Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Acharei Mot 2016

1. 5. 2016

 

Výklad sidry Acharej mot
(Lev. 16,1-18,30)

 

Poznámky k 16. kpt.Levitiku 
Kapitola je v synagogách čtena o Jom kippur. 
Popisují se v ní obřady osvobození, jejichž smyslem bylo odstranit nečistotu a v nichž se složitě proplétaly dva procesy - očista skrze posvátnou krev a očista osvobozením (vypuštění kozla). 
Původním cílem obřadů za odpuštění byla očista svatyně. 
Nečistá, znesvěcená svatyně by Boha odvrátila od izraelitské pospolitosti a přivolala Boží hněv na tak dlouho, dokud se svatyně nestane opět čistou, tj. dokud se od svých hříchů neočistí celá izraelitská komunita včetně kněžstva, které nese hlavní odpovědnost za udržení čistoty svatyně. 
Dalším vývojem judaismu (zejména po definitivním zničení Chrámu v r.70 o.l.) došlo k posunu v chápání obřadů - smířením za hříchy lidu se dosáhne i očištění svatyně. 
Při provozu svatyně byla její pravidelná očista nutností; odtud stanovení každoročního Dne smíření pro všechny časy a všechny budoucí generace, i příkaz, jak se chovat v tento den: "Budete se pokořovat..."(16:29). 
Podle Mišny (Joma 8:1) je tím míněno 5 zákazů: zdržet se jídla a pití, mytí, použití olejů a krémů na pleť, nošení kožené obuvi a sexuálních styků. 
Od usedlých cizinců se neočekávalo, že budou dodržovat 5 zákazů, měli však svou úctu projevit tím, že se v ten den zdrží práce. 
Kapitola ukazuje, jak dynamický byl vztah mezi Izraelity a Bohem: svou lásku k lidem Izraele projevuje Bůh přítomností mezi nimi, ale jen tehdy, udržují-li svatyni čistou.
Boží přítomnost (kavod) popisují tradiční komentátoři jako oblak s hořícím ohněm uvnitř. 
Oblak prostoupí svatyni a je vidět nad ní (viz 2.verš). 
Oproti tomu některé talmudické prameny chápou zmíněný oblak jako kouř z kadidla, které pálí velekněz uvnitř velesvatyně, aby se chránil před bezprostřední blízkostí Boží přítomnosti,která může znamenat nebezpečí právě proto, že i neúmyslným pochybením lze přivolat Boží hněv. Ibn Ezra zdůrazňuje u obřadu vypuštění kozla funkci: kozel byl nástrojem odpuštění, nebyl součástí vlastního rituálu a nebyl zabit; kozel vypuštěný do pouště také nebyl Azazelovi obětován, byl jen vyhnán do jeho říše. 
Podle Mišny (Joma 6:3) byl k tomu určen kněz, který odpovídal za to, aby se kozel nevrátil do obydlené oblasti. 
Později byl kozel shazován ze srázu.
Exkurs ke kozlímu rituálu: 
Základní otázka zní - je v monoteismu (stojícím na představě, že jediný bůh vládne vesmíru svou svrchovanou vůlí) místo pro magii? 
Rozlišujeme ovšem různé druhy magie. 
Tóra i celý zbytek Bible se staví ostře proti všem formám věštění, hadačství, zaklínání, duchařství a čarodějnictví. 
Současně tam není žádná výslovná námitka proti dalším formám léčivé magie, kterou lze využít při ochraně před nákazou a uzdravování. 
Tato neexistence námitek dovoluje hypotézu, že terapeutická magie byla povolena, pokud ji vykonávali izraelitští kněží a vykonávali ji předepsaným způsobem. 
Rituál kozla se podobá tomu, jímž byl jedinec očištěn z nemoci "cara´at": při něm přinesl člověk dva ptáky, z nichž jeden byl zabit, druhý puštěn do vzduchu. Osvobozený pták, stejně jako puštěný kozel vyjadřují symbolicky vyloučení, zbavení se toho, co škodí. 
