Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Sidra Acharej mot-Kedošim

3. 5. 2015

 

Výklad sidry Acharej mot - Kedošim (Lev. 16,1-20,27)

Naše paraša začíná popisem líčení, jak bude sloužena bohoslužba na Jom Kipur. 
Poté, co jsme v předchozích kapitolách viděli, jak byli potrestáni synové Aharonovi pro jejich "nelegální" příchod do Svatyně, dává nyní B-h jasná pravidla, kdy a za jakých podmínek se bude vcházet do Svatyně ("Kodeš Hakodašim"). 
V symbolickém chápání by se dal připojit následující výklad. 
Židovská bohoslužba musí mít své těžiště "vně" Svatyně, což znamená v normálním životě. 
Zde je centrum veškerého snažení, a jde o to posvětit i "vnější" oblasti života a naplnit je službou B-hu. 
Ne jak jiná náboženství, která vidí v posvěcení a bohoslužbě únik z "vnějšího" světa do "vnitřního" - svatého, kde má být, podle jejich chápání, místo pro vztah s B-hem. 
Naopak, tím, že nám stanovil, že Svatyně je "tabu", nutí nás, abychom se duchovně a nábožensky realizovali ve vnějším světě, který se také musí stát svatým. 
Jen ve výjimečné situaci - jednou za rok, na Jom Kipur, je dovolen krátký vstup velekněze do této Svatyně, jako součást bohoslužebného obřadu. 
Tento den je výjimkou díky tomu, že celý národ v tento den nerozlišuje mezi "vnějším" a "vnitřním" světem. 
Tím, že se postíme, trávíme celý den na modlitbách s absolutním vyloučením jakékoli světské činnosti, celý svět se nám mění na "vnitřní", a to dává veleknězi možnost vstoupit do Svatyně. 
Ten samý princip vidíme u Mošeho, u kterého je psáno, že byl nepřetržitě v kontaktu s B-hem a stále s ním mluvil. 
On žil nepřetržitě ve "vnitřním" světě, a proto měl dovoleno kdykoli vstoupit do Svatyně. 
Celou dobu, co sloužil jako vůdce židovského národa, žil odděleně od své ženy (což je symbolem "normálního" života). 
Moše se to učil z logiky "kal vachomeru" - stejně, jako byl národ oddělen od svých žen po dobu třech dnů před darováním Tory na Sinaji, a tím se posvětili, aby se mohli setkat s B-hem a slyšet Jeho hlas, Moše žijící v neustálé realitě rozhovoru s B-hem musel změnit život na "vnitřní". 
On byl však ve výjimečném postavení a obecně - pro celý národ - nebyl takový požadavek kladen. 
Smyslem života je, že ve "vnějším" světě bude prožíván vztah a kontakt s Hospodinem. 
Toto byl omyl synů Aharonových a jejich špatného chápání služby B-hu. Jom Kipur, se svou zvláštní liturgií, nám byl stanoven po hříchu "zlatého telete", kdy se nakonec Mošemu podařilo přesvědčit B-ha, aby nezničil židovský národ. 
Odpuštění za tento hřích se mu podařilo "vybojovat" právě na Jom Kipur, a tím se nám stal pro následující generace dnem, kdy se smiřujeme s B-hem za všechny naše prohřešky. 
V dobách Chrámu byla stanovena veleknězi velice zvláštní a náročná liturgie, kdy se postupně on se svou rodinou, pak kněží a nakonec celý Israel očišťovali prostřednictvím obětí, které velekněz ten den obětoval. 
Symbolicky byli vždy vybráni dva kozlové, přičemž jeden byl obětován v Chrámu, na znamení smíření a s ním se ztotožnil celý národ, druhý, jako nositel hříchů byl vyveden do pouště, kde byl svržen ze skály a zabit. 
Byl to velkolepý obřad, kterého se zúčastňoval celý národ a vyjadřoval tím svou touhu zbavit se hříchů a smířit se s B-hem. 
Je zajímavé, že při výběru kozlů byla povinnost vybrat takové, kteří jsou naprosto totožní ve svém vzhledu, velikosti a ceně. 
