Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Sidra Behar-Bechukotaj 2015

17. 5. 2015

 

Výklad sidry Behar - Bechukotaj (Lev. 25,1-27,34)

Země. - Celý text oddílu Behar je soustředěn kolem otázky "Země". Tóra nepřisuzuje národní existenci dočasný charakter a bytí národa také nepovažuje za jakési pokračování života, jenž by spočíval na vždy přítomném, zázračném Božím působení, jako tomu bylo při putování pouští. Jisrael má mezi národy zaujmout vnitřně pevné místo. Má být národem, jehož rysy by zdůrazňovaly a upevňovaly dílo, které se rozhodl naplnit. Na tomto místě se nabízí paralela mezi životem jedince uvnitř židovského národa a národního celku. Jednotlivec i národ se musí především, můžeme říci takřka výhradně, soustředit na důsledné naplňování Božího příkazu. Pokud tento prvořadý úkol není dostatečně splněn, je předčasné uvažovat o jakémkoliv dalším jednání. Uvedený požadavek se ovšem neobejde bez prostoru, v němž by se naše vnitřní aktivita mohla uskutečňovat. Jejím prostředím je pro jednotlivce rodina, pro národ země a společenství lidí. 
Velkou zásadou, z níž vycházejí všechny zákony uvedené v sidře, je, že Bůh si zcela vyhradil vlastnictví země. Z této zásady pak logicky vyplývají předepsané povinnosti. Jejich cíl je dvojí: Zákony na jedné straně připomínají vlastníka (například rok odpočinutí), na straně druhé hodnotí Svatou zemi ve shodě s velkými ideami spravedlnosti a lásky, jimiž jsou prostoupeny všechny části Tóry (útočiště pro chudé, zákaz lichvy apod.). 
Proroci na mnoha místech zdůrazňují, že opomíjení těchto zákonů přímo vedlo ke katastrofě, která Jisrael připravila o nezávislost a vlastní zemi. Nikoliv bez zaujetí ukazují, jak velkou zradu představuje odvrat od těchto zákonů. Uvedená ustanovení totiž musíme chápat jako část dávné úmluvy mezi Bohem a Jisraelem - úmluvy, jejímž předmětem byla Svatá země. Tato úmluva může trvat jen pod podmínkou, že budou platit všechny její části. Pomalé, postupné zříkání se závazků mohlo vyústit jen v osudný konec, o němž nás historie zpravuje víc než dobře. Naopak nový život Jisraele ve Svaté zemi je možno uskutečnit pouze tehdy, nebudou-li Židé opakovat chyby, jichž se dopustili v minulosti. 
Mezi nejdůležitějšími zákony, které se týkají života ve Svaté zemi, nacházíme ustanovení o padesátém jubilejním roce zvaném jovel. Tóra dostatečně jasně ukazuje jeho význam pro prodej a koupi polí. Za zvláštní zmínku však stojí osvobození otroků, které je s jovelem rovněž spjato. Je velmi příznačné, že sedmý rok (rok odpočinutí) stejně jako rok padesátý (jovel) nezačínají 1. tišri, na který připadá Roš hašana, obvyklý začátek židovského roku, ale 10. tišri, Den smíření. Den smíření, Jom kipur, je pro ty, kdo ho správně chápou, skutečným dnem očištění; znamená obnovu celého bytí, k níž jedinec dospívá svým vnitřním úsilím a vůlí vydat se po lepší cestě než dosud. Den smíření utváří nového člověka. Poté, co jsme skoncovali se svou minulostí a nalezli vnitřní morální rovnováhu, můžeme se vydat k nové budoucnosti. Žádný jiný den než Jom kipur není proto vhodnější k nastolení rovnováhy sociální - rovnováhy navozené navrácením půdy jejím původním vlastníkům a osvobozením služebníků. Žádný jiný den se lépe nehodí pro proměnu národa, žádný jiný den neumožňuje vytyčit život na nových základech. 
Všechna tato ustanovení jsou završena zákonem o prodeji domů. Jaké jsou hlavní rysy tohoto zákona? Zákon rozlišuje mezi domy, jež se nalézají uvnitř měst obehnaných hradbou, a domy v otevřené krajině. Do této skupiny rámcově patří nevelké pozemky (zahrady, malé pastviny), jež se nacházejí v bezprostřední blízkosti měst jako jakýsi zelený prstenec kolem hradeb. Tóra upřesňuje: 1) "Jestliže dům ve městě (obehnaném) hradbami nebude vykoupen, než uplyne úplný rok, připadne dům, který je ve městě, jež má hradby, nadobro tomu, kdo jej nabyl, pro pokolení jeho; nebude uvolněn v roce jubilejním" (25,30). 