Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Sidra Mišpatim

16. 2. 2015

Výklad sidry Mišpatim

(Ex. 21,1-24,18)

 

Z odkazu vrchního rabína Richarda Federa (1875 - 1970)(na úvodní fotografii)

"PŘISTIHNEŠ-LI BLOUDÍCÍHO BÝKA NEBO OSLA SVÉHO NEPŘÍTELE ..." 2.M. 23, 4. 
Často vidím - ovšem že jen na obrazovce televizoru - závody velikých siláků, jak vzpírají k úžasu četných diváků mohutná břemena a tu mi přichází na mysl náš slavný učitel Móše, syn Amramův z kmene Lévi a jeho snaha zdvihnout, to znamená duševně osvítit a mravně povznést jisraelský národ, kterému nedávno domohl k tělesné svobodě a který vedl do země Kanaán, jež byla jeho praotcům Abrahámovi, Jicchakovi a Jákobovi Bohem zaslíbena. 
Chtěl jim ji dobýti, aby ji obsadili, zalidnili a vlastnili na věčné časy. 
Ale věděl, že zániku odolá jen ten národ, který stojí duševně i mravně na výši, a právě proto považoval za svou nejsvětější povinnost, aby svůj milovaný národ přivedl na takovou výši. 
To byl ovšem tuze těžký úkol, neboť neměl zatím žádné spolupracovníky, kteří by od něho pokyny a poučení přijímali, lidu sdělovali a nad jejich zachováním bděli. 
Měl před sebou národ dlouholetým otroctvím zdeptaný, národ, který toužil, aby rychle prošel pouští, byl již ve své zemi a měl tam pohodlné domy, úrodná pole, dobré zahrady a vinice a sklízel jejich úrodu. 
Tito lidé neměli mnoho smyslu pro učení. 
Tušili asi, že si pak budou musit dávat pozor na každé slovo a na každý čin a bylo jim proto milejší žít volně podle své vůle a nemít žádných povinností. 
Ale jejich osvoboditel spatřoval právě v tom své pravé poslání, proto se svého výchovného, vzdělávacího úkolu ujal a plnil jej s největší horlivostí i proti vůli lidu. 
Na konec měl přece jen veliký úspěch, neboť všichni viděli, že je to muž naprosto nezištný, a má na mysli jen jejich blaho. 
A tak přemáhal Móše jednu obtíž za druhou a kráčel svou cestou. 
Byl své úloze tak oddán, že zanedbával svou rodinu a nedal si ani čas, aby navštívil svého bratra Aharona a svou milou sestru Mirjam, ale soustředil se výhradně na plnění úkolu, ke kterému byl Adonajem, Bohem praotců a Bohem národa jisraelského, povolán. 
Odsunul o celá desetiletí vstup do Zaslíbené země a věnoval se jen práci výchovné. 
Ta byla ovšem velice složitá, neboť chtěl svým lidem vyrvat ze srdcí celou minulost a naplnit jejich mysl vznešenými názory na Boha, svět a lidi a jejich srdce tak zušlechtit, aby konali jen dobro, vše zlé zavrhli a všechno nízké v sobě potlačili. 
Byl velkým dobrodincem lidu, a dával mu všecko krásné, a užitečné. 
V Egyptě viděli Jisraelité kolem sebe pohanství spojené s modloslužbou hlásající tisícileté putování duší mrtvých a jejich utrpení v říši stínů. 
Ale on jim hlásal, že je jen jediný Bůh, mocnější nežli všichni pohanští bůžkové dohromady a že je pouhý duch, lidskému oku neviditelný. 
Je Stvořitelem světa, otcem a živitelem všech lidí a nic jiného od nich nežádá, než aby Ho milovali a z lásky k Němu konali skutky lásky; aby mluvili pravdu, žili životem poctivé práce a zdrželi se každé lži, každého násilí, každého bezpráví. 
