Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Bo 2016

18. 1. 2016

 

Výklad sidry Bo
(Ex. 10,1-13,16)

 

"..ad mataj jihje ze lanu lemokeš šalach et ha-anaším.." - 
"..jak dlouho nám bude pastí, pošli je..". 
Blíží se vyvedení Israele z Egypta. 
Osmou ranou, před kterou varuje Moše, jsou kobylky. 
Egypťané jsou již plni strachu a snaží se přesvědčit Faraona, aby nechal odejít Israel. 
Faraon si nechá zavolat Mošeho a ptá se - "kdo z vás chce jít sloužit Hospodinu?". 
Když Moše odpoví, že všichni , včetně dětí a dobytka, Faraon odmítá - 
"Proč potřebujete všechny? 
Ať jdou muži a zbytek zůstane zde". 
A tak přichází rána - kobylky. 
Zaplňují celou zemi a ničí všechny zbytky stromů a úrody. 
Faraon spěchá s vyznáním - "znovu jsem se dopustil hříchu", ale nakonec opět nepropouští Israel, a proto přichází předposlední, devátá rána - temnota.
"..vajhi chošech afela bechol erec Micrajim." - 
"..a byla hustá tma v celém Egyptě." 
V této ráně byly dva stupně temnoty. 
První tři dny byla "normální" tma, při které se vzájemně neviděli, další tři dny byla tma tak hustá, že se nemohli ani hnout - člověk, který stál, zůstal bez hnutí stát, atd. 
Tak hluboká, strašná a ochromující byla temnota. 
Naši Moudří říkají, že i pro Israel byla temnota ranou. 
V průběhu dnů temna, zemřeli ti židé, kteří odmítli vyjít z Egypta. 
Byli již zcela asimilovaní a ztratili svou základní židovskou identitu. 
Temnota sloužila jako zástěrka k jejich smrti, aby to neviděli Egypťané a ještě víc by se zatvrdili v jejich odporu. 
Ve skutečnosti to byl vnitřní problém židovského národa, a nijak to nesnižovalo význam ran a poselství o vyvedení Israele. 
Naši Moudří je nazývají hříšníky. 
Proč tak silné označení? 
Stačilo by říci, že byli hloupí, když nechtějí využít příležitosti k vysvobození. 
Je zde ponaučení, které nám chce říci, že člověk, který rezignuje na svou svobodu, není hloupý, je hříšný. B-h dal člověku "do vínku" dar svobody, který je jednak darem, ale také povinností. 
Ten, kdo nechce přijmout život ve svobodě a dává přednost "příjemnému otroctví", jde proti B-ží vůli a je hříšník. 
Tito židé se viděli více jako Egypťané než židé a chtěli splynout s Egyptem. 
Neuvědomovali si, že to není možné, a že okolní svět je nikdy nebude chápat jako svou součást, vždy pro něj zůstanou židé - cizinci. 
Naskýtá se otázka, proč židé nevyužili temnoty k tomu, aby nepozorováni vyklouzli z Egypta? 
Odpověď je, že si B-h nepřál, aby utíkali jako zloději, pokoutně, chtěl, aby celý svět viděl jejich vyvedení - uprostřed dne, veřejně, se svým majetkem, hrdě jako páni. 
Nikdo nemůže říci, že chytře využili okolností a díky tomu utekli, naopak, oni (B-h) vytvořili okolnosti, a proto odešli. 
Po této ráně už Faraon skoro kapituloval, ale přece jen si chce zachovat určitý pocit hrdosti a vlády nad situací, a také chce, když už se musí vzdát, alespoň z toho něco vytěžit. 
Říká Mošemu - "Jděte sloužit Hospodinu, všichni - muži, ženy i děti, jen svůj majetek musíte nechat zde". 
Moše však už není ochoten dělat kompromisy. 
Čas, kdy si Faraon mohl diktovat podmínky, už dávno vypršel, je jen bezmocnou figurkou v B-žích plánech. 
Odpovídá - "Vyjdeme všichni, s celým našim majetkem, a ty nám ještě přidáš to, co potřebujeme na cestu". 
Faraon si chce dokázat, že on je pánem situace a odpovídá - 
"Ve chvíli, kdy Tě znovu uvidím, zemřeš". 
