Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Sidra Naso

31. 5. 2014

 

 

Výklad sidry Naso (Num. 4,21 – 7,89)


4. kniha Mojžíšova se v nehebrejských biblích označuje latinským termínem Numeri, který odpovídá řeckému názvu Aríthmoi - výčty. Tato označení mají nepochybně vztah ke staršímu hebrejskému jménu knihy Chumaš hapikudim nacházejícím se v mišnickém traktátu Menachot (4,3). 
Kniha Bemidbar navazuje obsahem na děje popisované v knize Šemot a přerušené knihou Vajikra. Oproti knize Šemot se však Bemidbar skládá z velmi různorodých textů vyprávěcího, zákonodárného a analytického charakteru, které lze rozčlenit do čtyř velkých úseků. 
První (1/1 - 10/10) začíná sčítáním lidu v měsíci ijjaru, na něž navazují různé rády a ustanovení a vylíčení zasvěcení Svatostánku. 
Druhá část (10/11 - 20/1) podává zprávu o nejrůznějších událostech první doby putování po poušti. 
Je zde např. vylíčena vzpoura levitských předáků Koracha, Datana a Abirama, či vyvolení Eleazara a Jošui jako nových vůdců lidu, kteří s novou generací vstoupí do zaslíbené země. 
Třetí částí (22/2 - 24/25) je tzv. kniha Bileamova, která snad byla kdysi samostatnou knihou téhož jména. Závěrečná část (25/1 - 36/13) zahajuje vyprávění událostí, které bezprostředně předcházely vstupu do zaslíbené země. 
A nyní obraťme pozornost k sidře Naso, která začíná sčítáním levitů na konci 4. kapitoly a končí vylíčením darů a obětí pro zasvěcení oltáře, obsaženým v 7. kapitole. 
Celá sidra Naso má několik obsahových celků. První z nich (4/21 - 5/31) zahrnuje kromě zmíněného sčítání a přesného vymezení úkonů a služeb ve Svatostánku zákony, jimiž je stanoveno vyloučení rituálně nečistých osob z tábora, uložení pokut a vykonám smírčích obřadů pro ty, kdo se dopustili věrolomných činů a konečně i obřad Božího soudu, kterému se musela podrobit žena podezřelá z cizoložství. Tento obřad svou ojedinělostí v zákonech Tóry vzbuzoval pozornost našich talmudických učenců a rabínů. 
Vzhledem k tomu, že odporoval zásadě, podle níž nebylo dovoleno spoléhat se na zázraky (ejn somchin al ha-nes), zrušil ho po zániku II. Chrámu již Jochanan ben Zakkaj. 
RaMBaN (Nachmanides) vyložil zrušení tohoto obřadu tím, že byl účinný pouze v době. kdy většina Izraelitů plnila Boží vůli, čemuž tak už nebylo v době ben Zakkajově. 
V Tóře i jiných knihách bible jsou často uvedeny sliby (nedarím) učiněné při různých příležitostech, např, Jeftův slib v knize Soudců (11/30 nn). 
Vedle konkrétních slibů nalezneme v knize Vajikra 27 a Bemidbar 30 obecná ustanovení o slibech, na něž navazuje celý talmudický traktát Nedarím - Sliby. V druhé části sidry Naso (6/1-21) je však uveden zcela zvláštní druh slibu, který měl těm, kdo se jím zavázali, získat Boží přižeň, nebo naopak jím chtěli vyjádřit vděčnost za prokázanou milost. 
Jeho podstatou bylo zřeknutí se vína, zákaz jakéhokoliv styku s mrtvým a jeho vnější známkou bylo ponechání si nestříhaných vlasů po celou dobu trvání slibu. Takto zasvěcené osoby se nazývaly nazírové a ustanovení, která se jich týkají, se proto též označují jako řád nazírů. 
Období zasvěcení bylo různé a podle příkazu našich učenců muselo minimálně trvat 30 dní. 
Mohlo však trvat celý život jako u Samsona či proroka Šemuela. 
Za duchovní vyvrcholení celé sidry je právem považováno Kněžské požehnání - Birkat kohanim (6/22-27). jeho jádrem jsou verše 24 - 26, které se v hebrejském textu skládají ze tří, pěti a sedmi slov, z nichž první je vždy v budoucím čase a za ním následuje jméno Hospodina. 
Někteří komentátoři Tóry chápou tato čísla jako symbolickou narážku na tři praotce, pět knih Tóry a sedm nebeských sfér. 
