Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Sidra Bamidbar 2015

24. 5. 2015

 

Výklad sidry Bamidbar (Num. 1,1-4,20)

Sidra Bamidbar má zvláštní vztah k svátku šavuot. 
Každá sidra má vztah k době, kdy je v roce čtena - to platí obecně - a Bamidbar se obyčejně čte na sabat, který svátku šavuot předchází. Šavuot, upomínající na boží dar tóry Jisraeli, má své zvláštní označení: je nazýván svatbou Jisraele s Hospodinem (Taanit, 26-b); přitom na sabat, který předchází sňatku, bývá snoubenec volán k tóře - je to jeho příprava na nadcházející událost. Tak i sidra Bamidbar je přípravou na jedinečný svazek Boha a jeho lidu, spojení, k němuž došlo, když Jisrael obdržel tóru. 
Tento vztah můžeme nalézt v úvodních slovech sidry, v nichž Bůh přikazuje: "Pořiďte soupis dětí Jisraele." Zůstává však skryt, dokud neporozumíme tomu, co tvoří pravou podstatu sčítání. 
Raši (pod tímto jménem se proslavil francouzský rabín Salomon Itschaki, který žil v letech 1040-1105) k uvedenému příkazu uvádí následující komentář: "Protože (děti Jisraele) jsou Bohu drahé, sčítá je stále: sčítal je, když vycházely z Egypta; sčítal je, když se provinily (hříchem) se zlatým býčkem; sčítal je, když se jeho Přítomnost chystala mezi nimi spočinout (míní se ve svatostánku). Neboť prvního dne měsíce nisan byl svatostánek vztyčen a prvního dne měsíce následujícího - ijaru - je sčítal." 
Tento komentář přináší na první pohled tři problémy: 
1. Člověk, kterému jsou jeho věci drahé, je často počítá, aby se s nimi znovu a znovu seznamoval. Avšak Bůh, který počet dětí Jisraele zná, nemá nejmenší důvod sčítání nařizovat. Proč to tedy udělal? 
2. Proč byl stanoven měsíční odstup mezi třetím sčítáním a událostí, k níž se vázalo (vztyčení svatostánku)? 
3. Proč mezi těmito třemi sčítáními panují rozdíly? Tóra nám neříká, kdo uskutečnil první sčítání (při východu z Egypta). Druhé sčítání provedl Mojžíš (viz například komentář Rašiho) a třetí bylo nařízeno Mojžíšovi a Áronovi (viz 4.M. 1,3). 
Proč se však Áron podílel jen na tomto sčítání, a ne také na předešlých? 
Pokusme se pochopit, co je obsahem sčítání. Když jsou věci počítány, jsou ve vzájemném vztahu r o v n o s t i. Největší i nejmenší z lidí mají stejnou hodnotu - jedné; ne více a ne méně. Protože však, jak říká Raši, sčítání bylo projevem boží lásky, obracel se jím Bůh k tomu, co je u všech Židů stejné. Nikoliv k intelektu nebo k morálním kvalitám, ale k podstatě: židovské duši. Tu si vždy běžně neuvědomujeme, a cílem sčítání pak bylo, aby se každá židovská duše vyjevila, aby byla přivedena až na povrch našeho vědomí. 
Nyní již můžeme jednu nejasnou pasáž z Rašiho vyřešit. Píše, že Bůh sčítá svůj lid stále, a současně zdůrazňuje, že pospolitost Jisraele byla za třináct let následujících po východu z Egypta sčítána pouze třikrát a pak ještě jednou (o 38 let později), když Jisrael bloudil pouští. Z toho tedy vyplývá, že ke sčítání nedocházelo příliš často (podle midrašů se až do současnosti uskutečnilo pouze devět sčítání a k desátému dojde při příchodu Mesiáše). Rašiho komentář by se dal vykládat tak, jako by jím mínil "ve zvláštních údobích". Užívá nicméně natolik jednoznačný výraz, že jeho význam nemůže mýlit: "stále". Jsme-li však skutečně s to chápat, že cílem sčítání bylo vyjevit podstatu každé židovské duše, pak je také zřejmé, že tomuto zjevení je vlastní hloubka, které se pomíjivost času netkne, že je to vskutku zjevení pomáhající doslova "stále". 
Když je žid v údobích náboženského pronásledování nucen k modloslužebnictví nebo zřeknutí se víry (a stejně je tomu s každým přestoupením, jehož se dopustil pod vlivem ejcer hara, sklonu ke zlu - viz konec 2. kapitoly Hilchot gerušin od Maimonida), nabízí se mu následující úvaha: protože pokání vymazává všechny hříchy ("nic neodolá pokání") a protože zradil pouze krátkodobě, je mu cesta k pokání koneckonců stále otevřena; proč se tedy znepokojovat pro jediné provinění?
