Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Sidra Balak

6. 7. 2014

 Výklad sidry Balak

(Num. 22,2 – 25,9)

 

"Im jiten li Balak melo vejto kesef ve zahav" - 
"I když mi dá Balak plný dům stříbra a zlata". 
Vyprávění o proroku Bilamovi nám dává pochopit mnohé z lidské povahy a B-žího řízení světa. 
Bilam měl pro nežidovský svět stejný význam, jako Moše pro židovský. 
Vykladači říkají, že měl stejné schopnosti a stejnou míru svatého ducha, jako Moše. 
Jiné národy si nemohou stěžovat, že nemají kontakt s Hospodinem, a proto Ho nemohou pochopit. 
Dostávají ty samé výchozí informace a podmínky, a je jen na nich, jak s nimi naloží. 
Oni se však (jako nyní Balak) snaží tento kontakt s Hospodinem a své poznání použít ke špatným věcem - prokletí židovského národa. 
Přitom by se stačilo zeptat prostřednictvím proroka na B-ží úmysly a na cestu, po které kráčet, tak jak to dělá Moše pro Israel. 
Je to odvěká tragedie světa a člověka, že schopnosti a dary, které mu byly B-hem dány, zneužívá k prosazení svých ambicí a nesnaží se jich využít pro svoji nápravu a zdokonalení. 
V našem verši je vlastně obsažena celá charakteristika Bilama, který neustále "zamlžuje". Zdánlivě plně usiluje o prosazení B-ží vůle - "nemohu překročit v malém ani velkém vůli B-ží". 
Proč však říká poslům o zlatě a stříbře? 
Naši vykladači v tom vidí jasný důkaz jeho pokrytectví. 
Před Balakem se snaží vypadat jako ten, kdo může prosadit svou vůli proti Hospodinu, jenom nedostává dostatečně zaplaceno. 
To je jedna z jeho charakterizujících vlastností, díky kterým se stal prototypem - antitypem Mošeho, a za kterou je jedním z mála lidí, o kterých se říká, že nemají budoucí svět. 
Ve Výrocích otců je psáno - 
"To jsou žáci hříšného Bilama. 
Ten kdo má

a) zlé oko - závist, nepřejícnost; 
b) vysokého ducha - nafoukanost, pýcha; 
c) širokou duši - chamtivost (viz náš verš)". 
Přesným protipólem je Moše ( ve Výrocích otců jsou to žáci Abrahama) s přejícností, pokorou a skromností. 
Nebezpečnost Bilama spočívá v tom, že se navenek prezentuje jako bohabojný prorok. 
Pro svět jsou lidé mu podobní největším problémem a úskalím. Je těžké je poznat a ještě těžší je usvědčit. 
Jsou to podvodníci, kteří nemají špetku studu a pro svůj prospěch jsou ochotni vést do záhuby celý svět.

"Vajiftach Hašem et pí ha-aton vatomer" - 
"A otevřel B-h ústa oslici a řekla". 
Naskýtá se otázka, nač musel Hospodin udělat zázrak a dát oslici promluvit. 
Jestli šlo o odrazení Bilama z jeho výpravy, mohl se mu jednoduše zjevit anděl na samém počátku a sdělit mu, že jeho angažování se není žádoucí. 
K čemu je třeba mezihry s oslicí? 
Důvod, proč Balak poslal pro Bilama, byl ten, že vládne stejnou zbraní, jako Israel. 
Jeho síla je v ústech - co prokleje, bude proklaté. 
Oslice mu, se svým proslovem, ukazuje jeho omezenost a zaslepenost. 
A to právě jeho silnou zbraní - mluvou. 
Hovoří k němu, a teprve pak je Bilam schopen vidět anděla, kterého oslice už dávno vidí a před kterým se ho snaží zachránit. 
Šlo o to ukázat, že také oslice umí mluvit a i ona má vize anděla, a přesto zůstává oslem. 
Tyto zvláštní schopnosti, bez etického cítění a pochopení kontextu, nemají žádnou cenu. 
Bilam se má poučit, že ne vize či schopnost mluvit, z něj udělá "velikána", ale pouze jeho morální kvality. 
Být opravdovým prorokem znamená hlásat pravdu o Hospodinu, a ne se chovat jako "kariéristický šmelinář". 
On se však chová jako jeho oslice. Ona, když vidí hrozícího anděla, snaží se před ním utéci. 
To samé dělá i Bilam. Nesnaží se pochopit smysl přítomnosti anděla, ale prchá před ním. 
Hájí se a říká - "nevěděl jsem, že….". 
Touto formou dává Hospodin lekci Bilamovi, že podstatné nejsou prorocké vize a schopnost "čarovat" mluvením, podstatou je porozumět zjevení a obsahu sdělení, které nám chce Hospodin předat.

