Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Sidra Bechukotaj

18. 5. 2014

 

Výklad sidry Bechukotaj (Lev. 26,3-27,34)

 

26. kapitola Levitiku představuje kněžské chápání podstaty smluvního partnerství mezi Bohem a Izraelem. Jako epilog Zákona svatosti je protějškem Dt.28-30. V obou jsou vyjádřeny hlavní zásady biblického náboženství: princip svobodné vůle a princip odměny a trestu. Poslušnost Bohu přináší odměnu, neposlušnost trest, volba je na Izraeli. Epilog obsahuje požehnání (za poslušnost slibuje Bůh mír a blahobyt zemi, bezpečí před divou zvěří, hojné potomstvo, vítězství nad nepřáteli a potvrzuje trvalost smlouvy s Izraelem) a zlořečení (každé další setrvání v neposlušnosti přináší horší trest - od nemocí, přírodních katastrof, jež ohrozí úrodnost země, agresivity divé zvěře až k vpádům nepřátel do země, zničení měst, hladomoru; nejhorším trestem je vyhnanství do cizí země a nebezpečí zániku národa).

V tom se neliší od většiny starověkých blízkovýchodních zákoníků a ediktů. Chammurabiho zákoník uvádí skoro tytéž alternativy: jestliže člověk (tj.královský nástupce) bude dbát slov, která jsem dal vepsat na tento kámen, ...Šamaš zvětší jeho území... jestliže nebude dbát slov, jež jsem tu dal napsat, ať velký Anum, otec bohů, zbaví toho muže královského lesku, zlomí jeho žezlo a zmaří jeho osud...

V egyptských textech se zlořečení vyslovovalo nad městy a provinciemi, které zanedbávaly placení poplatků a daní, či jinak projevovaly malou loajalitu. V aramejsko-akkadském nápisu (pravděpodobně z 9. st. př.o.l.) na stéle objevené u syrského Tel Halaf čteme: "Ať sto žen peče chléb v jedné peci a nezaplní ji" (srovnej Lev.26:26). Ve vazalské smlouvě asyrského krále Isarchadona (7. st. př.o.l.) je popisováno sucho jako "železná půda a měděné nebe" (srov. Lev. 26:10, Dt. 28:23). Také zmínka o pojídání vlastních dětí z hladu je typická pro texty Blízkého Východu, rovněž Boží hrozba, že nepřivoní k obětem, je topos (vyskytuje se i na zmíněné stéle od Tel Halaf) - výčet podobností by mohl pokračovat. V Lev. 26 se však po vylíčení trestů objevuje nový motiv: odčinění hříchů útrapami exilu a trýzní ze zpustošené země. Tím se otevřou dveře Boží slitovnosti a odpuštění. Lid Izraele vyzná své viny a Bůh se pak rozpomene na svou smlouvu. Epilog končí příslibem návratu. Text Lev. 26 se zdá na první pohled jednolitý, ale lze v něm najít pozdější dodatky. Autor původního textu, ohromen čerstvou ranou exilu, se domnívá, že vše je ztraceno, jeho zlořečení končí zkázou, lid Izraele strádá v zemi svých přemožitelů, neschopen povstat proti nim. Dodatky vyjadřují, jak se z katastrofy exilu postupně rodila nová naděje.

V 1.dodatku (verše 30-37, 39-40,44-45) objevíme podobnost s Ez.20:8-9. Prorok Ezechiel zkoumal (v době 1.deportace do Babylonie) dějinný průběh izraelského smluvního vztahu s Bohem. Nachází řetěz skutků nevěrnosti Izraelců a několik kritických situací, kdy se Bůh už chystal zrušit smlouvu kvůli nedodržení smluvních podmínek; pokaždé však od toho upustí, protože chce smlouvu dodržet "pro své jméno, aby nebylo znesvěceno v očích pronárodů". Hrozí, že rozptýlí Izrael a zpustoší zemi,ale aspoň část svého lidu navrátí zpět. V dodatku se objevují dvě varianty - Bůh dodrží smlouvu pro své jméno a Izrael přizná své hříchy, jeho pokáním jsou útrapy exilu a ti, kteří přežijí, se pak vrátí do své země. Autoři dalších, ještě pozdějších dodatků vysvětlují, proč se návrat opozdil - odčinění hříchů si žádá hodně času, protože hříchy se nakupily za mnoho generací. Také je nutno nově chápat smlouvu, neboť smlouvu ze Sinaje Bůh zrušil vyhnanstvím svého lidu (zde je rozdíl oproti autorovi 1. dodatku, který stále věří, že je možné obnovit původní sinajskou smlouvu). Naději na návrat lze odvodit jen z Božího slibu patriarchům, že jejich potomstvu daruje zemi Kanaán, ze slibu nepodmíněného zásluhami Izraele.