Přesto ve všech dobách a mezi nejrůznějšími typy lidí nacházíme židy, kteří by spíše obětovali vlastní život, než aby - třeba jen na okamžik - zradili svou víru, a na podobné úvahy nedbají. Proč? Protože vztah mezi Bohem a židovskou duší se vymyká času. (Tanya, kapitola 25). 
Selhání v tomto vztahu, byť chvilkové, platí stejně jako selhání na celý život. 
Takový je tedy význam věty "sčítá je stále": láska vyjádřená sčítáním je hlubší a silnější než úvahy rozumu. Láska stále chrání žida před činem, který by ho jen na okamžik mohl oddělit od Boha. 
Nyní také můžeme pochopit rozdíly mezi sčítáními, o nichž se zmiňuje Raši: byla to vývojová stadia na cestě zjevení. Na prvním stupni byla židovská duše probuzena boží láskou. Na druhém tato duše začala i navenek působit na život dětí Jisraele. 
Konečně na třetím prostoupila všechny jejich činy. 
První sčítání, ke kterému došlo při východu Jisraele z Egypta, probudilo v židech vědomí sebeoběti do té míry, že byli ochotni následovat Boha do pouště, do země pusté a neplodné (viz Jeremiáš 2,2). Jiný účinek však na jejich nitro nemělo (viz Tanya, kapitola 31). 
Druhé sčítání předcházelo stavbě svatostánku. Židé se tehdy připravovali splnit úkol, který měl přivést šechinu - boží Přítomnost - do jejich středu ("ať mi udělají svatyni a já budu bydlet uprostřed nich" - 2.M. 25,8), a proto toto sčítání mělo výraznější vliv na jejich rozum a cit. Nicméně popud a aktivita přicházely zvenčí; židy k dílu přivedl boží příkaz, a nikoliv hloubka jejich vědomí. 
Třetí sčítání poté, kdy židé zásluhou svých vlastních činů přivedli Boha do svého středu, však již přineslo účinnou službu ve svatostánku. A tehdy také děti Jisraele všemi svými činy svědčily o spojení židovské duše s Bohem. 
V tomto světle je také zřejmý důvod, proč došlo k měsíčnímu odstupu mezi dostavením svatostánku (v nisanu) a třetím sčítáním (v ijaru). Nisan je měsícem svátku pésach, doby, kdy projevujeme vděčnost za zjevení, které přichází shůry; Bůh nevyvedl děti Jisraele z Egypta pro jejich zásluhy, ale pouze pro své milosrdenství a dobrotu (viz Likutej tóra, Bamidbar 3-a). Naproti tomu ijar je měsícem počítání omeru, dobou zvláštních obětí; těmito obětmi my sami přispíváme k příchodu "zjevení shůry" a toto zjevení přichází jako odpověď na naše zásluhy - nikoliv pouze díky Bohu. S uvedeným výkladem pak souvisí i vysvětlení, proč se Árona týkalo jen třetí sčítání. Mojžíš byl "prostředníkem" božího zjevení, spojením směřujícím shora dolů. Zato Áron, velekněz, byl tím, kdo pozvedal lid Jisraele zdola vzhůru (viz Zohar III, strana 20-a, 53-b). 
Teprve při tomto třetím sčítání děti Jisraele konečně dosáhly stavu, kdy jejich vlastní činy byly nasyceny vědomím duše, a tehdy také mohlo dojít ke "zjevení, které přichází zdola". 
Takto se vyjasňuje i souvislost mezi sidrou Bamidbar a svátkem šavuot. Když byla dána tóra, Jisrael a Bůh byli spojeni zjevením, jež Bůh seslal směrem dolů, a současně byly děti Jisraele pozvednuty. Abychom byli každoročně připraveni přispět ke znovustvoření této události, čteme sidru popisující třetí sčítání, sidru, kde dva způsoby zjevení symbolizované jednak Mojžíšem a Áronem, jednak měsíci nisan (příčinou sčítání) a ijar (jeho uskutečněním) jsou sjednoceny. Takto, máme-li na srdci význam sčítání jako výraz lásky Boha k Jisraeli, můžeme i my dospět ke spojení, které existovalo v době daru tóry, kdy Hospodin vstoupil ve svazek se svým lidem Jisraele. Prostřednictvím tóry je Jisrael sjednocen se svým Bohem.

(Z francouzského překladu knihy Menachema Mendela Sneersona Réflexions sur la Thora přeložil P.L.)
Věstník ŽNO 5/XXXXIV

Převzato z www.olam.cz

Bamidbar.pdf

Bamidbar 2014 zde.