Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Sidra Kedošim

12. 4. 2014

 

 

Výklad sidry Kedošim (Lev. 19,1-20,27)

 

Naše paraša se jmenuje "kedošim" - což znamená "svatí". 
Jejím ústředním motem je B-ží požadavek na židovský národ, aby smyslem a snahou života bylo dosažení svatosti. 
Nestačí žít život dobrých a hodných lidí, je třeba usilovat o více, o svatost. 
A Hospodin nám dává návod cesty, po které musíme jít, abychom tohoto nesnadného cíle dosáhli.

"Iš imo ve aviv tirau" - 
"Budete se báti matky své a otce svého". 
Tento verš naši vykladači analyzovali v kontextu jiného verše, který je součástí Desatera - "Cti otce svého a matku svou". 
Proč jsou třeba 2 verše, jestliže říkají obsahově to samé? 
Pravda je, že nejsou zcela stejné. 
Jeden vznáší požadavek ctění, což je myšleno jako vřelý vztah úcty - milování rodiče, kdežto druhý hovoří o bázni z rodičů. 
Jsou to dvě protichůdné síly, které se vzájemně doplňují, a které by mělo dítě cítit ve svém vztahu vůči rodičům. 
Přičemž, když se mluví o ctění - lásce, je první uveden otec, jelikož ve své přirozenosti dítě více citově inklinuje k matce, a proto je třeba zdůraznit otce, u kterého vztah lásky není automatický, ale vyžaduje uvědomělé úsilí. 
Naopak je to v druhém verši, který hovoří o bázni, a proto musí být první uvedena matka, u níž autorita nebývá samozřejmostí, tak jako u otce. 
Většinou děti mají respekt z otce - "bojí se" ho a milují matku, a je třeba tyto vztahy uvést do správných proporcí. 
Tora nám těmito dvěma krátkými verši dává základy výchovy a vztahu rodičů s dětmi. 
Je nezbytné, aby oba rodiče byli nejen milováni, ale i respektováni, což je věc v dnešním světě s oblibou zapomínaná, a která ve svých důsledcích způsobuje v mnoha rodinách velké problémy. 
Další morální požadavky vznesené v paraše jsou nekrást, nelhat a vnímat všechny jako sobě rovné (např. u soudu, kdy nesmí být jedna strana zvýhodněna). 
Zvláště v případech, že jde o handicapovaného člověka, stává se požadavek naléhavější - 
"Neprokleješ hluchého"(19,14). 
Z toho lze vidět, že nejde o funkční uspořádání, ale o principy ideálního světa, který musí být prost byť jen stínu křivdy. 
Věcně vzato, tím že člověk prokleje hluchého, zdánlivě se nic neděje - on to neslyší, tudíž se neurazí a ani ho to nijak neponíží. 
Přesto je za to v Toře velice přísný trest (Rambam - rány). 
Nehodnotíme totiž, jestli se stalo něco co je vidět, jde nám o nápravu duše, a nelze dovolit, aby se někdo cítil v nadřazené pozici a využil slabosti druhého k posílení svého ega. 
Pěstuje si tak v sobě "zlý pud" a vytváří svět duchovního kastování - říká - já jsem dokonalejší a on je chudák. 
Jeho hřích není jen v pěstování si pocitu nadřazenosti, ale potažmo zpochybňuje smysluplnost celého Stvoření a B-žího řádu ve světě. 
Podle jeho chybného chápání světa, jakoby vyplývalo, že Hospodin stvořil dokonalejší a méně dokonalé lidi (myšleno v potenciálu, ne v realitě), takové, co jsou privilegovaní a ty, co míň. 
Proto je zde tak zdůrazněn apel na člověka, aby vnímal všechny jako sobě rovné, bez ohledu na jejich konkrétní stav, či situaci. 
Chceme-li být poctiví sami k sobě, musíme si položit otázku - proč byl takto stvořen svět? 
Je to těžké téma vyjadřující hlubší analýzu, ale jen telegraficky, jsou dvě hlavní vysvětlení. 
Jedno - je to zkouška pro nás, abychom ve svém vztahu k "jiným" dokázali, že správně chápeme Stvořitele, svět a naše poslání v něm. 
Druhé - musíme pochopit, že "Hospodinovy účty" fungují v rámci komplexní nápravy světa a každé jednotlivé duše (kdo se jak narodí a žije) a my z našeho úhlu pohledu nemáme šanci tomu rozumět. 
Jsme jako člověk, který se dívá na jeden dílek z puzzle (mozaika), a z něj by měl určit, co je zobrazeno na celém obrázku. 
V Talmudu se vypráví příběh o Rabi Elazarovi, který se dlouho a intenzivně učil Toru, a nakonec, spokojen sám sebou, se vracel domů. 