Proč bylo třeba této úplné identity? Lze to vysvětlit jako vyjádření židovského filosofického názoru týkající se předurčenosti věcí, anebo naopak svobodné volby. 
Je velice rozšířený názor mezi lidmi, že se člověk rodí s již určeným osudem, který nelze v podstatných věcech nikterak ovlivnit. 
Naší odpovědí na tento názor je právě případ těchto dvou kozlů. Zatímco jeden, který je obětován v Chrámu, je obětí za hříchy spravedlivých, druhý - zabitý v poušti je "prokletý" a je za vzpurné hříšníky. 
Tím, že Tora stanovuje, že při výběru si musí být naprosto podobni, a jediné, co mezi nimi rozlišuje je los, vyjadřuje tím názor, že všichni jsou ve stejné výchozí situaci, nemají nic předurčeno, a svojí svobodnou vůlí se rozhodnou ve svém životě, zda budou spravedliví, nebo zlí. 
Záleží jen na nich a na jejich rozhodnutí. 
To je také psáno v Talmudu, když se hovoří o narození člověka. Většina věcí, s kterými se rodí - jak bude vypadat, jeho vrozená inteligence a jiné dovednosti jsou mu dány, to, co zůstává v jeho "kompetenci" je rozhodnutí, jakým člověkem bude - "cadik" (spravedlivý), nebo "raša" (vzpurný hříšník). 
Další část naší paraši se hovoří o všech druzích zakázaných sexuálních styků. 
Především jsou to všechny příbuzenské vztahy, které dnes i moderní a vědecký svět prohlásil za nebezpečné, kvůli genetickým problémům, které mohou vzniknout z takovýchto vztahů. 
Navíc však Tora vyjmenovává specificky židovské zákazy, které jsou, z našeho hlediska, neméně nebezpečné a škodlivé. 
Je to sexuální styk s vdanou ženou (bohužel v dnešní společnosti ne příliš respektovaný), dále s ženou, která má menstruaci (z hlediska našeho Učení je třeba dodržovat ještě sedm "čistých" dnů a musí se rituálně - v mikvi očistit). 
Stejně tak je přísný zákaz sexuálního styku mezi homosexuály. 
Nakonec je zákaz styku člověka se zvířetem. Je to považováno za úchylku od lidské přirozenosti, která poškozuje (kromě dotyčného) celou společnost odchýlením se od principu Stvoření. 
(Jedním z důvodů k potopě, která vyhubila celý tehdejší svět, byla právě nepřirozená sexuální promiskuita mezi jednotlivými živočišnými druhy). 
Židovství rozšiřuje oblast zákazu nejen na přímý sexuální styk, ale dává další omezení, která mají člověku pomoci držet se v "bezpečné vzdálenosti", tak, aby se nemohl do tohoto stavu dostat. 
Proto by se neměl snažit navazovat jakýkoli kontakt s osobou opačného pohlaví, a to jak fyzický (objímání, líbání), tak i verbální (žertování nebo koketování). 
Platí to dokonce i v případě svobodných lidí, kromě případu hledání si životního partnera pro manželství. Jeden z obranných mechanismů jsou pravidla tzv. "jichud" (volně přeloženo - být s někým o samotě), který má zabránit vzniku situací, do kterých se každý může posléze dostat, ale ne každý si s nimi dokáže poradit. 
Základní pravidlo určuje, že muž má zakázáno být o samotě se ženou, bez rozlišení věku (stará, mladá), stavu (vdaná, svobodná), vztahu (příbuzná) a statusu (židovka, nežidovka). 
Výjimkou jsou jen rodiče se svými dětmi a manželé. 
V případě, že je jeho žena přítomná, může být v přítomnosti jiné ženy (manželka ho "hlídá"). 
Žena může být jen v přítomnosti minimálně dvou mužů, kteří jsou "slušní", a to na místě, kde žije více lidí (ve městě, ne na samotě), v noci je třeba minimálně třech mužů. 