Původně možná sloužily zmíněné verše i jako požehnání jednotlivců, např. nazíra, který splnil svůj slib, což by vysvětlovalo jejich umístění za řádem nazírů, avšak postupem doby se změnily v požehnání určené celé obci věřících. 
Též nebylo zřejmě omezeno pouze na kněze - kohanim, ale mohli ho pronášet i levité. V období II. Chrámu jím žehnali každý den knězi při ranní oběti a podle zpráv zachovaných v mišnickém traktátu Tamid (7/2) a talmudickém traktátu Sota (37b) vyslovovali v něm pravé jméno Hospodinovo pouze v Jeruzalémském chrámu, zatímco ve venkovských synagogách ho nahrazovali jménem Adonaj. 
V ortodoxním aškenázském ritu je Birkat kohanim pouze součástí liturgie svátečních dnů. 
Ti, kdo odvozují svůj původ od kněžských rodů, opouštějí bohoslužbu a s pomocí levitů provedou rituální omytí rukou. Poté se vrátí do modlitebny, vystoupí na pódium (toto se nazývá duchan a podle něho se celý obřad jmenuje duchenen), přikryjí se tality, pozvednou ruce a spojí je tak, aby vytvořily podobu písmene šin (první písmeno Božího jména Šaddaj) a požehnají shromážděné obci. 
Dnes však v mnoha synagógách pronáší Birkat kohanim pouze chazan při ranní bohoslužbě jako doplněk modlitby Šmone esre. 
Celá sidra Naso končí 7. kapitolou, která obsahuje detailní a stereotypně se opakující výčet obětních zvířat a darů přinášených zástupci jednotlivých kmenů k zasvěcení oltáře a svatostánku. 
Zamysleme se nyní závěrem tohoto stručného přehledu obsahu Sidry Naso nad významem jejích jednotlivých částí v našem současném náboženském životě. I my jako naši předkové tábořící pod horou Sinaj si musíme být vědomi stálé všeprostupující přítomnosti Hospodinovy, která bezpodmínečně vyžaduje, aby společenství Božího lidu zůstalo rituálně čisté. 
Abychom nebyli zavrženi jako malomocní a jako ti, kdo se v táboře pod horou Sinaj dopouštěli věrolomností, musíme celým svým životem a jednáním usilovat, abychom se k této čistotě přibližovali. 
Tradice naší víry vždy zavrhovala ty, kdo se vypínali jakkoliv nad společenství a snažili se různými způsoby dokázat svému okolí, že jsou nějak výjimeční. Vždy jsme si vážili především těch, kdo dovedli sloužit společenství i Hospodinu svou skromností a pokorou. 
To vedlo naše učence k tomu, že nedoporučovali napodobovat biblické nazíry a jako hříšníky kárali i ty, kdo se postili déle, než bylo předepsáno. 
Závěrečná část kněžského požehnání obsahuje prosbu o mír. Mír byl a zůstává pro nás stále nejcennějším darem, neboť jen v míru může naše společenství žít beze strachu o svou existenci. Proto naši učenci prohlásili, že mír je jedním z pilířů ,,na nichž spočívá svět a bez něho nemůže na světě existovat sociální řád.“ 
Nemějme však na mysli pouze onen velký mír, ale i ten malý mezi námi a učiňme jej trvalým pilířem našeho společenství. 
Naši praotcové, jak o tom čteme v závěru sidry, přinesli po vztýčení Svatostánku každý svou oběť a dar k jeho zasvěcení. 
Přestože všechny oběti a dary byly stejné, biblické vyprávění je líčí každý zvlášť. 
Naší obětí přinášenou v synagóze je modlitba. I když je modlitba všech stejná, nestačí, když někdo tuto oběť přinese za nás. Je to povinnost každého z nás, je to něco, co nemůže za nás učinit někdo jiný. 
Rebbe Jakov Jicchok z Przysuchy řekl: "Když vidíme, že všechny dary předáků byly stejné a v témže počtu, proč uvádí Tóra dary každého z nich zvlášť? Protože každý z nich přinesl svůj dar sám od sebe, ne aby napodoboval druhé, ale pouze ze své vlastní svobodné vůle."

 

Převzato z www.olam.cz

 

Sidra Naso.pdf