Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Sidra Mecora

7. 4. 2014

 

 

 Výklad sidry Mecora (Lev. 14,1-15,33)

 

14.kpt. se týká očišťování osob prohlášených dříve za nečisté "cara´at". 
V rituálu popisované puštění druhého ptáka na svobodu -pták měl s sebou odnést nemoc daleko do volné přírody. 
V textu uváděné karmínové barvivo-"šeni tola",doslovně "karmín z červa", se extrahoval z larev (vajíček) hmyzu, žijícího v listí palmových stromů. 
Yzop ( hebrejsky "´ezov") byl často spojen s očišťováním - viz Ž 51:9 - "Očisti mě yzopem ...". 
Ve starověkých kulturách se aromatické látky používaly hojně. 
V Bibli je kromě yzopu uvedeno cedrové dřevo a kadidlo-olibanum, pryskyřičná substance tropického stromu. 
Maimonides říká, že vonné látky měly odstranit pach pálených obětí. 
Pokud jde o vykonání oběti za vinu ("´ašam"), tato oběť, která byla jinak předepsána za přestupky, které způsobily škodu svatyni anebo jednotlivci v důsledku křivé přísahy. Ale kde je jaká škoda, když se měl očistit někdo z nemoci? 
Tradice na to odpovídá, že nemocný jistě spáchal nějaký hřích, který uškodil druhým, a má tedy vykonat příslušnou oběť.

Kapitola se zabývá ustanoveními při "cara´at" u domů-plísní, hniloby, rzí, snad fungoidních, které se objevily na omítce či hlíně, jíž byly pomazány zdi domů, a také na tkaninách nebo kožených věcech. Je zajímavé,že příznaky jsou popisovány stejnými výrazy jako "cara´at" u lidí a podobná jsou i opatření a očišťovací rituály; např.škrabání omítky či hlíny z kamenů lze přirovnat k oholení vlasů. 
Sloveso "chitte´"(doslova odstranit hřích,nečistotu) je téměř synonymní s "kipper" (odpykat, odčinit), jímž se vyjadřuje, že člověk byl očištěn od nečistoty, hříchu, kterým byl "infikován".

15.kpt. hovoří o rituálech při pohlavní nečistotě mužů a žen. 
Výraz označující nečistotu byl zřejmě obecným pojmem pro infekce močopohlavních cest. Tato kapitola jasněji než jinde v Levitiku osvětluje zaměnitelnost pojmů "nemoc" a "nečistota";ustanovení se týkají obojího. 
Klasifikováním nemoci či choroby jako jisté formy nečistoty umožnilo izraelitskému kněžstvu začlenit ji do náboženského systému. Nečistota - nebo spíše její účinky - byla patrně považována za nakažlivou a ohrožovala čistotu svatyně i celou komunitu, neboť poskvrnění svatyně by vyvolalo Boží hněv, dopadající na všechny. 
To je smysl výstrahy "aby nezemřeli" na konci kapitoly: nikoli nečistota sama o sobě, ale opomenutí vrátit se do stavu čistoty vzbudí Boží hněv. Nečistý byl izolován a jeho znovunabytí čistoty bylo rituálně stvrzeno. 
Právě v souvislosti s 15. kapitolou si připomeňme, jak tento izraelitský přístup kontrastoval s jinými náboženstvími Blízkého Východu, kde vše, co bylo spojováno se sexualitou, mělo v kultu a rituálech značnou roli. 
Další vývoj židovského náboženství si z 15.kpt. Levitiku vybírá hlavně omezení manželského styku během menstruace a požadavek rituální koupele po skončení měsíčního krvácení, před vstupem do manželství a potom.