Naproti tomu muž má zákaz být o samotě s dvěma ženami (je třeba minimálně třech, a jsou názory, že nelze ani při větším počtu žen). 
V případě, že je partner v blízkosti a kdykoli se může objevit, zákaz neplatí. 
Když je to na místě, které je přístupné z veřejného prostranství (a není zamčeno), zákaz také neplatí. 
V případě rozvedeného manželství je zákaz dále pokračovat žít "pod jednou střechou", a v případě, že se žena znovu vdala, neměl by její první muž vůbec bydlet v její blízkosti. 
K těmto pravidlům se váže ještě mnoho doprovodných předpisů a dalších omezení, která nebudeme nyní rozebírat. 
Mým úmyslem bylo jen vzbudit pozornost a povědomí o těchto věcech, jelikož v dnešním světě se většinou lidé "nehlídají", nejsou k těmto nuancím citliví, ale ve svém výsledném efektu právě z nich často vznikají nepříjemné a nežádoucí situace, které by si mohli lidé odpustit v případě dodržování těchto pravidel. 
Je to něco podobného jako péče o zdraví a tělo (hygiena, dieta, správná životospráva), zde je to péče o duši a sexualitu člověka.
"Iš imo ve aviv tirau veet šabtotaj tišmoru..." 
- "Mějte bázeň z matky a otce, a mé šabaty střežte...". 
Tento verš nám ukazuje několik důležitých věcí. 
Jednak vidíme, že ve verši je uvedena matka před otcem. 
Nepramení to však z "džentlmenství", tak jak ho dnes chápeme, naopak v tradičním židovství je muž dominantní, a proto je překvapivé, že zde je žena na prvním místě. 
Proč je tedy psána první? Jsou dvě oblasti vztahů vůči rodičům. 
Je to bázeň z rodičů (v našem verši) a ctění rodičů. 
Děti mají přirozenou bázeň z otce, a proto verš musel zdůraznit, že i vůči matce musí cítit dítě bázeň - a proto je uvedena první. Ve ctění rodičů to funguje naopak - matka je obvykle přirozeně více ctěna, jelikož její vztah k dítěti je silnější, citovější. 
Proto verš, který hovoří o ctění rodičů, jmenuje prvního otce - i on musí být ctěn, neméně než matka. 
Obecně se v Talmudu definuje bázeň jako respekt - dítě má zakázáno sedět na místech rodičů, "neskáče" jim do řeči a neodporuje jejich názoru. Je to pasivní forma uznávání svrchovanosti rodičů. 
Ctění je pak definováno, jako aktivní forma vztahu k rodičům. Potomek má za povinnost živit, šatit a jinak pomáhat rodičům, když jsou ve stavu, že nemají možnost se postarat sami o sebe. 
Je smutné, že v dnešní době se ve společnosti tyto formy příliš neudržují a děti většinou péči o rodiče přenechávají různým institucím. 
Pořekadlo říká, že rodič se může postarat o deset dětí, ale deset dětí není schopno postarat se o jednoho rodiče. 
Bylo by dobré, kdyby se dnešnímu světu podařilo vrátit do tradičního schématu rodinného soužití všech generací pohromadě, kdy každý v určité fázi života přebírá zodpovědnost za druhé. 
Další důležitou informací ve verši je, že přestože mají rodiče svrchované postavení v rodině - co řeknou "je svaté", ve chvíli, kdy si to protiřečí s dodržováním Tory, jejich autorita se musí podrobit autoritě Nejvyššího. 
Když otec řekne, že syn má porušit dodržování šabatu, v takovém případě ho syn neposlouchá a řídí se příkazy Tory. B-h, který nás všechny stvořil, je ta nejvyšší autorita, a proto jsme všichni podrobeni Jeho vůli, kterou vyjádřil prostřednictvím Tory.
Šabat šalom
Rabín Moše Ch. Koller

Převzato z www.olam.cz

Acharej mot-Kedošim.doc

Acharej mot-Kedošim.pdf

Sidra Acharej 2014 zde.

Sidra Kedošim 2014 zde.