Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Sidra Emor

4. 5. 2014

 Výklad sidry Emor (Lev. 21,1-24,23)

 

"Lo jitama beamav, ki im lišeero hakarov elav" - 
"Neznečistí se (kohen) v lidu, jen v jeho blízkých". 
Paraša začíná příkazy týkající se kohena (kněze), který má za povinnost střežit si rituální čistotu. 
Výjimka je v případě, že zemřel některý z jeho přímých příbuzných - matka, otec, syn, dcera, bratr, sestra - zde je to naopak micva a je povinen se znečistit a zaobírat se jejich pohřbem. 
Z Tory je tento příkaz pouze první den ( zemřelý by se měl pochovat stejný den, kdy zemřel), "derabanan" - rabínským příkazem bylo rozšířeno truchlení na 7 dní. 
Z tohoto příkazu, který se píše pro kněze, se učíme obecná pravidla truchlení pro celý židovský národ. 
Principem truchlení je, kromě normálního lidského smutku nad ztrátou blízkého, výzva k pozůstalým, aby udělali tzv. "chešbon nefeš" ("inventuru" své duše). 
Věříme, že smrt žádného člověka není náhodná, nebo bezdůvodná, proto by se měl zamyslet nad svým životem a skutky, s potřebou a touhou případné nedostatky napravit. 
Smrt nám blízkého navozuje atmosféru hlubšího pochopení složité reality života a pomáhá nám více proniknout do podstaty našeho bytí na tomto světě a jeho smyslu. 
Truchlení za zemřelého není vyjádřením deprese a beznaděje pozůstalých (jak je zvykem ho chápat), ale především dává nový rozměr uvědomění si relativity naší existence - nic není samozřejmé, nic není trvalé. 
Při správné reflexi, pozůstalí mohou přes tuto tragédii lépe pochopit smysl a "krásy" života, a vyvodit z toho větší zodpovědnost do budoucna vůči svým činům a snahy smysluplnějšího života.
Všechny projevy truchlení, které člověk dělá za zemřelého začíná teprve po pohřbu.
V případě, že se pozůstalý dozvěděl o úmrtí po více než měsíci, nemá dále povinnost sedmidenního truchlení, a dělá jen symbolické znamení - např. zutí bot. 
Hlavní předpisy v truchlení jsou - "krija" - roztržení oděvu (košile) na hrudi, které se dělá ve chvíli pohřbu. 
"Hesped" - rozlučovací řeč, kterou se loučíme s mrtvým a připomínáme si všechno jeho dobré vlastnosti a skutky, které za svého života udělal. 
Je třeba si dát pozor na to, abychom o mrtvém neříkali věci, které nejsou pravdivé, anebo příliš přeháněli jeho skutky. Způsobujeme tím škodu mrtvému, jehož duše prochází právě nebeským soudem, a v případě falešných chval, by tím byla poškozena (jako u falešného svědectví). 
"Havraa" - první jídlo, které jedí truchlící po pohřbu. Je ve zvyku, že jídlo přinášejí sousedé a přátelé , a většinou je to kulatý chléb a vajíčko, kterými chceme symbolicky vyjádřit, že stejně jako vajíčko nemá "ústa", tak i truchlící nehovoří kvůli smutku, který prožívají. 
Dále jejich kulatá forma ukazuje na to, že truchlení se ve světě "koulí" od jednoho k druhému. 
Kabalistický výklad je, že duše se "mitgalgelet" - překuluje, převtěluje do jiné osoby. 
Po celou dobu sedmi dnů by měl truchlící sedět doma (nevycházet z domu, když není třeba), neměl by sedět na židli, lavici, ale na zemi (popř. matraci). 
Má zákaz nošení kožených bot, nezdraví a není zdraven, a má také zákaz učení se Tory, poněvadž způsobuje člověku radost. 
Nepere a nežehlí si šaty, a ani jiní to pro něj nedělají. 
Má zákaz se koupat v teplé vodě, může si pouze opláchnout obličej, ruce a nohy ve studené vodě. 
Dále má zakázáno se stříhat, holit, zákaz sexuálního styku a také obchodování. 
Zkrátka všechny činnosti, které mu způsobují radost a navozují u něj příjemný pocit, se nehodí do týdne, kdy truchlí za svého blízkého. 
V bytě mrtvého je ve zvyku, po dobu celého týdne, zapálit svíčku, jež symbolizuje duši zemřelého.