Vytvořil pro ně překrásnou a zcela jednoduchou věrouku a praktickou mravouku a oni brzy pochopili, že je to učení krásné a pro lidi vhodné. 
Stanovil jim, co Bůh od nich žádá a co jsou povinni chrámu, oltáři, kněžím a lidem blízkým i dalekým. 
Uložil jim, aby měli srdečný vztah k svým rodičům, sourozencům, manželkám a dětem, k svým bližním, k těm domácím i cizím, k těm bohatým i chudým a zchudlým, k těm silným stejně jako k sirotkům a vdovám. 
Uložil jim, jakou úctu mají míti před svou vládou a před soudy a soudci. 
Ani tím se však nespokojil a předepsal jim, jak se mají chovat ke svým jisraelským i pohanským otrokům a k najatým dělníkům, k dobytku, k polní zvěři a ptactvu. 
Žádal, aby jednali jako soucitní lidé a viděli ve všech lidech své bratry. 
Kladl jim na srdce, aby dali svým dětem dostatečné vzdělání, aby milovali práci a prací rukou svých se živili a aby byli milosrdní ke všem kdož strádají. 
Hlavním účelem jeho výchovy bylo, aby se měli všichni navzájem rádi a mohli pak klidně, bezpečně a bez starostí žít život v míru a pokoji. 
Uložil jim, aby milovali své bližní a byli si přáteli. 
Proto ustanovil jak se mají chovat, kdyby měli přece mezi sousedy nějakého nepřítele, který je přehlíží, s nimi nemluví, jejich pozdrav neopětuje, ruku jim nepodá a zle o nich mluví. 
Móše nebyl učenec a nepsal svou Tóru pro učence, proto nepodává žádné definice, nýbrž uvádí praktické příklady, jimž jeho lid snadno porozuměl. 
Tak čteme ve II. knize Tóry v kap. 23, ve verši 4. a 5..: 
"Kdybys přistihl bloudícího býka nebo osla svého nepřítele, dovedeš mu jej zpět! 
Kdybys uviděl, jak klesl pod tíhou svého břemene osel člověka, který má tebe v nenávisti, spolu s ním mu pomůžeš!" 
Víme dobře, že přítel přeje příteli všecko nejlepší a nepřítel nepříteli všecko nejhorší a raduje se škodolibě z každé ztráty a z každé hanby, kterou onen utrpěl. 
Škodolibost je nectnost a je příznakem malých, nízkých charakterů. Kniha "Přísloví" nás před škodolibostí varuje a praví: 
"Když tvůj nepřítel upadne, neraduj se a nejásej v srdci svém, když klopýtne!" (24, 17.) 
Dodává pak, že když Bůh něco takového vidí, odvrátí svůj hněv od našich nepřátel a přenese jej na nás. 
Kniha Přísloví nezná však jen záporný postoj k nepříteli, nýbrž i kladný a doporučuje nám něco skutečně šlechetného. Praví: 
"Když má tvůj nepřítel hlad, dej mu chléb, aby se nasytil, a když má žízeň, podej mu vodu, aby svlažil hrdlo své!" (25, 21.) 
Když budeš přihlížet, jak hltavě jí tvůj chléb a pije tvůj nápoj, bude ti ho líto a tvá škodolibost bude ta tam. 
Jisraelité žili podle těchto slov. 
To dokazuje výrok Jobův, jenž praví v 31. kapitole: 
"Nikdy jsem se netěšil z neštěstí svých protivníků a nikdy jsem nejásal, když je stihlo něco zlého." 
Uvedl jsem úmyslně vedle sebe dva verše z Móšeovy Tóry, která je nejstarší knihou bible, dva verše z knihy "Přísloví" a jeden z knihy Job, které jsou nejmladší knihy bible, abych ukázal, že Jisraelité neměli nikdy své nepřátele v nenávisti, že zavrhovali škodolibost a že považovali za slušné nepříteli pomoci, aby neutrpěl škodu, a poskytnout mu pokrm a nápoj, když se octl v bídě. Tak jednají šlechetní lidé a Móšeovou snahou právě bylo vychovat z Jisraelitů šlechetný národ. 
