Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Sidra Behalotecha 2015

7. 6. 2015

 

Výklad sidry Behalotecha
(Num. 8,1 – 12,16)

Sidra popisuje povinnosti velekněze Arona, jenž byl znám svou láskou ke každému stvoření. Hilel (slavný učenec, žil asi v letech 75 př. obč. letopočtem - 40 o. l.) o něm v mišně říká: "Buď jedním z žáků Arona; jako on miluj mír, vyhledávej mír, miluj své bližní a přibližuj je k tóře" (Avot, 1:2). 
Můžeme se zeptat: Který zvláštní rys Áronova způsobu života nám může sloužit jako nejskvělejší příklad šíření duchovního světla tóry? Odpověď je následující: Nečekal, až ti, kdo jsou pohlceni stínem, sami o sobě vstoupí do kruhu světla, ale sám o sobě k nim směřoval. Podle Hilelových slov šel Áron vstříc svým "bližním", tedy i těm, jejichž jedinou zásluhou bylo, že je jako Aréna stvořil Bůh (Tanit, 32. kapitola). Co víc, přibližoval je k tóře, nikoliv tóru k nim. Neubíral z jejích nároků, nepřistoupil na kompromis, jenž by tóru vedl na úroveň lidí. Nesnížil ji - naopak člověka k ní pozvedal. 
Právě tento rys Áronova života je určující pro naši sidru, úsek tóry, jehož úvodní slova přikazují: "Když budeš zapalovat (doslova pozvedat) světla, dbej, aby sedm světel svítilo přes svícen" (4M. 8,2). 
Světla menory ve svatyni symbolizují židovskou duši - "duše člověka je světlem Hospodina" (Přísloví, 20,27). A sedm světel, sedm ramen menory odpovídá sedmí polohám židovské duše (viz Likutej tóra, Behaalotecha). Posláním Arona bylo pozvednout každou duší, vyjevit nitru každého žida božskost skrytou dotud v podvědomí. 
Naši moudří hledali objasnění ve skutečnosti, že namísto zřejmějšího výrazu "budeš zapalovat" užili budeš pozvedat. Vyvozují z toho, že v tomto smyslu verše měl Aron rozsvěcovat tak, aby "plamen vycházel sám ze sebe" (viz Sifra, 3.M., 24:2; traktát Šabat, 21a; Raši - 4.M. 8,2). 
Duchovně tedy Aron svůj úkol nenaplnil jen tím, že v duších židovského národa zažehl plamen; vedl je i tak, že byly s to samy dávat světlo. Vedle Arona nevyrostli pouze žáci, lidé závislí na jeho inspiraci; vzbudil v nich boží lásku, která přetrvávala i bez jeho pomoci. 
Ve svatyni a v Chrámu se na menoru vztahovala tři ustanovení: (traktát Joma, 24-b; Maimonídes - Hilchot bejt hamikdaš, 9. kapitola). První: světla mohl zapalovat i ten, kdo nebyl knězem. Druhé: pouze kněz mohl světla připravovat, pečovat o svíce a olej. Třetí: menora mohla být rozsvícena pouze ve svatyní Chrámu. 
Tato pravidla se podobají požadavkům podmiňujícím duchovní probuzení, zažehnutí světla duše. 
Především: Šířit světlo tóry není vyhrazeno samotnému knězi nebo někomu vyvolenému. Toto poslání je pro každého žida stále živé - jako jeho výsada i povinnost. Hilelova slova "buď jedním z žáků Arona" se obracejí ke každému jednotlivci. 
Přípravou světel však může být pověřen pouze kněz. To by mohlo svádět k myšlence, že na cestě k cíli, jímž je život židů ve shodě s tórou, záměr ospravedlňuje prostředky. Na jedné straně každý žid může z vlastní iniciativy působit tak, aby své bratry vedl. Na druhé tomu odporuje ustanovení, že ne každý je způsobilý rozhodovat, které pojetí a které způsoby vlivu jsou účinné. 
Zdánlivý rozpor vyřešíme, pochopíme-li, kdo je to kněz. V době Chrámu, kdy židům poprvé patřila jejich země, na ni knězi neměli žádný podíl. Platilo, že "Bůh je jejím dědictvím", jediným, které má. Na této zemi spočívala jeho svatost. A slovy Maimonida (Hilchot semita v Jovel, 13:13) "nejen kmen Leví, ale každý člověk, ať přichází odkudkoliv, pokud je jeho duch dostatečně uzpůsoben a připraven stanout před Bohem, naplňovat jeho poslání a sloužit mu", každý takový člověk a jedině on je průvodcem na cestách, po nichž máme jít. 
Místem, kde mají být světla zažehnuta, je svatyně. Existují různé odstíny, různé stupně svatosti. Svatyně není jediným svatým místem. Avšak tak zvláštní úkol, jakým je zapálení plamene, nemůže být uskutečněn na místě, jehož svatost je nepatrná. Vždyť duch, který máme v sobě i v ostatních probouzet, má být co možná na nejvyšším stupni svatosti, 
Menora ve svatyni měla sedm ramen a ta odpovídají sedmi polohám židovských duší. Některé z nich jsou povolány sloužit Bohu s láskou a dobrotou (chesed), další s bázní a přísností (gvura) a ostatní jsou spojením předešlých (t i f e r e t). Celkem sedm cest vede k boží službě a pro každého zbožného žida platí jedna z nich. Všem cestám je však společné, že je osvětluje plamen tóry. Planou láskou, šíří světla pravdy uvnitř svatyně a odtud po celém světě. 
Chrám měl svou zvláštnost: jeho okna byla zároveň "rozšířená a zúžená" (l.Královská, 6,4), což naši moudří komentují takto: "Byla rozšířena navenek a zúžena dovnitř, neboť Bůh světlo nepotřebuje." Na rozdíl od jiných staveb, jejichž okna jsou navrhována tak, aby světlo zachycovala, Chrám byl vystavěn s cílem vysílat světlo ven, do světa. 
Zdrojem tohoto světla byly svíce menory - duše židů. A přestože každá z nich byla jedinečná, obdařená osobitými schopnostmi, jež umožňovaly naplnit vytčené poslání, bylo jim všem společné, že se staly zdroji světla. 
Takový je i cíl každého žida: přinášet světu světlo tóry. Prostředky, kterých se přitom užívá, mohou být navzájem odlišné - někteří lidé svůj záměr uskutečňují přísností, jiní láskou. Pro ty, kteří hledají cestu lásky, jsou však cíle a prostředky stejné: cílem je světilo a prostředkem je světlo. Taková byla cesta Arona, který "miloval mír, vyhledával mír, miloval svého bližního a přibližoval ho k tóře", takový byl i směr, jímž se ubírali největší učenci mezi chasidy: rozdmýchávali pohaslý plamen v duších židů, a spíše blízkostí než odstupem, spíše dobrotou než přísností vedli své bratry v úsilí přiblížit celý národ božské tóře. 
Z francouzského překladu knihy Menachema Mendela Schnersona Réfiexions sur la Thora přeložil P.L. 
Věstník ŽNO 6/XXXXlV


Převzato z www.olam.cz

behalotecha2015.pdf

sidra behalotecha 2014 zde.