Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Shemini-Tazria 2016

10. 4. 2016

 

 

Výklad k sidře Šemini 
(Lev. 9,1-11,47)

V sidře na tento týden bychom se pozastavili nad krutým osudem Aronových synů a nad otázkou, proč někteří živočichové jsou označováni jako "čistí" a jiní zase "nečistí". 
Začněme tou druhou částí. Proč se smí jíst jen vybraný druh živočichů, zatímco většina zvířat je pro syny Izraele tabu. Zdůrazňuji pro syny Izraele, neboť nařízení, který tento národ přijal prostřednictvím Mojžíše, platí pouze pro ty, kdo byli při uzavírání smlouvy přítomni a pro ty, jimž je určena. Reaguji tím na snahy některých křesťanských církví (hovořím v množném čísle, ale znám pouze jednu církev, která tak činí) ukládat svým členům povinnost zdržovat se zdravotně závadných pokrmů. Již toto je zavádějící. Nikde nenaleznete v Písmu náznak toho, že by maso z králíka, zajíce nebo vepře bylo pro člověka škodlivé. Spíše opak je pravdou. Biologická příbuznost tkáně lidského těla a prasečího dle odborníků nabízí možnost transplantace prasečích orgánů člověku a tím zachraňovat životy lidí. 
Proč jsou tedy tito živočichové zakázáni? Na tuto otázku bychom museli jít do kultické praxe starověkých náboženství. Lze říci, že poexilní judaismus je jednoznačným protestem proti všem praktikám pohanského okolí. Zjednodušeně lze říci, co bylo u pohanů posvátné, je v Izraeli kulticky diskvalifikováno. Jestliže byla sexuální aktivita v pohanských náboženstvích zcela běžnou praxí, tak v Izraeli byla nepřípustná. Před vstupem do Chrámu byla nařízena pohlavní abstinence. Velekněz se celý týden před Dnem smíření musel zdržet pohlavního života a ze svého pohodlného příbytku se na tuto dobu přestěhovat do chrámové cely. Nahota, která byla součástí pohanských bohoslužeb, byla v Izraeli v chrámovém okrsku přísně zakázána. Kněží, vystupující po schodišti k obětnímu oltáři, museli mít dle nařízení Tory spodky, aby nebyly vidět jejich pohlavní orgány. Menstruační krev, mužské sperma, v pohanských kultech tak žádoucí, byly v Izraeli považovány za nečisté a Tora nařizuje ženě po uplynutí její periody očistu, stejně tak jako muž, který například prodělal noční poluci. Vepř byl jedním z hlavních obětních zvířat v mezopotamském prostředí a králík či zajíc, to byli živočichové pouště, která byla považována za doménu různých pouštních duchů, démonů - Šepifona, Azazele a ostatních. Přítomnost těchto zvířat v takovémto prostředí je činila kulticky nepřijatelnými, tj. nevhodnými k obětování a tudíž i nevhodnými k běžné stravě. Závěrem lze říci, že dodržování košer stravy je zkouškou poslušnosti. 
Způsob bohoslužby se nikdy nesmí stát dílem lidských výmyslů. Nikdo cizí nesmí konat bohoslužbu. 
Numeri 1,51 Než příbytek potáhne dál, lévijci jej složí; při táboření jej lévijci postaví. Přiblíží-li se někdo nepovolaný, zemře. 
Numeri 3,38 Vpředu před příbytkem, před stanem setkávání, na východní straně budou tábořit Mojžíš, Áron a jeho synové; budou držet stráž při svatyni, stráž za Izraelce. Jestliže se přiblíží někdo nepovolaný, zemře. 
Numeri 18,7 Ty však a s tebou tvoji synové budete dbát na své kněžské povinnosti ve všem, co se týká oltáře i služby uvnitř před oponou; tam budete sloužit. Vaši kněžskou službu vám dávám darem. Kdyby se přiblížil někdo nepovolaný, zemře." 
Výrazem "cizí" hebr. zar není myšlen jen člověk, ale i jakýkoliv živočich i předmět. Ke svatým věcem musí člověk přistupovat s náležitou pokorou a úctou. Zde se jakákoliv suverénní rutina může nevyplácet. Jméno Nadab je odvozeno od kořene a-d-b a znamená dobrovolník, něco dělat ochotně; Abihu znamená "můj otec je on". Jsou to téměř vyznavačská jména a přesto taková pohroma. Raši uvádí, že příčinou jejich smrti byla opilost, což spojuje s obsahem kapitoly předchozí. I to není vyloučeno. Jakékoliv pochybení v oblasti sakrální se krutým způsobem nevyplácí. 
Boží výzva Leviticus 19,2 "Mluv k celé pospolitosti Izraelců a řekni jim: Buďte svatí, neboť já Hospodin, váš Bůh, jsem svatý" platí bez jakéhokoliv omezení.