Exkurs k obětem: 
Hebrejské slovo "korban-obětování, oběť" označovalo vše, co se mohlo předložit Bohu při návštěvě chrámu - mohl to být artefakt, nádoba, votivní předměty, oběti. 
Oběť zápalná-´olah (doslovně "stoupat,zdvíhat se") byla celopal, hořela na oltáři a kouř stoupal k nebesům. 
Jiná teorie připomíná, že oběť "byla pozdvižena" na oltář, nebo že kněz či dárce vystoupil na vyvýšené místo, na němž se oběť konala (tento výklad podporuje i ugaritský příběh o králi jménem Keret, který vystoupil na věž hradeb obleženého města, aby tam obětoval vůdci oblehatelů a přiměl ho, aby zanechal dobývání). 
Olah byl často první obětí v rituálu, obsahujícím i další typy obětí. 
Byl signálem, jímž věřící naznačovali Bohu, že by rádi přednesli své potřeby Jeho pozornosti (a Bůh vdechující vůni oběti se naladí k příznivému vyslyšení). 
Při celopalu bylo zvíře spáleno celé kromě kůže; před položením na oltář bylo rozsekáno a oddělena hlava. 
Častěji ale sloužila velká část oběti za pokrm kněžím, někdy i dárcům. 
Při oběti zápalné nesměly být použity kvas ani med. 
Slovo pro kvas-chamec je příbuzné s akkadským "emcu", což mohlo označovat pivo, těsto či ocet. 
Slovo pro med-devaš bylo předmětem diskuse, podle Rašiho, Ibn Ezry i Maimonida označuje šťávu z datlí, případně jiného ovoce, a je to obecný výraz pro "sladkost". 
Proč zákaz medu k zápalné oběti? 
Snad to byla reakce na jeho široké využití v pohanském kultu Blízkého Východu (texty syrské, mezopotamské, ugaritské), a zákaz tedy sledoval vyloučení pohanských praktik . 
Podle kněžského zákona měly být oběti posoleny. 
Proč? 
U masa sloužila sůl k odstranění krve,u minchy (oběť zrní) rozhodla zřejmě všeobecná tendence po stejnosti rituálu. 
Fráze "mela brit ´elohejcha" odkazuje k Bohem přikázanému závazku. 
Učenci uvádějí, že při porušení smlouvy byla na starověkém Blízkém Východě půda oseta či posypána solí, aby se zhoršila její plodnost; podobně symbolickou roli měla sůl při nabízení pohostinnosti. 
Je tedy možné, že v zápalné oběti měla sůl připomínat smlouvu. 
Vedle ´olah a mnichy (o ní jsme se zmínili minule) byla třetím základním typem oběti zevah, známá nejčastěji jako zevah šelamim-hold, díkůvzdání. 
Při zevah sdíleli oběť kromě kněží i dárci. 
Zevah také nemusela být obětována na oltáři, ale (viz Ex.12:13), ale i na otevřeném ohništi v blízkosti domu.Šelamim se často kombinovala s dalšími obětmi (´olah) a sloužila jako součást veřejné oslavy svátku Šavuot (23:19), nejčastěji se však užívala jako soukromá oběť jednotlivce. 
Bylo zakázáno jíst ze zevah dřív, než byl stráven Boží díl na oltáři, byl stanoven i typ nádob v nichž se připravovala a typ náčiní. 
Slovo šelamim se obvykle překládá "oběť smírčí,smírná", nastoloval se jí nebo znovuupevňoval mír. 
Někteří učenci, vycházejíce z 1.Král.(8:61)-"Vaše srdce buď cele při Hospodinu", vyvozovali, že smyslem oběti je znovuupevnění smlouvy mezi Bohem a lidem Izraele. 
Jiný výklad, také postavený na slově š-l-m, podává Midraš ha gadol, kde je šelamim obětí "podílnou,sdílenou", protože všichni - Bůh,kněží i věřící - dostanou část oběti. 
Podle komparatistů znamenal výraz šelamim původně "pozdrav, hold" (v akkadských textech je slovo "šulmanu-pozdrav, dar", který dávali vazalové svým lenním pánům, nebo vyslanci v cíli své mise). Zevah šelamim patří do kategorie obětí "menší svatosti".

Většina starověkých společností věřila, že bohové vyžadují jídlo pro svou obživu, pro získání energie a síly - rituály přinášení pokrmů sochám známe z Egypta, Mezopotámie... 
Tóra to chápe odlišně: Bůh žádá oběti ne pro obživu, ale proto, že si přeje přítomnost svých uctívačů jejich projev oddanosti.

Cílem oběti za hřích je dosáhnout odpuštění od Boha; tato oběť se koná pouze při hříchu z nedbalosti a neúmyslném, nikoli po promyšlených zločinech nebo vzdoru. 
Dvě hlavní oběti za hřích jsou hatta´t a ´ašam. 
"Hatta´t" se míní očištění hříšníka od jeho viny,"´ašam" byla vlastně pokuta ve formě oběti Bohu a konala se, když někdo neúmyslně zpronevěřil majetek svatyně či přispěl k tomu, nebo když falešně přísahal ve věci zodpovědnosti za cizí majetek. 
Oběť nezbavovala viníka povinnosti plně nahradit škodu,kterou způsobil. Viník byl pokutován dvaceti procenty způsobené škody. Další rozdíl vychází přímo z názvu "hatta´t" - jsou v něm spojeny dva obětní rity, první byl určen pro případy, kdy se provinil velekněz či celé společenství Izraelitů, a nic z oběti se nejedlo; druhý se konal, jestliže vůdce rodu či jednotlivec neúmyslně učinil něco zapovězeného nebo opomněl učinit to, co bylo přikázáno - tato oběť jednak sjednávala smír s Bohem, jednak odškodňovala kněze za jejich službu při oběti, a část oběti jedli kněží v posvátných prostorách.

Kdy jednal člověk neúmyslně? Rabíni to chápali ze dvou stran: 
1/ neúmyslně vzhledem k zákonu 
2/neúmyslně vzhledem k povaze skutku

V prvním případě si člověk nemusel být vědom, že porušil zákon, nebo nemusel znát trest. 
V biblické i rabínské tradici to byla polehčující okolnost. 
Ve druhém případě se jednalo o skutky podobné např. tomu,kdy člověk jedl zakázaný tuk (chelev) v domnění,že jí tuk povolený(šuman).

V ustanoveních Levitiku kultický pojem viny neodpovídá úplně zákonným normám viny - neviny. 
Soudci - lidé, kteří soudili na základě důkazů, nesměli být předpojatí a už předem se dívat na člověka jako na vinného. 
Božský Soudce, který zná naše nejhlubší hnutí mysli, takto omezen není. 
V náboženském pojetí tedy i neúmyslná vina může přivolat Boží hněv a následné potrestání. 
Vina existuje, ať si je jí člověk vědom, nebo není. 
Vina "začíná" před tím, než hříšník skutečně hřích spáchá. 
Nepochybně si viník svou vinu musí uvědomit, pokud mu má být odpuštěno. 
Odpuštění vyžaduje, aby viník svou vinu přiznal. 
(Přiznání je základem rituálu o Jom kippur). 
V Bibli je použito termínů "´ašam-být ve stavu viny" a "jada-vědět o své vině". 
Boží hněv však je lehce usmířen, dbá-li se o čistotu Jeho svatyně.

převzato z www.olam.cz

Sidra Mecora.pdf