Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Ki tavo 2015

6. 9. 2015

 

Výklad sidry Ki tavo
(Deut. 26,1 - 29,8)

 

Obětí prvotin Židé vyjadřovali svou vděčnost Bohu. 
Sidra Ki tavo zpočátku uvádí, jak si při tom ve svatyni počínat: 
"Ty pak promluvíš před Hospodinem, svým Bohem, takto: Aramejec zničil mého otce a ten sestoupil do Egypta, pobýval tam s hrstkou lidí... Hospodin nás vyvedl z Egypta pevnou rukou a vztaženou paží... a přivedl nás na toto místo a dal nám tuto zemi, zemi oplývající mlékem a medem. 
Nyní tedy, hle, přinesl jsem prvotiny z plodů role, kterou jsi mi dal, Hospodine" (5.M. 26,5-10). 
Spojení "Aramejec zničil mého otce" je vykládáno (Raši, Targum Jonatan) ve vztahu k Lábanovu úmyslu zničit Jákoba, a tedy celý židovský národ. 
V tomto světle je oběť prvotin spojena s poznáním Božího vykoupení: 
Bůh zachránil židovský národ před zkázou - jednou z rukou Lábana, podruhé z rukou Egypťanů. 
Oběť prvotin přitom souvisela i s poznáním Boží milosti, neboť Bůh svůj národ vedl do země "oplývající mlékem a medem". 
Nabízí se však otázka: 
Jestliže modlitba při oběti za prvotiny měla vyjádřit Boží přízeň, proč v ní byly zmíněny pouze dva příklady zázraků? 
Vždyť by se daly uvést i mnohé jiné: rozdělení Rudého moře, boj s Amalekem, mana a voda v poušti, války proti Sichonovi a Ogovi a další. 
Snad by se dalo odpovědět, že pouze Lában a Egypťané hrozili Jisraeli úplným vyhlazením, a že tedy vysvobození od těchto dvou nepřátel bylo podstatnější a důležitější než vysvobození při všech ostatních zázracích. 
Toto zdůvodnění se však dopouští jednoho důležitého opomenutí: zapomíná na osvobození Jákoba a jeho dětí z rukou jeho bratra Ezaua. 
Kdyby Ezau jednal, jak se Jákob obával ("neboť se ho bojím, aby nezabil mě, s matkou a dětmi" - 1.M. 32,12), nezůstalo by již z židovského národa nic. 
Podivné je také to, že se Raši touto otázkou nezabývá. Zmíněné opomenutí přece ztěžuje chápání textu v jeho doslovném znění a úkolem Rašiho komentářů bylo osvětlit všechny problémy ze všech hledisek. 
Z Rašiho mlčení v tomto případě proto můžeme vyvodit, že náš případ ve skutečnosti žádným problémem není a že vlastním rozumem, nebo za pomoci předešlých Rašiho poznámek, můžeme pochopit, proč se Jákobovo vysvobození z rukou Ezaua nevztahuje k modlitbě při oběti za prvotiny. 
Možným vysvětlením by bylo, že Ezau nepředstavoval skutečné nebezpečí. 
Když se po dlouhých letech odloučení s Jákobem setkal, nic zlého mu neudělal. 
Ohrožení bylo přítomno jen v Jákobově mysli - v jeho zneklidnění a předtuše. 
Pravda, Lában také Jákobovi nic neudělal. Jeho úmysl tak učinit však Bůh neposoudil jako záměr, ale jako skutečně dokonaný čin. Když Rasi vysvětloval, proč tóra o Lábanovi říká "Aramejec zničil mého otce" namísto "Aramejec usiloval zničit mého otce", uvádí: 
"Protože měl úmysl to udělat, Bůh soudil, že to skutečně udělal. 
Neboť co se národů týče, Hospodin, požehnán buď, posuzuje úmysly jako činy." 
To také objasňuje, proč verš zdůrazňuje, že Lában byl Aramejec. 
Naproti tomu Ezau byl Žid, i když odpadlík (viz Kedušin, 18-a), a jeho úmysl uškodit Jákobovi byl tudíž spíše považován za nebezpečí možné než skutečné. 
Proto také Jákobovo vysvobození si nezasluhuje zvláštní zmínku v modlitbě díkuvzdání. 
Určité dilema přesto zůstává. Je sice správné, že si všímáme pouze vysvobození ze situace, která přinášela reálné nebezpečí, ale pak bychom se měli v modlitbě zmínit pouze o vysvobození z rukou Egypťanů, pod jejichž vládou byl židovský národ sužován a utlačován. Čteme-li totiž text důsledně, vidíme, že Lában Jákobovi nijak neuškodil. 
A jestliže Bůh posoudil jeho úmysl stejně jako dokonaný čin, platí to pouze pro Lábanův trest, a nikoliv pro Jákobovu situaci. 