 

 

Výklad sidry Tazria (Lev. 12,1-13,59)

Celá 13. a 14. kapitola knihy Vajikra (sidra Tazria) jsou zasvěceny malomocenství - jeho zjišťování, popisu a očišťování. 
Podle moudrých Izraele se uvedeným způsobem vyjevuje základní koncepce Jednoty v jejím dvojjediném aspektu: na jedné straně jde o totožnost náboženství, morálky a fyzické hygieny v židovském myšlení; na straně druhé o jednotu lidské bytosti, kde duch a tělo tvoří nerozlučnou jednotu. 
Tyto dva axiomy jsou přímým důsledkem učení o absolutním monoteismu. 
V Písmu a Talmudu běžně nacházíme různé údaje zdravotní povahy, které jsou úzce spjaty s předpisy mravními a náboženskými. 
Tato zdravotní pravidla jsou hodnocena ze stejného hlediska jako předpisy mravní - lásky k bližnímu a úcty ke spravedlnosti. 
Vzájemnému prostupování náboženské etiky a zdravotní hygieny odpovídá propojení duše a těla v lidské bytosti. 
Člověk je mikrokosmem, jehož nesčetné komponenty duchovní a fyzické povahy jsou ustaveny s nejvyšší přesností a takto sladěny v dokonalé rovnováze. 
Důsledkem této vzájemné závislosti je, že příčiny některých fyzických chorob můžeme hledat v oblasti psychiky a naopak. 
Mezi klasickými židovskými autory patří Maimonides, sám proslavený lékař, k těm, kdo s nejvyšší naléhavostí zdůrazňuje, že nejlepší léčebná metoda se zakládá na mravních ctnostech. 
Vycházeje z tohoto principu usiluje pak o znovunastolení původního harmonického spojení sil mravních a fyzických, jež bylo narušeno (Průvodce zbloudilých a jinde). 
Jak Tóra a další spisy Písma, tak i Talmud jsou prostoupeny tímto duchem: 
Původ malomocenství spatřují v příčinách mravní povahy. 
V knize Vajikra jsou případy malomocenství popsány do nejmenších detailů, aby v knize Dvarim (kapitola 28) mohla být lepra zmíněna v souvislosti s úpadkem mravním a náboženským. 
Rabi Jonatan, vycházeje z množství biblických pramenů, prohlašuje, že malomocenství postihuje člověka následkem sedmi hříchů: pomluvy, zabití, křivé přísahy, zhýralosti, pýchy, krádeže a žárlivosti (traktát Erichin 16a). 
Tato koncepce, kterou Talmud a midraš často citují, vedla Maimonida k závěru, že podlehnutím svodu v zahradě Eden byli Adam a Eva oděni jen ve světelnou aureolu, jež jim dodávala majestátní záři jako nebešťanům (viz Žalm 8,6), po zhřešení tato záře, osvětlující ducha prvního člověka, zmizela a zůstaly jen šaty tvořené kůží. 
Tato skutečnost je vyjádřena hebrejským homonymem or. 
Zatímco psáno alej, vavy reš (ověřit správnou transkripci - P.T.) znamená světlo, v transkripci ajin, vav, reš (ověřit správnou transkripci - P.T.) je označením pro kůži. 
Tato kůže člověka odděluje od vyšších sfér, jimž se po hříchu v zahradě Eden vzdálil. 
Člověk již není tak zaplavován božím světlem jako dříve, je do jisté míry slepý (iver - psáno ajin, vav, reš, tedy za pomoci stejných písmen jako slovo kůže) (ověřit správnou transkripci - P.T.). 