Mošeho to nevyvádí z klidu, souhlasí, a nakonec ten, kdo přišel s prosíkem, po poslední ráně, byl Faraon za Mošem.
"Ko amar Hašem kachacot ha-lajla.." - 
"Tak řekl Hospodin, o půlnoci..". 
Ve chvíli, kdy Moše varuje před poslední ranou - prvorozenců, používá zajímavý jazyk, který je odlišný od všech ostatních ran. 
Především stanovuje hodinu rány, ale nestanovuje den. 
V jiných ranách řekl, který den bude rána, ale neřekl hodinu. 
Proč tato změna? Vykladači se také pozastavují nad drobnou změnou jazyka - B-h řekl o půlnoci (přesně), Moše řekl kolem půlnoci (přibližně). 
Je to vysvětlováno tak, že nechtěl dát možnost egyptským čarodějům, aby zpochybnili tento čas. 
Oni nebudou měřit přesně a vyjde jim trochu jiný čas a řeknou, že se nenaplnilo poselství Mošeho. 
A proto Moše pozměňuje formulaci a říká "kolem" půlnoci. 
Je až děsivá "zvrhlost" Egypťanů. 
Není úplně jedno, kdy přijde rána - o pět minut dříve, nebo později? 
To, co je důležité je, že byli vyhubeni desetitisíce lidí, a oni (čarodějové) se budou přít o přesný čas? 
Na tom vidíme, jak "úchylný" byl přístup Faraona a jeho nohsledů. 
Nevadí jim desetitisíce mrtvých, hlavně když budou mít teologický argument, o který se mohou přít a tvrdit, že to nebyla rána od B-ha, anebo, že Moše není jeho vyslancem. 
A nyní se vraťme zpět k původní otázce - proč hodina, a ne den? 
Tím, že Moše neřekl den rány, dá se pochopit, že rána není omezená na určitý den. 
Jediné, co víme je, že přichází o půlnoci. 
Ale kdoví, jestli jen jednou anebo vícekrát. 
Samozřejmě, že Moše oznámil, že rána se týká prvorozenců, ale v obecnější rovině to také může znamenat - ten velký, nejstarší v domě (nejen prvorozenec). 
A to bylo přesně to, čeho se obával Faraon - po ráně řekli - "všichni zemřeme". 
To také vysvětluje, proč tak horečnatě, hned po ráně prvorozenců, se je snaží Egypt rychle vyhnat, obávají se následující noci - o půlnoci přijde na řadu další člen rodiny? 
Kdyby si Faraon a Egypt mysleli, že rána už přešla, proč takový spěch a panika?
"Velakchu min ha-dam venatnu al štej ha-mezuzot veal ha-maškof" - 
"A vezmou z krve a dají na veřeje" . 
Před vyvedením z Egypta dává B-h příkaz o slavení měsíce Nisanu, jako prvního měsíce v roce. 
Dále dává příkazy týkající se slavení svátku Pesach. 
Jsou zde uvedeny příkazy, které se týkaly jen onoho jedinečného Pesachu, při kterém byl vyveden židovský národ z Egypta. 
Bylo to vyčlenění beránka (nebo kůzlete) ze stáda a střežení ho po dobu čtyř dnů v domě (od 10. do 14. Nisanu). 
Toho bylo třeba, aby byl úplně bez vady a zranění, ve chvíli, kdy bude obětován. 
Z příchodem večera 14. Nisanu byl zaříznut a s jeho krví byly pomazány veřeje domu, kde přebývali židé. 
Tato krev byla znamením a ochranou před smrtící ranou, která procházela té noci Egyptem. 
Ty domy, které byly označeny krví B-h "přeskočil" (odtud i název svátku Pesach - pasach = překročit). 
Všichni členové rodiny se shromáždili společně v domě, a každý měl za povinnost podílet se na jedení masa z beránka (kůzlete), tím se jakoby "ztotožnil" s beránkem a díky tomu byl zachráněn. 
Museli ho jíst ve spěchu plně oblečeni, obuti, opásáni a s holemi v ruce, aby mohli okamžitě vyjít. 
Všechny tyto věci byly výjimečné a jednorázové. 
Další předpisy týkající se svátku Pesach již byly nařízeny, aby se slavily každý rok na památku vyvedení z Egypta. 