Terapeutické rituály byly vždy provázeny praktickými opatřeními - karanténou, diagnózou, pozorováním atd., a nebyly to tedy pouze symboly, byť se i vztahovaly k démonům a škodlivým silám. Avšak lze srovnávat oblast soukromých obřadů při nemoci s rituálem kozla, jenž byl součástí veřejného kultu a byl tak výjimečným příkladem využívání magie v kultu svatyně?
Opět tu narážíme na spojení nečistoty a hříšnosti. 
Zákony Levitiku shrnují všechny nemoci a infekce do kategorie "tum´a - nečistota". 
Lehce dojdeme k závěru, že některé formy nečistoty byly vnímány jako nebezpečné pro zdraví i z hlediska hříšnosti. 
Neodčiněná hříšnost se stává skutečným nebezpečím... 
Pojem "tum´a" zaceluje mezeru mezi skutečnou nemocí a rituální nečistotou. 
Kněžská koncepce stála tedy na vědomí, že i ve světě, jemuž vládne Bůh, působí zlé síly, jež musejí být zničeny, nemá-li být pozemská Boží svatyně znesvěcena. 
V tomto smyslu je rituál kozla magický.
Ani další aspekt rituálu nezapře jeho magický ráz: cíl vyhnání kozla. 
Porovnejme opět obřad kozla s dříve zmíněným puštěním ptáka do vzduchu - zjistíme rozdíl: pták je vypuštěn volně do vzduchu, není mu určen konkrétní směr. 
Akt je pouze dramatickým vyjádřením vroucího přání, aby se nemoc již nikdy nevrátila. 
Oproti tomu kozel byl vyhnán do pouště k Azazelovi, pravděpodobně vládci pustiny (označení Azazela za pouštního kozlího démona se objevilo v pozdním starověku). 
V apokryfní 1. knize Henochově (6:13) byl Azazel jedním ze svržených andělů, kteří si brali za ženy lidské dcery (viz Gen. 6:1-4), archanděl, který měl právo soudu nad čarodějnictvím, válkou, smilstvem - samé příklady zla. 
Shozen archandělem Rafaelem do pouště, byl Azazel uvězněn pod rozeklanými kameny, aby tam v temnotě žil až do soudného dne. 
Tak se dostal ke své vládě nad pouští. 
Třebaže mýtus je průhledným pokusem vřadit Azazela s použitím angelologie do kněžské koncepce, přece prosvítá prastará představa pustiny jako místa hříchu a zla. 
Podobně je kozel personifikací pouště. 
Odtud spojení kozla a hříšnosti. Při mnoha obětech za hřích byli obětováni kozlové. 
Toto spojení vnímal Ibn Ezra,který v kryptokomentáři k 16:8 říká: 
"Jste-li schopni porozumět tajemství slova Azazel, pak obsáhnete jeho tajemství, tajemství jeho jména, neboť má obdobu v Písmu. 
Poněkud vám tajemství poodhalím: když pochopíte 33, budete vědět." 
Verš 17:7 (vypravuje o kultu "se´irim" a je v něm poprvé v 17.kpt. zmíněno jméno Azazela) je přesně 33. verš od 16:8.
Také Ramban má dlouhý komentář k 16:8,v němž vysvětluje legendární identitu Azazela: 
"Byli uctívači jiných božstev,tj. andělů a obětovali jim... 
Avšak Tóra zcela zakázala uznat jejich božskost a uctívat je. 
Svatý, budiž požehnán, raději přikázal, že o Jom kippur máme vypustit kozla do pouště, ke knížeti, jenž vládne nad územím zmaru... 
A účelem vypuštění kozla nemá být jeho (tj.Azazelovo) uctívání, Bůh chraň, ale náš záměr plnit vůli Tvůrce, který to přikázal. 
"Ramban cítil obtíže, jež představuje v obřadech Jom kippur kozlí rituál, otevřeně odkazující k polyteismu. 