Do souvislosti s tímto pojetím kůže jako místa, kde se fyzicky projevují lidské mravní poklesky, bývá dáván verš 13,4: uzavře kněz postiženého na sedm dní. Onkelos překládá podstatné jméno carat (malomocenství) aramejským sgiro, jež též může znamenat uzavřít, ale také zahradit. 
Tento názor sdílejí i mnozí další učenci. 
Naproti tomu Gersonides stejně jako Izák Abarbanel hlásají, že jde o přirozený jev plísně a hniloby v podmínkách velké vlhkosti a vysokých teplot. 
Na kůži těla (13,2). Četní komentátoři v této souvislosti připomínají, že již samotná kůže (ve spojení koť not or z 1M 3,21 - překládáno zpravidla šaty z kůže, zástěrka z kůže) připomíná hřích: zatímco před pod-   (nejasné, nedokončené - upravit, případně vypustit - P.T.)
Jinými slovy: Cesta, jež vede k duši, je zahrazena těm, jejichž tělo pokrývá malomocenství, znak předchozích nepravostí a mravního úpadku. 
Sám příkaz, že postižený člověk má být přiveden právě knězi, je v tomto ohledu výmluvný. 
Raši komentuje: 
Písmo ukládá, že ránu mohou prohlásit za čistou či nečistou jen ústa kněze. 
Dokud kněz neoznačí ránu za nečistou, nepředstavuje žádnou nečistotu. 
Je to také kněz, kdo může prohlásit ránu za čistou (verš 17). 
Žádný léčebný postup zde nepomáhá. 
Kněz, první Boží služebník, je zároveň i lékařem. 
Spojení (bude přiveden) ke knězi (hebrejsky el hakohen) dává číselně stejnou hodnotu jako lékař (hebrejsky roje). (ověřit správnou transkripci - P.T.)
Z toho tradice opětovně vyvozuje, že ve 13. a 14. kapitole 3. knihy Mojžíšovy nám Tóra nechce poskytnout zdravotnické poučky; příčina nemoci tkví v mravní oblasti a na knězi, který je zároveň učitelem lidu (viz Malachiáš 2,7) je, aby ji odhalil, pokáral provinilce a poté jej přivedl na pravou cestu, jak to Zákon výslovně žádá. 
Sedmidenní odloučení (13,4) či popřípadě další týden o samotě (verš 5) mají podle autora Sefer hachinuch, Alšicha, umožnit hříšníkovi, aby se kál a dosáhl vyléčení díky modlitbě a lítosti nad spáchanými skutky. 
Na příkladu malomocenství nám Tóra dává příklad, že v případě jakýchkoli nemocí má člověk usilovat především o mravní postoj. 
Bůh nám vždy poskytne čas na zpytování nitra. 
Jestliže však člověk nabídnuté lhůty nevyužije (podle Rašiho již opakované odloučení na další týden svědčí o nenapravitelné nečistotě), nemoc se rozšíří a hříšníka zahubí. 
Přes převažující názor, že malomocenství je trestem za hřích, uvádí mystická kniha Zohar stanovisko opačné. 
Podle tohoto díla může být malomocenství též zkouškou lásky. 
Raši vysvětluje: Bůh uvede na spravedlivého zkoušky v tomto světě, aniž by se dopustil jakéhokoli hříchu, aby ve světě budoucím přidal odměny k jeho zásluhám (traktát Berachot 5a). 
Rabi Jochanan učí, že za takový případ mohou být považovány choroby v Babylónii (či obecně v diaspoře). 
Za příklad takto nemocného spravedlivého je uváděn Job (2,7). 
V kapitolách o malomocenství nás Písmo především vyzývá, abychom příčiny svého fyzického utrpení hledali ve vlastním jednání a ze svých skutků vyvodili poučení.

/Převzato z www.olam.cz/