Břevna jha-motot, vyskytující se ve 13.v., byla ke krku dobytčete přivazována řemeny-moserot. U Jer. 28:10-13 najdeme plastický popis sejmutí jha z člověka, což byl symbolický akt jeho osvobození. Osoba pode jhem je sehnutá, rozlomí-li se břevna jha, může stát vzpřímeně-komamijjut. Ozvěnu toho máme v poděkování za jídlo: "Kéž milosrdný zlomí jho na naší šíji a uvede nás vzpřímené do naší země". Výraz "gillulim-fetiše, bůžkové" se vyskytuje vždy v plurálu, je to výraz posměšný, užívá se pro pohanské modly. Slovo pochází pravděpodobně z kořene g-l-l (koulet,valit se). Ze stejného kořene je "gal-kupa, hromada, mohyla (také vodní vlna)" Verš 30. - "vaše mrtvoly pohodím na mršiny vašich model-ve natati pigrejchem ´al pigrej gillulejchem" je zajímavý použitím slova "peger- synonymum k nevela-mrtvola", jehož se obvykle užívá pro mrtvá těla živočichů, ne pro kamenné sochy a modly.

Spojení "neobřezaná srdce"(26:41) , tj."zatvrzelé,okoralé" je také v Dt.10:16, Jer.9:25, Ez.44:7.

Ke 39. verši - "zaniknou pro nepravosti svých otců" (podobně v Pl.5:7 - "naši otcové zhřešili a my neseme jejich nepravosti") tj. k názoru, že budou trpět za hříchy nahromaděné po generace, najdeme názor opačný v Ez.18:4: "zemře ta duše,která hřeší", tj.každý nese odpovědnost za své hříchy.

Kapitola 27 se týká příjmových zdrojů Chrámu. Vydržování provozu a osazenstva svatyně bylo nákladné. Zdroje příjmu jsou vypočítány: pevně stanovené poplatky ve stříbře za zvláštní sliby zasvěcení Bohu, zvířata darovaná k uctění Boha, dary z městské nemovitosti, z držby nabyté zemědělské půdy, z majetku nabytého zákonem "cherem-klatby", desátky z úrody i z počtu dobytka. Smyslem předepsaných darů bylo získat stříbro pro Chrám, neboli dary naturální mohly být nahrazeny platbami; často to tak i bylo. Zvyk platit za zasvěcení člověka nás vrací k faktickému určení člověka či jeho dítěte k chrámové službě. Např.v 1. kapitole prní knihy Samuelovy čteme o Chaně, která slíbila v Šilohu, že dá-li jí Bůh syna, přivede ho do chrámu, aby tam zůstal ve službách po celý svůj život. Vykoupení tak vlastně splňovalo dvojí účel: dodržela se tradice a svatyně získala prostředky. Klíčové je tu slovo "erech-protihodnota"(viz 2. Kr. 12:5-6 "všechno stříbro ze svatých darů, které bude přineseno do Hospodinova domu, ...ať kněží berou k sobě"). Rozdíly ve výši poplatku braly v úvahu, zda osoba je v produktivním věku, jakého je pohlaví. Stojí za pozornost, že ženy se mohly volně podílet na darech. Jestliže dárce chtěl vyměnit jedno darované zvíře za jiné, octl se v nevýhodě, protože obě zvířata se stala majetkem chrámu. Slovo "cherem" je odvozeno z kořene ch-r-m=oddělit, vyjmout, vyhradit. V biblické hebrejštině s významem spíše negativním. Označit něco jako "cherem" neznamenalo, že to má být zcela zničeno, ale spíš zachováno výhradně pro zvláštní účely chrámové. Historicky je pojem "cherem" spojován s válkou: bylo pradávným, preizraelským zvykem darovat válečnou kořist bohům, včetně dobytých měst a území; známe to ze syrského města Mari v 18. st.př.o.l., z 2 Kr. 3:4 víme o moabském králi Mešovi, současníku krále Achaba (9.st.př.o.l.), že daroval dobytá města Kemošovi, moabskému bohu. V biblickém zákoně se pojem "cherem" přenáší do oblasti trestního práva, kde trestem za uctívání jiných bohů je smrt: Ex.22:19 stanovuje, že ten, kdo obětuje jiným bohům, má být proklet, tj.odsouzen k smrti. Stejný trest je určen pro město, jehož obyvatelé hromadně uctívají jiné bohy (viz Dt.13-13 an). Cherem tedy není opatření dobrovolné, ale uložené; tomu ovšem neodpovídá 28.a 29.verš. Jsou dvě možná vysvětlení tohoto rozporu - buď 28-29. v. hovoří o situaci, kdy někdo přísahal, že svůj majetek daruje, anebo o situaci, kdy člověk složil přísahu v jiné záležitosti a zapřísáhl se, že pokud přísahu nedodrží, má jeho majetek propadnout jako cherem.

Pokud jde o desátky, Izraelci jsou žádáni, aby si odkládali desetinu z výnosu svých polí a přinášeli každoročně do centrálního chrámu; pokud bydleli hodně daleko, měli desetinu výnosu směnit za stříbro a to pak použít ke koupi obětních darů při návštěvě Chrámu. Tato desetina byla navíc k tomu, co dávali ve svém místě levitům. V pozdější tradici byla tato desetina nazývána "ma´aser šeni-druhý desátek". Desátky se nesměly použít na jiný účel, patřily Chrámu. Desátek se aplikoval i u stád dobytka a ovcí, např.Avraham dal desetinu svého majetku knězi Melchisedechovi, Jákob daroval desetinu svého majetku svatyni v Betelu (Gn.14:20 a 34:22), majetek obou sestával hlavně z dobytka a ovcí.

 

Převzato z www.olam.cz

Sidra Bechukotaj.pdf