Z jeho slov vidíme, jakou transformaci prodělal rituál v biblickém náboženství. 
V 16. kpt. je posvátné uctívání démonů přetvořeno do řady rituálů, které násilně ztotožňují hříšnost a zlo s démonem.. 
Velekněz vykonáním příkazu Boha Izraelitů vlastně vnucuje špatnost lidí zpět Azazelovi. 
Je to jako bumerang: zlo se vrací tam, odkud přišlo - do pouště. 
Velekněz zneškodňuje Azazela tím, že proti němu vysílá jiného kozla - aplikuje zásadu magie, podle níž podobné síly bojují proti sobě. Jaký je smysl? 
Nebezpečí se musí čelit v zárodku. 
V Bibli máme jiný příklad téhož: 
Num. 21:6-9 - epizoda s hady, kteří uštkli Izraelity, když měli málo důvěry v Boha a nabodnutý had jako protijed. Jeden had zneškodní zlo druhého, tak jako dobrý kozel porazí zlého.
Ústředním tématem 17. kpt. je svatost. 
Hlavní myšlenkou zákona svatosti je, že lid Izraele nese kolektivní odpovědnost za hledání a dosahování svatosti. 
Zákony a příkazy jsou adresovány celému Izraeli, ne pouze Mojžíši, Áronovi a kněžstvu. 
Zákon svatosti se svým důrazem na vzájemnou závislost všech Izraelitů ve všech aspektech života a na sdílení osudu podobá dalším dvěma větším sbírkám zákonů v Tóře - Knize smlouvy (Ex. 20:19-23:33) a zákonům Deuteronomia (12-28).
Základem oběti ve starověkém Izraeli (jako i v jiných společnostech té doby) byla myšlenka náhrady: oběť nahrazovala život člověka či členů komunity v situacích, kdy Bůh by mohl vymáhat život hříšníka. 
Odvracel se tak Boží hněv, zejména krví oběti, neboť krev symbolizovala život. 
Odtud zákaz jíst krev. 
Obětování krve na oltáři má velmi dávný původ, odkazuje k uctívání božstev podsvětí. 
V biblickém náboženství je aktem kajícnosti, uznání Boží moci nad životem a smrtí. 
Náhrada byla ovšem dovolena jen v proviněních neúmyslných, nikoli u záměrných zločinů. 
Odpovídá to normě biblického zákona, který nedovoloval žádné výkupné za život vraha. 
Spojnici mezi kriminálním a kultickým systémem představuje Deut. 21:1-9 (je nalezen zabitý člověk, vrah není znám, obětuje se jalovice)- ilustruje se tu, že zvířecí krev mohla nahradit život hříšníka jen tehdy, kdy nemohl být uplatněn kriminální postih.
V 18. kpt. nacházíme sbírku zákonů týkajících se incestu a zakázaných sexuálních styků; podává se tu vlastně definice rodiny a širšího rodu. 
Rodinu tvořil muž a jedna či více manželek. Hlavou rodiny byl muž, proto se zákony obracejí k muži. 
Incest měl dvě podoby - styk mezi pokrevními příbuznými - "še´er" a styk mezi příbuznými ze sňatku -"´erva", tj. např. manželčiny sestry, děti z jiných manželství. 
Je tu ovšem výjimka - levirátní manželství (viz Deut. 25:5-10), kdy se muž ožení s vdovou po svém bratru, jestliže zemřelý nezanechal mužského potomka. Nikde není určen status dětí narozených z incestu nebo cizoložství. Deut. 23:3 jen zakazuje, aby bastard (mamzer) či jeho přímí potomci vstupovali do manželství s osobami "neposkvrněného rodu", ale neříká se, kdo je mamzer. Nepochybně byly v době izraelitské děti nejasného původu ostrakizovány - v Soudc.11:1-2 čteme, že Jefta, syn prostitutky, byl vyhnán z domova legitimními syny svého otce. Mišna (Kidušin 3:12) definuje mamzera jako plod cizoložství či incestu. Podle židovského práva nebyl za mamzera považován potomek zrozený mimo manželství, který nebyl plodem incestu nebo cizoložství
Mužská homosexualita je spojována se starověkým Kanaanem (pokud lze soudit z Gen. 19 a Soudc. 19, v obou případech je v kontextu xenofobie). 
