Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Sidra Behar

11. 5. 2014

 Výklad sidry Behar (Lev. 25,1-26,2)

 

"Uvašana ha-šviit šabat šabaton jihje laarec" - 
"A sedmého roku bude odpočinutí zemi". 
Když se židovský národ nacházel u hory Sinaj, dostal předpisy týkající se pravidel sedmého roku - tzv. "šmita". 
Je v tom vidět přímá souvislost mezi darem Tory a životem v Israeli. 
Přirozeným místem pro realizaci Učení v celé jeho plnosti je pouze Israel, kde lze dodržovat všechny předpisy Tory. 
Jen zde je možnost vytvořit úplnou symbiózu mezi světem materiálním a duchovním, kdy se duchovní učení aplikuje na materiální oblasti života - např. zemědělských prací. 
Země israelská je definována jako Hospodinova země, tudíž i zacházení s ní a žití v ní je podrobeno zvláštním pravidlům. 
Tak jako šabat - sedmý den je stanoven za svatý den, stejně tak je sedmý rok (tzv. "šmita"), určen jako svatý. 
Proto je zakázáno obdělávání půdy a další druhy zemědělských prací. 
Také plody, které přesto sedmého roku v zemi vyrostou, mají status svatých - nelze je znehodnotit. 
Navíc jsou tzv. "hefker", což znamená, že nikomu nepatří, resp. patří všem. 
S tím se pojí další omezení - zákaz obchodování s nimi. 
Tato pravidla se dodržují i v dnešní době, což vyžaduje zvláštní způsoby jejich sklizně i pozdější distribuce. 
Ti, kteří je sbírají nejsou majiteli, nýbrž jen prostředníky ostatních, pro které je sklízejí a přivážejí na trhy. 
Jediný zisk, který je možno účtovat je práce, čas a energie, které byly vynaloženy na jejich dodání. 
Jsou tací, kteří chtějí "šmitu" obejít tím, že prodávají půdu do vlastnictví nežidů, což jim umožňuje na půdě dále pracovat. 
Nicméně drtivá většina rabínů s tímto postupem nesouhlasí - půda není naše, ale Hospodinova a tudíž i po zdánlivém prodeji zůstává ve své svatosti, se všemi pravidly týkajících se "šmita". 
Pro židovský národ je to zkouška, při které musí projevit absolutní víru v Hospodina. 
Ve své přirozenosti se automaticky lidé bojí o živobytí a přežití, a přesto je na ně kladen požadavek spolehnutí se na B-ží zaslíbení, že v případě, když budou dodržovat "šmita", bude šestého roku tolik úrody, že bude stačit na dobu 3 let - šestý, sedmý a osmý (jelikož sedmého roku nebylo zaseto). 
Pro respektování této výzvy, je třeba velké vnitřní síly a vědomí duchovních rozměrů existence v Israeli. 
Přebývání ve Svaté zemi svatým způsobem je nesmírně těžký úkol, nicméně je to ideál, ke kterému se židovský národ musí přihlásit, chce-li být oním "vyvoleným národem". 
Talmud různými výroky ukazuje odlišnost žití v Israeli a mimo něj. 
Například existuje výrok, který říká, že žid žijící v Israeli, který jí plody země a hovoří "lašon ha-kodeš" - hebrejsky, si může být jist budoucím světem. 
Tento výrok může být zavádějící při špatném chápání souvislostí a pochopit ho tak, že stačí pouhé přebývání v Zemi, i bez dodržování micvot. 
Našim předchozím vysvětlením jsme si však ukázali, co to je "žít v zemi a jíst její plody". 
Výrok spíše vyjadřuje skutečnost, že i fyzická existence v Israeli je automaticky prodchnuta duchovními rozměry a jde o vyšší úroveň sloužení Hospodinu. 
V Israeli je člověk neustále konfrontován s Torou a jejími příkazy, a díky tomu zde panuje zvláštní atmosféra neustálé přítomnosti B-ží. 
Tento rozměr v galutu chybí, a jeho židovství je mnohem abstraktnější a filosofičtější. 
Tuto odlišnost je dobře vidět z jiného výroku Talmudu - "Jsou 3 věci, které člověk získává utrpením - Tora, Israel a budoucí svět. 
Jak se "fyzické přebývání" v Israeli může zařadit do skupiny s věcmi jejichž podstata je čistě duchovní? 
Usilovat o duchovnost "bolí" (Tora), ale "obyčejné" žití v Israeli? 
Správně žít v Israeli vyžaduje absolutní pochopení výjimečnosti této Země, z toho vyplývající se podrobení jejím zvláštním pravidlům a přijmutí těžkého osudu, s nímž je vždy přebývání v Ní spojeno. 
Podobným pravidlem ukazující výjimečnost Israele, je tzv. "jovel", což je padesátý rok, který je završením cyklu sedmi "šmit" - 7x7 let. 
Jeho největšími zvláštnostmi jsou 2 příkazy. 
První se týká člověka a jeho duše. Na "jovel" musí být propuštěni všichni otroci, a to i ti, kteří si otroctví dobrovolně vybrali jako svůj "životní styl". 
Hospodin chce svým padesátým rokem nastolit zpět ideální a nepokřivený svět. 
Člověk byl stvořen k "obrazu B-žímu" (což znamená, že je podobný B-hu), a to vyžaduje, aby byl naprosto svobodný a nezávislý, plně uplatňující svůj dar svobodné vůle. 
Nesmí být pod nadvládou nikoho, kdo mu bude určovat co má dělat, co smí a co nesmí. 
Druhým příkazem je návrat majetků - polí a domů, zpět původním pánům - tj. rodinám, které dostali svůj podíl při osidlování Israele. 
Tehdy jim bylo území rovnoměrně rozděleno tak, aby měl každý v Israeli rovný díl. 
Hospodin chce tímto příkazem nastolit absolutně rovnostářskou společnost ve věci vlastnictví Zaslíbené země. 
Ve své podstatě patří Hospodinu a je jen "pronajatá" židovskému národu. V tomto pronájmu - tj. podílu na B-žím vlastnictví si musí být všichni rovni. 
Ještě v dobách, kdy žil židovský národ v Israeli, opustil dodržování pravidel "Jovelu". 
Talmud to komentuje jako jednu z příčin vyhnání židů do galutu. 
Ve Svaté zemi si zaslouží žít jen ten, kdo respektuje pravidla s ní spojené, a který je podle nich schopen žít.

Šabat šalom

Rabín Moše Ch. Koller

 

Převzato z www.olam.cz

Sidra Behar.pdf