viz 5,3).
Přesto se však tomuto rodu nepodařilo zachránit lidstvo před zkázou, protože si nezachovalo svou čistotu.
Spojilo se s potomky Kaina, kteří dali vzniknout bezbožné civilizaci; jakkoliv dosáhli pokroku v oblasti umění a technických objevů, nalezli svůj konec ve zhoubě potopy.
Ani potomci Šeta však neunikli smrtícímu ortelu, protože svými sňatky klesli na roveň této zhoubné generace.
Z důrazu na krásu žen jasně vyplývá, že synové Boží přihlédli jen k jejich vnějšímu, fyzickému aspektu, a nebrali na vědomí ani jejich původ, ani budoucí schopnost důstojně vychovat děti.
V samotném aktu vyvolení pak Raši vidí důkaz zvrácenosti mužů, kteří si brali i ženy vdané, a domýšlí, že volba rovněž padla i na jiné muže a dobytek, že cizoložství, homosexualita a obcování se zvířaty dovedly lidstvo k zániku.
Když Bůh viděl, že synové z Božího pokolení se žení, aniž by svým sňatkům přikládali důležitost, předpověděl, že jeho duch, tedy Boží světlo, nebude již s to dlouho ovládat tělesnost lidí, že tomuto světlu hrozí, že se samo "stane masem".
Podléhání tělesnosti způsobí, že příval smyslových vášní zaplaví síly duchovní - takový je smysl verše i pravil Hospodin: nebude rozhodovat můj duch v člověku navždy, protože on je přece maso; ať trvá jeho věk sto dvacet let (6,3).
Chaim Luzzatto se zaměřil především na poslední větu citovaného verše.
Po Adamově pádu, píše, si Bůh přál, aby lidé opět mohli dosáhnout dokonalosti přitahováni pouze ideálem svatosti, aniž by byli podrobováni novým zákonům.
Aby měl člověk dostatek času k samostatnému dosažení takového stupně moudrosti, jenž by ho pozvedl k svatosti a umožnil mu znovu naleží Boha, poskytl Stvořitel lidem velmi dlouhý život.
Bůh dal lidem lhůtu deseti generací, aby tento ideál uskutečnili.
Noe mohl být skutečným Spasitelem, který by lidstvu přinesl pochodeň světla a spásy.
Byl však příliš slabý, aby dotázal zadržet příval nemravnosti, který zachvátil jeho současníky, a nedokázal zabránit katastrofě.
Po tomto nezdaru "vznešené cesty", vedoucí k dokonalosti prostřednictvím ideálu svatosti, se Bůh rozhodl poučit lidstvo "cestou nízkou".
Ta zahrnuje četné zákazy a příkazy, jež by měly člověka dovést k mravní dokonalosti.
Bůh nejprve vyhlásil zákony určené "synům Noa" a poté ustanovení, která tvoří obsah Tory.
Současně omezil délku lidského života, protože člověk, jehož nadále vedly Boží zákony, již nepotřeboval hledat pravdu sám.
K dosažení nejvyššího cíle bytí mu mělo stačit 120 let.
Příklad Mojžíše, jenž ve 120 letech zemřel, dokazuje, že tato lhůta je dostatečná. (Talmudský traktát Chulin 139b na to v našem verši činí narážku, když hebrejské spojení b' šagam, tj. "přesto, vždyť", vykládá právě s odkazem na Mojžíše, neboť numerická hodnota tohoto výrazu se rovná číselné hodnotě jména Moše.)
Samo číslo 120 představuje na Boží stupnici délku jednoho dne.
Tento den však může trvat tisíc let (tisíc let je v Tvých očích jako včerejšek, jenž minul, jako jedna noční hlídka - Ž 90,4) a právě dnům tohoto řádu se těšily první generace.
Avšak tak jako dny mohou být v závislosti na ročním období dlouhé nebo krátké, tak i Boží den může obsahovat pouhých 120 let, přičemž i sám tento údaj je přibližný jako 12 hodin dne, z nichž je část pohlcena nocí.
Po omezení délky lidského života je den daný člověku "krátký a práce je mnoho", jak praví rabi Tarfon v talmudském traktátu Avot 2,20.
Nicméně i tento den, jakkoli omezený, stačí k naplnění lidské existence na zemi, jak to zdůrazňuje Raši v komentáři k 5.M 7,11. Až se naplní padesátkrát opakované stodvacetiletí lidské existence - v padesátiletém cyklu sedmkrát sedm opakovaného jubilejního roku - svět vstoupí do svého sedmého tisíciletí (traktát Avoda zara 9a), mesiášské éry.
Toto období naplní v univerzální rovině historický význam jubilejního roku, o němž Tóra říká:
A posvětíte padesátiletí a vyhlásíte propuštění (na svobodu) v zemi všem jejím obyvatelům (3.M 25,10).
Nízkost, již lidstvo propadlo, zlomyslnost člověka (6,5) vedla Hospodina k tomu, že litoval, že byl udělal člověka na zemi a rmoutil se v srdci svém (6,6).
Maimonides naznačuje ve svém Průvodci zbloudilých (1,29), že Bůh neposlal nehodné generaci žádného proroka, ale choval zármutek ve svém srdci tak jako později milosrdenství (viz 8,21), dokud Mojžíšovi neodhalil své nejvnitrnější myšlenky.
Rav Ami vytvořil podobenství o králi, který své záležitosti vyřizoval prostřednictvím posla.
Král však utrpěl finanční ztráty.
Na koho by si měl stěžovat, ne - li na posla (Midraš raba 26)1 Stejně tak Bůh pověřil Zemi, aby zrodila člověka a živila ho.
Toto poslání však nebylo naplněno, Země se zmocnil úpadek.
Proto na ni Bůh zatrpkl. Tak je třeba rozumět našemu verši, který doslova neříká zarmoutil se ve svém srdci, nýbrž co se týče jeho srdce.
Výraz jeho srdce přitom označuje Zemi, neboť ona je to, komu náleží ústřední místo v díle Stvoření.
Země představuje poklad, jejž Boží láska zahrnula nevídaným bohatstvím a nádherou, poklad umístěný v "srdci stavby vesmíru".
Toto dílo je předmětem Boží radosti.
Bůh mu dal své srdce; a cítí se, lidsky řečeno, povinen zříci se předmětu své radosti.
Tato koncepce svaluje na Zemi -na pozemský vliv na člověka - část odpovědnosti za lidské pochybení. Tak se dá pochopit, proč Tóra dvakrát za sebou opakuje výraz ha-odam ba-arec, doslovně člověk v zemi, nikoliv al ha-arec, na zemi.
Bůh věděl, že zhouba člověka (způsobená Zemi) se zvětšuje... Bůh litoval, že stvořil člověka vytvořeného ze země. Zmínka o této shovívavé velkodušnosti ospravedlňuje užití Božího jména znázorněného tetragramem (hebrejská písmena jod, he, vav, he), jenž znamená lítost, ve verších oznamujících trest, ačkoli později, až zasáhne nesmiřitelná spravedlnost, bude toto Boží jméno nahrazeno výrazem Elokim, jež vyjadřuje soud.

 

/Převzato z www.olam.cz/

http://cs.wikipedia.org/wiki/Nechama_Leibowitz

Sidra Noach.doc

Sidra Noach.pdf