Stanovisko, vyjádřené v citovaných verších, je i jinak zajímavé. 
Víme, že je to pro mnohé lidi velmi těžké promluvit na někoho, kdo se na ně hněvá a svůj hněv nijak neskrývá. 
Člověk nedokáže ho oslovit, protože neví, jak pochodí. Uvedené verše nežádají, abych ho oslovil, abych se před ním nějak ponížil, ale žádají, abych mu bez ohledu na náš vzájemný poměr přispěchal na pomoc, když mé pomoci naléhavě potřebuje. Móše volil pro své poučení dva příklady ze života venkovského. To je přirozené, protože měl před sebou národ pastevců. Mnohý čtenář, který se nad těmito příklady zamyslí, by se mohl domnívat, že Móšeovi záleželo více na zvířatech nežli na lidech. 
Ne, jemu záleželo na zvířatech i na lidech, neboť kdyby byla zahynula zvířata, byl by utrpěl citelnou škodu i jejich majitel. 
Z těch dvou příkladů můžeme vyvodit, že jsme povinni pomoci nepříteli i v každém jiném případě. 
Kdybych tedy viděl, že se cizí dobytek pase na jeho osení, jsem povinen ho zahnat, i když není nablízku a nemůže mi poděkovat. 
Ve všech uvedených citátech byla řeč o nepřátelství mezi sousedy, o rolnících téže osady, o obyvatelích téhož městečka. 
Ale jaké stanovisko zaujímal Móše vůči cizincům, kteří se tu a tam v jisraelských krajích usadili, a vůči zahraničním nepřátelům? 
Jsou lidé, kteří nenávidí každého cizince. K těm náleželi ve starých dobách i Rekové. 
Móše byl daleko snášenlivější a praví: "Když bude přebývati cizinec v zemi vaší, nebudete ho utiskovati! 
Jako domorodec bude vám cizinec, jenž u vás přebývá, neboť sami jste byli cizinci v zemi egyptské!" (III. M. 19, 33 a 34.) 
To je jistě stanovisko mravně vznešené, na které můžeme být právem hrdí, obzvláště když víme, že Móše mluví na mnoha místech Tóry o cizincích a vždycky stejně příznivě. 
Jak z dějin víme, měli Jisraelité dobré jméno mezi svými sousedy a ti věděli, že jsou velkodušní k poraženým nepřátelům. 
Jednou byl syrský král Ben Hadad poražen jisraelským Achabem a skrýval se v městě Afek. 
Byl tam ve velkém nebezpečí. Strachoval se o svůj život. 
I poslal své důstojníky k vítěznému králi Achabovi, aby zaň prosili. 
A ten jim vyhověl a vzkázal Ben Hadadovi, aby měl k němu důvěru a přišel sám k němu. Achab ho pak vyzval, aby si sedl vedle něho do vozu a oslovil ho slovem "bratře". Daroval mu život, ale ten se mu špatně odsloužil. 
Ani Móše, ani žádný prorok nevyslovil nikdy názor, že by Jisraelité měli mít své nepřátele v nenávisti, že by měli býti vůči nim krutí a bezohlední. 
Nikde ve 24 knihách Písma svatého a ani v jiných knihách židů nic takového nenalézáme. Ano, Tóra praví: 
"Nebudeš se na nikom mstít, nebudeš se na nikoho hněvat, ale miluj bližního jako sebe samého, já jsem Adonaj, Bůh tvůj!" Nikdo z našeho kmene nežádal od nás ani v minulosti, ani v přítomnosti, abychom nenáviděli své nepřátele. 
My nikoho nenávidíme, a dokázali jsme dostatečně, že se dovedeme snášeti s lidmi všech plemen, všech jazyků, všech náboženských názorů, pokud jsou lidmi dobré vůle. 
V oddílu Mišpatim nejsou obsaženy všecky Móšeho právní předpisy. 
Nalézáme je i jinde, ale všecky jsou právě tak lidumilné a uměřené jako tyto.

 

/Převzato z www.olam.cz/

mišpatim.doc

mišpatim.pdf