Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Sidra Nicavim 2015

13. 9. 2015

Výklad sidry Nicavim
(Deut. 29,9 - 30,20)

 

Kolektivní odpovědnost Izraele je základ, z něhož má podle Mojžíšova přesvědčení vyrůstat národní vědomí. 
Tato kolektivní odpovědnost však nesmí jednotlivci dovolit, aby se domníval, že je v bezpečí, pokud společenství zachovává věrnost Bohu a přitom o své vůli přestupuje Zákon a jeho ustanovení. 
Odpovědnost kolektivní neruší odpovědnost individuální. 
V přímé návaznosti na tuto zásadu stojí dobře známá idea Boží lásky a dobročinnosti, kterými Stvořitel zahrnuje nejen národy jako celek, ale i každého jednotlivce uvnitř národního celku. 
"Atem nicavim," začíná tato sidra: "Vy (všichni) stojíte" o - všichni jste přítomni - národ, který nevymizí. "
Generace se střídají, vůdcové se mění, ale národ zůstává. 
Je to "maceva" - pilíř, který přetrvává. 
Mojžíšovy obavy však přesto zcela nepominuly; bojí se, že se budou opakovat události, jež zažil na poušti. 
Kdo se stane Mojžíšem budoucnosti? Národ znovu upadne do chyb předchůdců, Boží hněv vzplane proti nevděčníkům (29,26) a nastane čas vyhnanství. 
(V této souvislosti je třeba se zmínit o zvýrazněném písmenu lamed ve dvacátém sedmém verši. 
Toto odlišení od ostatního textu má svůj přesný význam, jenž vyplývá ze smyslu slova i obsahu samotného písmene. 
Velké lamed stojí uprostřed slova "vajašlichem" - tj. "odvrhl vás", "vyvrhl vás". 
Slovo "lamed" označuje písmeno a současně znamená "učit". 
Jeho zvýraznění je pak možno nepochybně vyložit tak, že odchod Izraele do vyhnanství nemá být považován za důkaz jakési konečné "roztržky" mezi Bohem a Izraelem.) 
Exil nepřináší Božímu lidu zkázu, není koncem jeho štěstí, ale dává poučení.Vědění. Galut je školou. 
Budoucnost je tedy temná a nejistá. 
Mojžíš však říká: "Věci skryté jsou Hospodina, Boha našeho, zjevné však (jsou) naše a dětí našich na věky: abychom plnili všechna slova této Tóry" (29,28). 
Žádný člověk nemá právo na to, aby si ve svém životě zoufal. 
Nesmí tak učiniti, i kdyby se mu jeho existence se všemi okolnostmi, které ji provázejí, zdála velice pomíjivá, nedůležitá, zanedbatelná. 
Pouze Bůh zná budoucnost a je to tak dobře. Vždyť kam by se poděla tvořivá síla, co by se stalo s lidskou vůlí a chtěním, kdyby člověk věděl, co ho čeká, a stal se tak vězněm své budoucnosti? 
Pro nás, židy, je pravda zjevná, zřejmá a dosažitelná. Je jí Slovo zjevené Bohem, věrnost Bohu a Jeho Zákonu. 
Vše ostatní není nic jiného než spekulace. 
Tři slova "lanu ulevanejnu ad" ("naše a dětí našich na věky") jsou na rozdíl od ostatního textu označeny nahoře jedenácti tečkami. 
Podle Rašiho je třeba toto odlišení chápat tak, že na prvních jedenáct let po vstupu do Zaslíbené země se ještě v pravém slova smyslu nevztahoval závazek kolektivní odpovědnosti, o níž Mojžíš právě hovořil. 
Izrael začíná být posuzován jako celek až poté, co byla slavnostně uzavřena úmluva na horách Ebal a Garizim. 
V posledních dnech svého života Mojžíš lidu neustále zdůrazňuje, jaký zásadní význam má poslušnost Boha, víra ve Stvořitele. 
Je skutečně tak těžké zachovat Mu věrnost a podrobit se Mu? Vždyť "příkaz tento, který já přikazuji tobě dnes, není ani nedostupný tobě, ani daleko od tebe" (30,11). 
Poznání, které Zákon přináší, není nadpřirozené, srozumitelné jen nebešťanům. 
Nic z toho, co člověk potřebuje k postižení a pochopení Zákona, neuzavřel Bůh jako své tajemství - "vždyť ('příkaz') není v nebi" (30,12) - a zdokonalení, jež Zákon přináší, nezávisí na čase či místě. 