Příkaz, že svátek bude sedmidenní, přičemž první a poslední den jsou "plné" svátky - zákaz práce, atd. (jako na šabat). 
Zákaz jíst po celou dobu svátku "chamec" (vše kvašené), který zahrnuje i to, že se nesmí vyskytovat v jeho domě a majetku (musí ho prodat, nebo zničit před Pesachem). 
Na první den svátku je příkaz jedení macesů (nekvašený chléb) a vyprávět si příběh o vyvedení z Egypta (tzv."hagada").
"Kadeš li kol bechor…" - 
"Zasvěť mi každého prvorozence…". 
Na památku poslední rány - prvorozenců, dostal Moše od B-ha příkaz posvěcení prvorozenců. 
A to jak u lidí, tak i u zvířat. Když se narodí ženě první dítě mužského pohlaví, a je to její první porod, stává se zasvěceným B-hu. 
Proto je třeba ho vykoupit, aby z něj byla sňata jeho svatost. 
Čeká se do 30-ti dnů po porodu, a poté se koná obřad, při kterém otec vykupuje syna peněžní formou od "kohena" - kněze, který zde slouží jako prostředník B-ží. 
Když otec zanedbal tuto povinnost, musí se vykoupit syn sám, poté, co dospěje. 
V případě, že žena porodila císařským řezem, ztratil narozený syn status prvorozence, musí vyjít přirozenou cestou. 
To samé platí v případě, že se první narodila dívka, nebo, že žena potratila, další dítě - syn, už nemá tento status. 
Do dnešních dnů se tento obřad slaví tím způsobem, že rodina pořádá velkou hostinu. 
K obřadu se zve kněz z některé důležité kněžské rodiny, u které existuje genealogická posloupnost až k Aharonovi - prvnímu knězi. 
Toto vykoupení nemusí dělat kněžské a levitské rody. 
Podobný příkaz se vztahuje i na dobytek - býky, berany, kozly, který začal dodržovat Israel od chvíle, kdy vstoupili do Zaslíbené země. 
Museli vzít tyto prvorozence, darovat je kněžím, kteří je obětovali B-hu, a jejich maso snědli. 
Předávali se jim až poté, co trochu vyrostli a zesílili - býček - 30 dnů, beran, kozel - po 50-ti dnech. 
Když žil člověk mimo Israel, anebo v dnešní době, kdy ho nemůže obětovat, zavře ho do místnosti a nechá ho pojít. 
Je totiž zákaz jeho používání k jakékoli práci, neboť je zasvěcený B-hu. 
Jen v případě, že si ublížil, nebo se mu stala nehoda, a proto by ho nebylo možné použít k obětování, je možné ho zabít a kněz ho může komukoliv darovat a sníst. 
Je však zakázáno mu úmyslně toto zranění způsobit. 
Nejjednodušší způsob, jak dnes vyřešit situaci je, udělat partnerskou dohodu z nežidem - od této chvíle prvorozené zvíře patří také částečně jemu, a proto je osvobozeno od všech pravidel zasvěcení. 
V případě, že šlo o prvorozeného osla - musí být vykoupen ovcí, nebo je mu zlomen vaz. 
To vše je proto, aby si židovský národ, i po dlouhých letech, uvědomil a připomněl zázrak vyvedení z Egypta, a byl tak neustále, v každodenním životě, konfrontován z jeho historií - jak se stal svobodným národem, kdo a jak ho jím učinil. 
Dalším důvodem je, aby člověk daroval to nejdražší, první, co se mu narodilo, B-hu. 
Tyto závěrečné pasáže našeho týdenního čtení jsou, pro jejich důležitost, dvě ze čtyř pasáží, které se vkládají, na svitcích, do t'filin. 
Pasáže, které jsou v t'filin uloženy, nám připomínají B-ží svrchovanost nad světem, náš vztah k Němu a zázračné vyvedení našeho národa z otroctví na svobodu. 
To jsou naše základy víry a to je důvod, proč jsou uloženy v t'filin, které si každý den nasazujeme.
Šabat šalom 
Moše Ch. Koller

/Převzato z www.olam.cz/