Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Ki Tisa 2016

4. 3. 2016

 

Výklad sidry Ki tisa 
 

(Ex. 30,11 - 34,35)

 

 

"Venatnu iš kofer nafšo" - "A dá každý muž (půl šekelu) na vykoupení duše."
Součástí pokynů k výstavbě Stánku byla i výzva k odevzdání tzv. "machacit ha-šekel" (půl šekelu). 
Povinnost se vztahovala na muže starší dvaceti let, a tato částka sloužila jako prostředek na sčítání lidu. 
V židovství je zákaz počítat přímo lidi, nechceme, aby byl člověk "číslem", jelikož mu anonymita čísla bere jeho výjimečnost a individualitu. Lidé nesmí být čísla, musí být vždy chápáni jako bytosti s jménem, různými schopnostmi a zvláštním životním údělem. 
Zákaz počítání se však netýká jen lidí. 
Žádné věci by neměly být přesně počítány, jelikož jsou tím jasně definovány a vymezeny. 
Proto říkají Naši Moudří, že požehnání je pouze nad věcmi skrytými lidskému oku. 
To, co oko vidí a je určené, mohou již na něj působit zlé síly (tzv. "ajin ha-ra"). 
Není správné , aby člověk definoval - početně vymezil - svůj "majetek" - ať jsou to děti , peníze, nebo jiné věci. 
Toto "počítání" má v sobě skrytý osten - jestliže nemá dost, je to jakoby skrytá výčitka Hospodinu - "proč nemám více, tolik jako jiní", a naopak v případě nadbytku je zde nebezpečí pýchy (hleďte, oč mám víc) a přitahování závisti lidí. 
Proto když dostali příkaz přinést "machacit ha-šekel", bylo zdůrazněno, že - "boháč nedá více, a chudák nedá méně". 
Hlavní ideou tohoto daru bylo, aby si všichni byli absolutně rovni, a současně byli lidé takto nepřímo spočítáni, aniž by se porušilo pravidlo zákazu sčítání lidu. 
Tím, že byl každým darován "půl" šekel, se současně vyjadřovalo, že nikdo není úplný a potřebuje na své "doplnění" ostatní. 
To je protiváha individuality v našem národě. 
Všichni jsme součástí celku, a jen dohromady můžeme být úplní, dokonalí. 
Tento poplatek byl povinný pouze pro muže starší dvaceti let. 
Teprve tehdy se člověk stává dospělým ve smyslu postižení, trestu. 
(Plnoletost ve věku 12 let - dívky, 13 let - chlapci, je ve smyslu odpovědnosti za své konání a skutky, postižitelnost je až ve věku 20 let.) 
Od tohoto prvního vyhlášení se pak dával "machacit ha-šekel" každý rok (oznámení bylo vždy na začátku adaru), a byl použit na koupi společných věcí ve Stánku (a později v Chrámu) - "tamid" (stálé oběti), přídavné oběti, dřevo na oltář, sůl k nasolení obětí, chléb umístěný ve Svatyni (tzv. "lechem ha-panim"), červená kráva, kozel vyháněný do pouště na Jom Kipur - zkrátka vše, co souviselo s celým národem. 
Díky tomuto nařízení byla dána absolutní rovnocennost mezi všemi lidmi v bohoslužbě, všichni si byli rovni svým dílem před Hospodinem. 
V době Chrámu se tato povinnost týkala židů na celém světě, kdežto dnes to není povinností ani pro židy žijící v Israeli. 
"Parku nizmej ha-zahav…vajitparku kol ha-am" - "Sundejte zlaté šperky…a celý národ strhl..."
Moše vystoupil na horu k Hospodinu, aby od něj dostal Desky smlouvy - Desatero, které měl přinést lidu. Jelikož se dlouho nevracel, lid začal být netrpělivý a nakonec se začali domáhat u Aharona, aby jim stvořil božstvo - náhradu za Mošeho. 
Lidé, kteří organizovali tuto vzpouru, jsou nazýváni "erev rav" - směs národů, což byli lidé, kteří se připojili k židovskému národu při jejich východu z Egypta. 
Viděli velké vítězství Hospodina nad Egyptem a chtěli být toho součástí (každý se rád připojí k vítězům). 
Nyní však, ve chvíli, kdy přišly "komplikace", byli prvními, kteří si začali stěžovat a vyžadovali rychlé řešení. 
Celé jejich následování Hospodina a jeho lidu nebylo založeno na opravdových základech víry, ale na zištnosti. 