"Není za mořem, abys řekl: 'Kdo se přeplaví pro nás za moře, abys jej pro nás vzal a nám jej oznámil, abychom jej plnili', nýbrž blízko je tebe slovo (to) velice... (30,13-14). 
Bůh, jenž dal vzniknout všemu bytí, zná lépe než kdokoliv jiný, co tvá duše i tělo skutečně potřebují. 
Nemohl se mýlit, když ti prstem ukázal cestu života. 
Protože jde skutečně o život a o smrt (verš 15), o nic více či méně. 
Celé národní i individuální bytí Izraele, jeho štěstí, naplnění, o něž v něm každý usiluje, budou vždy záviset na volbě, kterou člověk učiní. 
V základu učení o svobodě, podstatě židovské filozofie, stojí tyto zásadní výroky Tóry: 
Volba je před tebou; nic ji nezmenšuje, nic ji neomezuje. 
Vše je v tvých rukou - tvá velikost i tvůj úpadek, tvé světlo i tvá noc. Jistě, žijeme, a přesto ještě musíme volit život. 
Neboť život, jak ho zamýšlí Bůh, a život, jak ho chápou lidé, mají velmi málo společného. Jde o život - a Tóra je toho velkolepým svědkem - jenž se naplno otvírá všem aspektům a možnostem existence. 
Volba musí být stále přítomna, a kdo říká volba, říká pán. 
Neboť volit může jen ten, kdo je pánem své volby. A být pánem své volby je hlavním cílem nauky, jež chce člověka obdařit jeho veškerou možnou silou. 
Tato volba bude skutečným činem lásky (30,20), neboť v této volbě, jež se svobodně přiznává k Pánu všeho bytí, se setkávají milosrdenství nebes a síla stvoření, neomezená moc Boha s pokorným i velkolepým úsilím člověka. 
"Sto dvacet let je mně dnes, nemohu už vycházeti a vcházeti..." (31,1). 
Z úst vůdce, nesrovnatelného se všemi jinými, stoupá k nebi nářek. 
Mojžíše a jeho činy provází Boží sláva, ale tu jako by byla znevážena jeho skromnost a prostota, o nichž podal svědectví sám Bůh. 
Vidíme před sebou Mojžíše - člověka a slova, jež završují Pátou knihu Mojžíšovu, v nás vyvolávají hluboké dojetí. 
Člověk Mojžíš je před námi živý, jeho slova překonávají staletí, doléhají k našim uším a my nasloucháme vůdci plnému porozumění a spravedlivé přísnosti, obdivuhodné přímosti a čiré nezaujatosti. 
Mojžíš předává moc svému věrnému žáku Jehošuovi, který v obtížných chvílích, v okamžicích, kdy bylo třeba být mužem v pravém slova smyslu, osvědčil výjimečné kvality. 
Je vyjeven poslední zákon. Týká se veřejného, pravidelně se opakujícího předčítání Tóry, kterou Mojžíš přinesl lidu, předčítání, jež bylo každého sedmého roku, roku prominutí, svěřeno o svátku sukot levitům. 
Na rozdíl od ostatních poutních svátků, jichž se měli povinně účastnit pouze muži, má sedmého roku naslouchat slovům Tóry celý národ: všichni, kdo k němu patří, ať jsou to dospělí muži, ženy, nebo děti. 
Jakmile je dítě s to, třebas svým způsobem, pochopit smysl náboženského příkazu, musí se shromáždění zúčastnit. 
A na něm ústy svého povolaného obnoví národ svůj dávný slib: naslouchat Bohu, učit se Jeho Zákonu a zachovávat Boží bázeň. 
Mojžíš má své pověření předat Jehošuovi slavnostním způsobem. 
Přítomnost Boha v oblačném sloupu propůjčuje tomuto okamžiku jedinečnou pečeť: sám Bůh posvěcuje Mojžíšova následníka. 
Takové Boží jednám je naprosto výjimečné. 
Ve skutečnosti byl Mojžíš silnější osobností než Jehošua, a Mojžíšovu smrt proto mnozí považovali za nenapravitelné neštěstí. 
Jehošuovi hrozilo, že se po Mojžíšově smrti dostane do velice těžké pozice. 
Právě proto zasáhl sám Bůh, aby lidu ukázal, že Boží Zákon je věčný, že nepřestane platit po všechny generace.

(Z úvah významného náboženského myslitele 19. století Samsona Rafaela Hirsche přeložil L.P.) 
Věstník ŽNO 8/XXXXVIII

/Převzato z www.olam.cz/

nicavim 2014 zde

nicavim.pdf