2) "Domy ve dvorcích však, které nemají kolem sebe hradeb, (každý) k (pozemkům) polním země počítán budiž, (právo) vykoupení pro něj (platí) a v roce jubilejním bude uvolněn" (25,31). Důsledkem těchto ustanovení je pozoruhodně stálé rozdělení země na celky městské a zemědělské. Tím, že se domy v okolí měst vracejí k původním majitelům, Zákon zabraňuje neuspořádanému růstu měst a naopak zvýhodňuje zemědělskou činnost, kterou však mohou provozovat i obyvatelé měst. Žádná obdělávaná půda se nesmí stát stavebním pozemkem - tak zní Zákon pro Svatou zemi. Tvořivý intelekt a vynalézavý duch městských obyvatel spolu s prostotou zvyků zemědělce a jeho pevnou vírou pak vytvářejí vzor člověka, jenž ve Svaté zemi hodlá založit domov Jisraele. 
Velikost duchovní koncepce Tóry je zřejmá i ze zákonodárství o otrocích, jemuž oddíl Behar věnuje několik závěrečných veršů. Chceme-li správně pochopit smysl těchto ustanovení, stačí slovo "otroctví" nahradit slovem "služba", což je jediný překlad, který etymologicky souvisí s hebrejským výrazem "avoda". Potom se ukazuje, že "otroctví" popisované Tórou je vlastně velice čestný způsob, jak lidem zajistit obživu, aniž by bylo třeba spoléhat na dobročinnost. Současně je to i forma úmluvy mezi "zaměstnavatelem" a "zaměstnancem", jež pracovníka chrání před nenadálým propuštěním. Máme co činit se skutečnou pracovní úmluvou, jež se pracovníka zastává, jež jemu i zaměstnavateli předpisuje přinejmenším obdobné povinnosti. Obrovský pokrok tohoto zákonodárství plně doceníme teprve tehdy, jestliže židovský zákon o otroctví s jeho četnými humánními ustanoveními sociálního rázu (špatné zacházení s otrokem má za následek jeho okamžité propuštění na svobodu, otrok musí mít zaručen stejný nocleh a jídlo jako jeho pán) srovnáme s praxí běžnou ve starém Římě, Řecku i s leckterými pozdějšími zvyklostmi. Řekové považovali otroky za "oživený nástroj", který na svém pánovi nemohl žádat větší práva, než příslušejí tažnému zvířeti. Řecký otrok nikdy nevycházel jinak než se spoutanýma rukama. Protože v Řecku na počtu otroků nikdy příliš nesešlo, mohli být zabíjeni jako škodná zvěř. Řím "slávu" řeckých otrokářů ještě překonal. Otrok, který onemocněl, a stal se tedy neužitečným, byl odsouzen k smrti hladem. Tacitus uvádí, že v období císařství bylo zabito čtyři sta otroků z patricijského domu jen proto, že strávili noc pod jednou střechou se svým pánem, který byl téže noci otráven politickým protivníkem. Připomeňme,si v této souvislosti alespoň jedno jméno, jež zosobňuje podmínky židovských otroků: Eliezera, "otroka" Abraháma. 
Na počátku části Bechukotaj (26,2) Tóra nabádá k dodržování sabatu a úctě ke svatyni. Tento verš obsahuje velké poučení. Svěcení sabatu, Boží příkaz, nikdy nesmí ustoupit úctě ze svatyně. Přesněji řečeno: Ať už jsme vedeni jakoukoliv pohnutkou, je špatné usilovat o stále lepší a dokonalejší službu Bohu - a vzápětí Boží příkaz přestoupit. Uveďme si jednoduchý příklad: Na sabat se koná bohoslužba. Nebydlíme hned u synagógy, a proto na bohoslužbu jedeme z pohodlnosti autem, tramvají, metrem. Ptáme-li se proč, odpovídáme zdánlivě s hlubokou vírou: Není lepší dopustit se tohoto malého přestupku vůči sabatu, tohoto "nepatrného" porušení předpisů Tóry, když sloužíme dobré věci? Vždyť se chceme o to více oddat modlitbě.
Druhý verš 26. kapitoly na to odpovídá: "Sabatů mých ostříhejte a mou svatyni mějte ve (zbožné) úctě, já jsem Hospodin." Jinými slovy: Jestliže v jedné části Zákona odepřeme Bohu věrnost, není ji možné nahradit větším úsilím v části druhé. Všechny části Zákona musí být dodržovány stejně a na tobě, Žide věrný Tóře, spočívá povinnost nalézt řešení, jež by vyhovovalo Zákonu v jeho celistvosti. 
(Z úvah významného náboženského myslitele 19. století Samsona Rafaela Hirsche přeložil L. P.) 
Převzato z Věstníku č. 5/1985

/Převzato z www.olam.cz/

Behar-Bechukotaj2015.pdf

Behar2014 zde.

Bechukotaj2014 zde.