"Upeat zekanam lo jegalechu" - 
"A neoholí si vousy". 
Tento příkaz, který byl dán kněžím a potažmo přešel na všechny muže, je zvláštní požadavek. Jaká je logika tohoto příkazu? 
Jedno vysvětlení říká, že je to proto, aby se odlišili od "kněží" jiných národů, kteří měli ve zvyku se vyholovat. 
Jiné vysvětlení může být, že vous zkrášluje a zušlechťuje vzhled muže. 
Je zde však i další aspekt. Člověk s vousy vypadá starší než ve skutečnosti je, a naopak, dobře oholený stařec může vypadat velice mladistvě. 
Tím, že Tora dává tento příkaz, říká vlastně jinými slovy - "preferujte stáří před mládím". 
V dnešním světě vidíme právě opačnou tendenci, všichni "fandí" mládí a chtějí vypadat mladě (např. starší ženy s plastickými operacemi). 
Je to určitý kult vyznávání síly a energie mládí, a odmítání stáří, jako něčeho nežádoucího a neblahého. 
Proti těmto tendencím stojí židovství s přesně opačným přístupem. 
To, čeho si vážíme a co je ctěno, jsou staří lidé - např. rada 70 starších, kteří jsou nositeli moudrosti. 
Ideální je, že stařec je i vzdělaný, ale i ten, kdo se nevzdělával v Toře, má v pokročilém věku moudrost podpořenou dlouholetými životními zkušenostmi. 
Stáří je požehnání, které nese svou moudrostí celou společnost. 
Talmud nám vypráví příběh o Rabi Elazar ben Azarja, kterého chtěli zvolit za předsedu Sanhedrinu (Nejvyšší Rady). 
Odpověděl, že se musí poradit se svou ženou ( z toho se musíme poučit, že všechny důležitá rozhodnutí se konzultují v rodině). 
Ta mu řekla, že se to nehodí, jelikož není dostatečně starý (tehdy mu bylo pouhých 18 let). 
Přes noc se stal zázrak a ráno se probudil se zcela bílým vousem, který mu dodal kmetského vzhledu, a díky tomu mohl přijmout tuto nejvyšší funkci. 
B-h dal jeho ženě za pravdu a udělal zázrak, aby vypadal jako starý, moudrý kmet. 
V Pirkej Avot (Výroky Otců) se píše - Rabi Josi ben Jehuda říká - 
"Ten, kdo se učí od mladých, jakoby pil nevyzrálé víno (burčák), naopak od starých - pije vyzrálé, dobré víno". 
Stáří je určitou zárukou vyzrálosti názoru. 
Neplatí to samozřejmě 100%, tak jak jsme viděli i v příběhu Rabi Elazar ben Azarji. 
Ale i tento názor je zastoupen v Pirkej Avot - Rabi říká - 
"Nedívej se na láhev, ale na to, co je uvnitř, i mladá láhev (člověk) může obsahovat staré víno.