(Při východu z Egypta si B-h nepřál, aby vyšli - věděl, co jsou zač, ale Moše si nakonec jejich přijetí vymohl. 
Proto také po hříchu "zlatého telete" řekl Hospodin Mošemu - Podívej se na svůj národ, jak se zachoval.) 
Aharon, který chtěl všemi silami pozdržet tuto zradu Hospodina, zdánlivě souhlasil, ale řekl, že musí všichni (i ženy a děti) odevzdat své šperky, ze kterých pak udělá modlu. 
Byl si jist tím, že žádná žena ani dítě se nebude chtít vzdát svých nejdražších osobních věcí. 
Jaké bylo jeho překvapení, když všichni v mžiku ze sebe strhali šperky a dali mu je. 
Proč se Aharon tak spletl ve svém odhadu? Nedocenil a plně si neuvědomil lidskou potřebu víry - "něčemu" věřit, být na to vázaný a spoléhat se na to. 
Neexistuje na světě "nevěřící" člověk, každý něčemu věří, a otázka je jen čemu. 
I komunisté a jiní vyznavači tzv. ateistických systémů nejsou nevěřící - jen se definují jako nevěřící vůči B-hu v různých podáních, jaké jsou ve světě. 
Nevěří na B-ha, ale věří na "přírodu" - kde fungují určité zákony a pravidla (podle jejich názoru jde o samovolnou sílu), věří na "člověka" - na jeho dobrotu a etičnost (a kdyby si to sám nekazil, mohl by být svět rájem na zemi). 
Ten, kdo nevěří B-žím příkazům (vzorům chování), "věří" na morální, popř. humánní pravidla, která si společnost stanovila. 
Ten, kdo nevěří, že B-h stvořil svět, "věří" vědě, že postupně vysvětlí všechna tajemství vzniku světa a života. 
Tudíž správné dělení je na lidi věřící pravdě a na "věřící" lžím. Což je samozřejmě v dnešním moderním světě velmi zrelativizováno - každý má přece svou vlastní "pravdu", a nelze stanovit objektivní měřítko na rozlišení pravdy a lži. 
Ve své podstatě jde jen o určitou reakci lidstva na historická dění, kdy byla víra zneužívána k světským účelům, či věřícími samotnými k donucování ostatních k přijetí jejich verze pravdy. 
V našem příběhu s Aharonem se poprvé ukázala tato lidské potřeba "víry v něco" v plné síle. 
Řekli: "Moše, ten který nás vyvedl z Egypta, nevíme, co je s ním, a proto nám stvoř "něco" (božstvo), co půjde před námi a bude nás vést". 
Jejich výrok potvrzuje, že ví, kdo je vyvedl a zachránil, ale to není teď podstatné, nejdůležitější je potřeba mít "něco" nad sebou. Z této niterné potřeby lidé vytvářejí kulty, "náboženství" a různé ideologie (a není až tak podstatné, jestli jsou pravdivé, či ne). 
Ten, kdo pochopí a přizná neotřesitelnou pravdu, že každý věří (někomu, nebo něčemu), se poté musí ptát - odkud se tato síla - vnitřní potřeba, v lidech bere a kdo ji tam vložil. 
(A i když si vysvětlí, že jde o nějakou "chemickou reakci" - kdo dal látkám vlastnosti, aby tímto způsobem reagovaly?!) 
Dnes si většina lidí nerada klade tyto znepokojující otázky a dává přednost konzumnímu způsobu života plného zábavy a "užívání si". 
Hlavním úkolem velké části technologických vymožeností je zaplnit lidem čas a mysl spoustou možností a informací (v drtivé většině naprosto bezobsažných), jen proto, aby nebyl konfrontován s těmito opravdovými otázkami a dilematy, na které by musel hledat odpovědi a podrobit kritice svou "víru" a hierarchii hodnot. 
Rabi Akiva měl svého času disputaci s vládcem Turnusrufem o smyslu života. 
Druhého dne mu vyprávěl sen, který se mu zdál, o dvou psech - jeden se jmenoval Turnusrufus a druhý Rufina (což bylo jméno vládcovy ženy). 
Vládce ho chtěl na místě zabít pro urážku majestátu, ale Rabi Akiva mu s ledovým klidem opáčil - 
"A čím se tedy lišíš, ty se svou ženou, od těchto psů? 
Oni jí - ty jíš, oni se množí - ty se množíš, oni zemřou - a ty také". Vládce se zarazil a pochopil. 
I dnes by lidem neuškodilo se zamyslet nad otázkami Rabi Akivy.

Šabat šalom
Moše Ch. Koller

/Převzato z www.olam.cz/