Cestou potkal strašně ošklivého člověka, a bez přemýšlení vyhrkl - "jak jsi odporný". 
Hned si uvědomil svou chybu a prosil ho za odpuštění. 
On mu však nechtěl odpustit a řekl - 
"Řekni to Tomu, kdo mě takto stvořil". 
Rabi Elazar si uvědomil, že celé jeho studium nebylo dostatečně vnitřní a hluboké, a že se provinil proti Hospodinu, protože jeho pohrdání nad ošklivcem, bylo vlastně pohrdání nad B-žím Stvořením. 
Není v naší moci, abychom byli schopni vidět a pochopit všechny příčiny, proč jsou věci jak jsou a proč se dějí tak, jak se dějí. 
Zvláštní důraz je věnován ve verších "gerům" - konvertitům, kdy je vznesen ultimativní požadavek - "veahavta et ha-ger" - "musíš milovat konvertitu jako sebe sama", a nestačí ho jen přijmout a respektovat. 
Proč? 
Protože - "neboť i Vy (Israel) jste byli gery v Egyptě, Já jsem Hospodin Váš B-h". 
Tím, že miluješ konvertitu, miluješ sám sebe, hlásíš se k sobě, a jestliže ne, dáváš najevo, že se stydíš za "neatraktivní místa" v sobě a své historii. 
Tento požadavek se objevuje v různých obměnách v Toře celkem 48x, což je více, než jakýkoli jiný příkaz. 
Hospodin zná dobře psychologii člověka a jeho tendenci "zapomínat" to, co se mu nehodí. 
B-h to není ochoten tolerovat - člověk k tomu, aby se stal úplný, svatý ("kadoš"), musí být sám se sebou smířen a nemůže si vytvářet falešné "image". 
K tomu se připojuje požadavek - 
"Nebudeš nenávidět bratra" - což v pokračování přechází do příkazu - 
"Miluj bližního svého". 
Jak se projevuje "milovat bližního"? 
Verš nám vysvětluje - "usvědčuj nepravosti bližního svého" - to je pravá láska a pravý vztah. 
Je to diametrálně odlišné od běžně chápaných pojmů "lásky". 
V dnešním zprofanovaném pojetí pojmu láska, člověk říkající "miluji Tě", vlastně říká - "miluji se", jelikož druhého vnímá jako prostředku k dosažení toho po čem touží, ať je to prestiž, bohatství, rozkoš, nebo zábava. 
Vůbec se to netýká opravdového obsahu slova miluji "Tě"- druhý musí být středem vesmíru a můj jediný zájem je mu pomoci se vylepšit a zdokonalit, najít jeho pravé já. 
Proto mu říkám, co dělá špatně a ukazuji mu jeho slabá místa, kterých si není vědom. 
To je princip pravé lásky, ke které nás chce Hospodin vychovat, a s kterým se vůči nám On sám chová. 
Do stejné kategorie jako "gery" - konvertity, zahrnuje Tora také učence. 
Rabi Akiva ve svém výkladu verše - "veahavta et Hašem" - "budeš milovat Hospodina" -vyložil ze slova "et", že je zde kromě lásky k Hospodinu také povinnost milovat učence - "talmidej chachamim". 
Proč cítil Rabi Akiva potřebu zdůraznit učence? 
Máme přece jasný verš - "miluj bližního svého" - což zahrnuje všechny, a zdánlivě netřeba určitou skupinu více zdůraznit. 
Vysvětlení se nachází u samotného Rabi Akivy. 
Dříve než se stal velkým učencem, byl tzv. "amhaarec" (nevzdělanec v Toře), a sám o sobě prohlásil - 
"Když jsem byl "amhaarec" říkal jsem, dejte mi učence a kousnu ho jako osel". 
Žáci se ptali, proč osel a ne třeba pes. 
Odpověděl, že kousnutí osla láme kosti, tudíž je mnohem horší. 
Chtěl tím vyjádřit fakt, že "amhaarci" často nenávidí učence více, než kohokoliv jiného. 
Proto, že učenec je tím, kdo usvědčuje lidi z nedokonalosti ve službě B-hu, stává se nenáviděný. 
Proto je třeba zvláštního verše zdůrazňujícího, že povinnost "milovat bližního" platí i pro neoblíbené učence. 
To je co mají společné učenec i ger. 
Tím, že vidí nezbytnou potřebu být co nejblíže Hospodinu ( učenec - svým studiem, ger - změnou života, kdy opustil vše co měl pro Hospodina), jsou pro své okolí "špatným svědomím", a proto přichází zvláštní verše, které mají pomoci ostatním lidem potlačit v sobě psychologicky pochopitelné negativní pocity vůči nim a milovat je.

Šabat šalom

Rabín Moše Ch. Koller

 

Převzato z www.olam.cz

Sidra Kedošim.doc

Sidra Kedošim.pdf