Nazývá se "to´eva - ohavnost,opovržení". Je zajímavé, že lesbictví v Tóře explicitně zakázáno není, rabínský výklad však tento zákaz přidává.
Exkurs k 18.kpt.: 
Srovnejme údaje z 18. a 20. kpt. s dalšími informacemi v Bibli - zjistíme, že některá ustanovení 18. ktp. přímo protiřečí tomu, co víme o manželstvích praotců, Mojžíšova rodu i judejského královského rodu Davidovy generace. 
Celá Tóra zakazuje sňatek s nevlastní sestrou, jak výslovně uvádí Lev. 18:9, 20:17, Deut. 27:22. 
Avšak podle Gen. 20:12 prohlásil Abraham, že jeho žena Sára je dcerou jeho otce od jiné ženy. Ve 2.Sam. 13:13 čteme, že Támar, bránící se nevlastnímu bratru Amonovi, říká, že jejich otec David nebude bránit, aby si ji Amon vzal za ženu. 
Lev .18:12-14, 20:19-20 zakazuje manželství se sestrou svého otce, matky či s ženou otcova bratra (tedy s tetou). 
Avšak Ex.6:20 nám sděluje, že Amram se oženil se svou sestrou Jocheved, která mu porodila Mojžíše a Árona.
Lev. 18:18 zakazuje oženit se se sestrou své manželky, pokud manželka ještě žije. 
Avšak Gen.29:21-30 uvádí, že Jákov si vzal Leu a Ráchel, jež byly sestry. 
Je tedy pravděpodobné, že k zákonům o incestu se dospělo vývojem. 
V Tóře chybí jakýkoli zákaz sňatků se sestřenicemi, naopak svazek muže s příbuznými ze strany svého otce je žádoucí: 
Rebeka byla vnučkou Izákova strýce Náchora (Gen. 22:22-23,24:24), Jákobovo příbuzenství s Lábanem bylo složitější - Lában byl bratr Jákobovy matky Rebeky a současně příbuzný ze strany otcovy, pocházející z Náchora. Gen. 28:9 říká, že Ezau, chtěje se zavděčit svému otci Izákovi, oženil se s dcerou svého strýce Izmaele Mahalou. 
Podle 2. Let. 11:20 se král Rechabeam oženil s dcerou otcova bratra Abšaloma, Maakou.
Sňatky mezi příslušníky širšího rodu, mišpacha, byly tedy podporovány: pomáhaly udržet zděděnou půdu uvnitř rodu. 
Toto bylo i důvodem již zmíněného levirátního manželství; dědic vzešlý z takového svazku převzal majetek zesnulého. Příběh Rút ilustruje, jak žádoucí bylo najít muže v rámci téhož rodu, a totéž říká epizoda se Selofchadovými dcerami (Num. 36), protože nebyli mužští potomci, získaly právo zdědit majetek po otci dcery, ale žádalo se od nich, aby si vzaly za manžely někoho z otcova rodu, protože majetek po sňatku přecházel na manžela a rod by o něj nepřišel.
Všem těm uvedeným případům je společné vědomí, že vhodné manželství je to, jež udrží po generace nepřerušenou patrilineárnost. V kontextu společnosti, organizované patrilineárně do rodů, vlastnících půdu, se pak zákony o incestu jeví jako pokus předcházet přílišné provázanosti mezi jednotlivými rodinami rodu. Zákony incestu odrážejí přirozené city osoby k těm, s nimiž byla vychována a k těm, kdo se jejími blízkými příbuznými stali skrze manželství.

Převzato z www.olam.cz