Z toho vyplývá, že bychom se měli zmínit o veškerém Božím dobrodiní, i když dostává podobu vysvobození z možného nebezpečí, a epizoda s Ezauem by pak měla být rovněž zahrnuta do modlitby. 
Jak celou záležitost uzavřít? 
Nabízí se jediný možný závěr: dva zázraky ve prospěch Jisraele postihující Lábana a Egypťany - je a nikoho jiného - mají zvláštní vztah k předpisu o oběti prvotin. 
První plody začali Židé povinně obětovat teprve po svém vstupu do Zaslíbené země - poté, kdy ji dobyli, rozdělili si ji a usadili se v ní (viz komentář Rašiho k 5.M. 26,1). 
Z toho vidíme, že plněním příkazu o prvotinách Jisrael nevyjadřoval pouze svou vděčnost za Boží dar Zaslíbené země, ale především za to, že Bůh Židům dovolil, aby se v Zaslíbené zemi usadili, aby se jim stala stálým sídlem, skutečným domovem. 
Teprve když se Židé v Zaslíbené zemi mohli těšit v radosti ducha, byli s to přinést i oběť prvotin. 
Plody vyjadřovaly vděčnost Židů za "zemi oplývající mlékem a medem", za štěstí, že ji mohou stále obývat, "jíst její plody a těšit se z jejího dobrodiní". 
Výše zmíněné příklady Lábana a Egypta byly vybrány právě proto, aby zdůraznily tuto skutečnost. 
V místech, o kterých se zmiňují, žili naši předkové trvale, ve zdánlivém bezpečí. 
Tu však proti nim nepřátelé povstali - a jen díky Boží pomoci byli poraženi. 
Příklady tedy jednoznačně zdůrazňují stále trvající dar země ("a přivedl nás na toto místo"), z níž může vzejít jen dostatek pro všechny. 
V případě Lábana a Egypta se našim předkům dostalo zázraku v místě, kde žili trvale. Jákob sídlil v Mezopotámii dvacet let, Židé v Egyptě dvě stě let. 
A slova modlitby "Aramejec zničil mého otce a ten sestoupil do Egypta" od počátku dávají najevo, jak se z místa, ve kterém se už Židé dokonce usadili, pozvedá hrozba jejich zničení. 
Ezau se naproti tomu Jákobovi postavil, když už byl praotec Židů na cestě z poroby, a také k dalším zázrakům, které později Jisrael provázely, došlo za bloudění pouští po vyjití z Egypta. 
Tyto zázraky tedy nemají vztah k výjimečnému citu vděčnosti, který Židé vyjadřovali po svém usazení v Zaslíbené zemi, zemi jejich, zemi překypující hojností. 
Jaká je chasidská interpretace oběti prvotin? V Or hatora (Ki tavo, strana 1040 a dále) je vysvětleno, že plod stromu jeví určitou podobnost s duší: duše je oděna tělem - a obětováním prvních plodů pak vyjadřujeme, jak se tělem zahalená duše opět spojuje se svým pramenem v Bohu. 
Je řečeno: "Jak první plody fíkovníku, ty nejranější, spatřil jsem vaše otce" (Ozeáš, 9,10). 
Stejně je tomu s "otcem" duše - jejím nebeským pramenem: podobá se prvním plodům. 
Opětné spojení duše se svým zdrojem má dvě části: vzestup toho, co se pojí k zemi (oběť plodů), a sestoupení toho, co patří nebi (modlitba, která oběť doprovází). 
Smyslem modlitby je pak přivádět do tohoto světa svatost. Jákobova cesta k Lábanovi byla sestoupením vidění u Berševy až po pokušení v Cháran - viz Likutej sichot, 1. díl, komentář k Vajece) stejně jako jím byla cesta Židů z Egypta. 
A tato dvě sestoupení uspíšila dva velké skutky milosti a vysvobození, díky jimž byl židovský národ zachráněn před zničením. 
Uvedený význam zůstává platný pro život každého Žida. 
Nestačí, aby se Žid spokojil s vlastním duchovním pozvednutím, aby svou duši pozvedl Boží blízkostí. 
Musí také usilovat o to, aby do tohoto světa přiváděl duchovnost. 
Mělo by to být patrné z každého jeho projevu - ať již v práci nebo ve společnosti. 
Nejen že by se jimi neměl oddělovat od víry v Boha, ale měl by je naopak učinit nedílnou částí svého vyznání. 
Takové jsou prvotiny, o kterých promlouvá tóra; a jejich obětováním svatosti je uskutečňován cíl, pro který byl svět stvořen: lidským úsilím z něj vytvořit Boží sídlo.

(Z francouzského překladu knihy Menachema Mendela Šnersona Réflexions sur la Thora přeložil P.L.) 
Věstník ŽNO 9/XXXXIV

/Převzato z www.olam.cz/

ki tavo.pdf

ki tavo 2014 zde.