"Bne li baze šiva mizbechot" - 
"Postav mi sedm oltářů". (23,1) 
Podobnou chybu v přístupu lze vidět i v pokračování příběhu, při obětech na oltářích, které Bilam provádí. 
Nařizuje, aby bylo vybudováno pokaždé 7 oltářů, jimiž si chce naklonit B-ží přízeň. 
Stále stejná chyba, kdy zaměňuje obsah formou a kvalitu kvantitou. 
Hospodin touží po srdci člověka a jeho ochotě naplňovat Jeho vůli. 
Vnější formy mají svou cenu jako vyjádření vnitřního rozpoložení (stavu duše), ale ne jako vnější "divadlo". 
Toto nebezpečí přetrvává i dnes v židovství, a obecně i ve všech formálních (instituciolizovaných) náboženstvích (či duchovních naukách). 
Židovské náboženství má samozřejmě precizně propracovanou liturgickou stránku projevů - svátků, modlitby apod. 
Nikdy to však není samoúčelné nařízení, vždy jde o prostředek dovádějící člověka k smysluplnému, duchovnímu cíli. 
Celkově je židovství velmi střízlivé a vyhýbá se různým "duchovním dobrodružstvím", u kterých vždy hrozí samoúčelnost, kdy projev je podstatou, a ne obsah. 
Z toho pak plyne celá řada předpisů - halachot, které buď nedoporučují (meditace), nebo přímo zakazují (seance) různé formy duchovních cvičení, obřadů, "čarování", apod…
Největší silou našeho národa a nejlepší formou služby B-hu je přímočará jednoduchost, až naivita (což nemá nic společného s hloupostí!) -

"Tamim tihje im Hašem elokecha" - 
"Buď prostý s Hospodinem, svým B-hem". "Lecha ijaccha ašer jaase ha-am ha-ze" - 
"Poradím Ti, co tento národ". 
Bilamova nenávist je obrovská, a tak, když sám nemohl proklít Israel, dává alespoň Moabu radu, jak mohou tento národ zničit. 
Rada vypadá poměrně neškodná, ale ve svém důsledku znamená totální zničení národa. 
Moab má poskytnout své dcery pro potěchu Israeli. 
Zdánlivě nevinná věc je Midrašem popsána jako útok na samou podstatu identity národa. 
Moabská dívka pozvala svého židovského přítele na oslavu, kde mu nabídla vše nejlepší z darů domu, a přitom si stěžovala - 
"Co jste to zač, my Vás máme rádi a dáváme Vám to nejlepší, a Vy s námi nechcete jíst a pít dohromady (košer) a odtahujete se od nás". 
Jak lze odolat takové argumentaci!? Žid nechtěl vypadat jako "rasista" (protože má na rozdíl od jiných výčitky svědomí), nechal se opít, a poté mu moabská kráska strčila modloslužbu pod nos - "jen to ucti a budu Tvoje". 
Tyto nevinné "party" měly děsivý dopad na identitu židovského národa, hrozila absolutní asimilace, což bylo úmyslem Bilama. 
Když to došlo tak daleko, že si samotný vůdce kmene Šimon přivedl před očima celého národa moábskou princeznu, a vzpurně se postavil Mošemu -
"Jestli je tato zakázaná, tak kdo Ti dovolil Tvou ženu?". 
Úžasná logika!? 
S tím rozdílem, že Mošeho žena se stala židovkou, kdežto Zimri se stal gojem. 
Když někdo ztratí hlavu, vše zní logicky a snadno si plete příčinu s následkem. 
Naštěstí zde byl Pinchas a svým sebeobětováním zachránil situaci a zastavil morovou "asimilační" ránu. 
Na konci příběhu nám Midraš sděluje, že kromě 24 tisíc mrtvých napsaných ve verši, bylo dalších 166 000 zabitých za modloslužbu soudci. 
Dohromady takřka 200 tisíc mužů, skoro třetina celého židovského národa!! 
Bilam myslel skutečně na všechno. 
Cílem jeho vražedné rady bylo i to, aby se Země israelská nestala navěky dědictvím Israele. 
Věděl, že když morálně znemožní lid - modloslužba je ten nejtěžší hřích - , a oni dobudou Zaslíbenou zemi pouze silou, nebude zaslíbení věčné. 
Věčnost našeho práva a nároku na Zaslíbenou zemi je založeno na duchovní čistotě (bezúhonnosti) národa a naší věrnosti Toře. 
Není náhodou, že všechny tyto "bilamovské" úmysly nám zůstaly výzvou až do dnešních dnů. 
Zvlášť dnes, kdy pociťujeme ohrožení naší svrchovanosti nad Svatou zemí, si to musíme dobře uvědomit, pochopit kde je naše místo a co je úkolem každého z nás. 
Stejně jako za dob Bilama jde o naši identitu a zaslíbení naší země.

Šabat šalom

Moše Ch. Koller

 

/Převzato z www.olam.cz/

 

Sidra Balak.pdf