"Umijom ha-šmini vahala jerace" 
- "Od osmého dne (bude) chtěný". 
U obětovaných zvířat bylo pravidlo, že se dají použít k oběti teprve od osmého dne jejich života. 
Ne náhodou nám to připomíná obřízku u syna, která se také provádí osmého dne. 
Tento den, jak člověk, tak i zvíře, získávají vlastní identitu a stávají se "důležitými" ve světě. 
Člověk dostává jméno, které je znakem jeho výjimečnosti a zvláštnosti, zvíře může být obětí B-hu. 
Midraš vypráví příběh o králi Alexandru Makedonském, jak na svých válečných taženích došel do Afriky. 
Když přišel do jednoho království, vynesli mu v ústrety chléb a jablka udělaná ze zlata. 
Ptal se, co to znamená, a odpověděli mu - 
"Proč jsi přišel? 
Copak nemáš dost jídla doma? 
Určitě jsi přišel pro zlato". 
Zastyděl se a řekl - 
"Ne, přišel jsem se podívat jaké soudy jsou ve Vaší zemi". 
Král ho pozval na sezení soudu, kam přišli dva lidé a ptali se, komu patří poklad nalezený na poli. 
Předtím první prodal pole druhému, a ten tam pak vykopal poklad. 
Je součástí pole a tudíž patří novému majiteli, nebo je to věc nezávislá na poli a patří prvnímu? 
Ani jeden z nich si nechtěl přivlastnit tento poklad, aby náhodou neokradl toho druhého. 
Král se jich zeptal, jestli mají děti - syna a dceru, a když přisvědčili, řekl jim, ať je mezi sebou ožení a poklad dají jim, tak budou mít prospěch z pokladu obě strany. 
Když to Alexandr viděl, velice se podivil, jak král soudí. 
Král se ho zeptal - 
"A jak bys soudil Ty"? Alexandr odpověděl - 
"Zabil bych oba a poklad by přešel do královské pokladny". 
Na to mu král řekl - 
"Vychází u Vás slunce"? 
Udiveně mu odpověděl - 
"Ano". 
"A prší tam"? 
"Ano". 
"A máte tam stáda ovcí"? 
"Ano". 
Na to král řekl - 
"Teď to chápu. 
Jen díky Vašim stádům dává B-h Vaší zemi slunce a déšť, kdyby jich nebylo, nezasloužilo by si Vaše království existenci". 
Jiný příběh o Alexandrovi vypráví, že v Africe přišel do království žen. 
Chtěl s nimi začít bojovat, vyšli mu vstříc a řekli mu - 
"K čemu Ti to bude? 
Když nás přemůžeš, lidé řeknou žes přemohl ženy (není čím se chlubit), když my přemůžeme Tebe, bude se vyprávět, že ženy přemohly Alexandra". 
A tak se rozhodl nebojovat. 
Když odcházel, napsal na bránu města nápis - 
"Já, Alexandr Makedonský, jsem byl hlupák, než jsem přišel sem a poučil se od žen".

"Ajin tachat ajin" - 
"Oko za oko". 
Tento velice známý verš - hojně používaný a hojně zneužívaný, se dá správně pochopit jen v kontextu ostatních veršů a výkladem ústní Tory (rabínské exegeze). 
Povrchní čtenář pochopí text, jak je psán, a lze často slyšet hlasy hovořící o "biblické spravedlnosti" (myšleno pejorativně). 
Náš, židovský výklad říká, že nejde o "krevní mstu", ale o trest za poškození druhého - a to finanční cestou. 
Je zajímavé, že prakticky celý kulturní svět používá toto chápání k řešení podobných případů - ublížení na zdraví, pracovní úraz, atd., a nám přitom "podsouvají" jakýsi barbarský systém trestů. 
Proč nemůže Tora fundamentalisticky požadovat oko za oko? 
Několik veršů předtím se píše o knězi, který má určitou vadu a proto nemůže sloužit v Chrámu. 
Hned poté jsou předpisy obětí, kde je psán přísný zákaz způsobit jim úmyslně zranění, což budou vady, kvůli kterým pak oběti nebudou moci být obětovány. 
Je logické, že stejně jako u zvířete je přísný zákaz udělat z něj "mrzáka", tím spíše u kněze - člověka, není myslitelné z něj udělat "mrzáka" (a tím ho vyřadit z bohoslužby). 
Dokonce i u trestů lidí, kteří se dopustili určitého prohřešku a musí být potrestáni ranami, Tora úzkostlivě nabádá, aby se raději dalo méně ran, než je vyměřený trest, jen aby nedošlo k trvalému poškození trestaného. 
Z těchto všech míst v Toře, je jasný důkaz, jak správně chápat v kontextu výrok - "oko za oko" - nejde o fyzické potrestání a zmrzačení druhého, ale jde o finanční trest.

Šabat šalom

Rabín Moše Ch. Koller

 

Převzato z www.olam.cz 

Emor.pdf