Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Stručná historie Židů v Číně

18. 12. 2014

Stručná historie Židů v Číně

Po mnoho dlouhých let  sloužila Hedvábná stezka jako spojnice mezi východem a západem. 1n.jpg
Námořní navigace byla nespolehlivá a obchod mezi Čínou a  Persií, Indií a evropskými zeměmi se odbýval po souši.
Už v dobách Hedvábné stezky bylo mezi obchodníky mnoho Židů ze všech konců světa. Kromě nesporného talentu v tomto oboru, byla jejich výhodou také společná řeč – hebrejština, kterou všichni alespoň do jisté míry ovládali. Židé z Persie a Arabských zemí neměli větší problém obchodovat se svými bratry z Evropy. Zatímco muslimové komunikovali s křesťany především v době křižáckých válek poměrně sporadicky a konflikty mezi Perskými shííty a Arabskými sunity také nijak neulehčovaly obchodní vztahy,  Židé podobným obtížím čelit nemuseli.
Ani Čína nezůstala mimo dosah jejich obchodních zájmů. Přestože nemáme dostatečně přesvědčivé důkazy, že se Židé v Číně usadili ještě před obdobím vlády dynastie Song, existují historikové, kteří tvrdí, že nejznámější a nejvíce zmapovaná židovská obec, která se nacházela ve městě Kaifeng (开封), byla založena již v roce 200 n.l. nebo možná ještě dříve.
Mnozí badatelé se dnes přiklání k teorii, že Židé přišli do  Kaifengu během vlády dynastie Severních Songů (960-1127) z Bukhary, města v Uzbekistánu, tehdejší Persii. 
Proč došlo k tak výrazné migraci právě z Persie, země kde Židé žili již od doby babylonského exilu (586 př.n.l.), je však stále opředeno tajemstvím.

kaifengstele.pngZatímco původ kaifengských Židů není zcela jasný, historie města, ve kterém zakotvili, je velmi dobře známá. Židovští emigranti pravděpodobně vstoupili do města v době jeho největšího rozkvětu. Mezi lety 960-1127, byl Kaifeng hlavním městem Číny a traduje se, že měl početnější populaci než jakékoliv jiné město na světě. Jeden z nejvýznamnějších, ale také nejdiskutovanějších zdrojů informací o kaifengské obci vidí historikové v nápisech na kamenných stélách, které se dochovaly v ruinách staré synagogy. Podle jednoho z nápisů můžeme usuzovat, že songský císař uvítal Židy velmi přátelsky. Prvních osm či devět generací dávali Židé svým dětem hebrejská jména, ponechali si své náboženství, ale zároveň hladce vplynuli do čínské společnosti. Žádná dvě etnika kromě Číňanů a Židů si tak neváží vzdělanosti.

I proto se zřejmě Židé cítili jako doma.
Židovští učenci se uplatnili v čínské samosprávě a zastávali často i velmi významné funkce.
Zlatá éra dynastie Song a města Kaifeng skončila v r. 1127 invazí tunguzských (mandžuských) kmenů. Císařská rodina uprchla na jih do Hangzou a vládla jižní Číně ještě  do roku 1279, zatímco Mandžuové založili dynastii Jin.
Kaifeng utrpěl invazí těžkou ztrátu. Další z nápisů nalezených ve staré synagoze nám napovídá, že velká část židovské komunity pravděpodobně následovala císařskou rodinu a přesídlila do Hangzou. 

4n.jpgPo nástupu dynastie Jin se Kaifeng stal součástí severního císařství a ztratil prestižní postavení hlavního města. Přestože většina Židů město opustila, někteří zůstali a využili příležitosti. Skoupili pozemky po svých souvěrcích, kteří odešli, a vybudovali si v roce 1163 svou první opravdovou synagogu a nazvali jí synagogou Čistoty a pravdy. Stále však s láskou vzpomínali na songského císaře, který je tak vlídně přijal.

Mongolská invaze v roce 1233 znamenala pro Kaifeng další vlnu změn. Dá se však říci, že Židé z nástupu zcela nové, tentokrát mongolské dynastie Yuan spíše profitovali. Protože Mongolové etnickým Číňanům nedůvěřovali, většinu úřednických míst svěřovali raději vzdělaným cizincům, převážně muslimům či Židům. Větší překážku znamenala snad pouze rituální porážka, která hraje jak v Judaismu tak v Islámu významnou roli. Mongolský císař se cítil uražen a s tím, že „co je dost dobré pro něho, je dost dobré i pro ostatní“, košer (halal) porážku zakázal.
V době vlády dynastie Yuan docházelo k další migraci a židovská populace v Kaifengu prokazatelně vzrostla. Mongolové při svých divokých výpadech zajali mnoho otroků v perských a arabských zemích a přivezli je sebou do Číny. To je také jedním z možných vysvětlení, proč se mezi zvyklostmi kaifengských Židů nacházely obyčeje, které známe například z Jemenu a také některé interpretace zákona pocházející od Moše ben Maimona (Maimonida), španělského židovského učence, filosofa a astronoma.
Přestože navzdory prudkým politickým a kulturním proměnám kaifengská židovská komunita vzkvétala, skutečný „zlatý věk“ nastal v roce 1368 s nástupem čínské dynastie Ming, která vystřídala mongolskou dynastii. Konfuciánství a čínské tradice znovu nabyly vrchu.  Zatímco Židé v jiných zemích taková privilegia zpravidla neměli, v Číně se nyní mohli plně realizovat v mnoha oborech, veřejné a státní správě. Mnoho z nich složilo tehdy tak prestižní a nesnadné mandarínské zkoušky, které byly nezbytné pro vykonávání úřednické funkce.  Rozšířili své pozemky, přebudovali synagogu, do které umístili tabulku k poctě mingského císaře. 
Prosperita komunity a přízeň císaře měly však i své stinné stránky. Mnoho talentovaných židovských občanů dalo přednost studiu čínské literatury a historie a pozapomněli na svou vlastní kulturu, jazyk i náboženství. 
Ti, kteří však takové ambice neměli, nesli dále svou kulturní a náboženskou tradici. Jako každá diaspora, měla i ta kaifengská svá specifika. Židé v Číně nalezli společnou řeč s konfuciánským způsobem života a morálkou. Jak praví kamenná stéla z roku 1489:

„Naše náboženství a Konfucianismus se liší jen minimálně. Myslí i skutky všichni respektujeme Nebeskou stezku, vážíme si našich předků, jsme loajální k našemu panovníkovi a ctíme své rodiče. Toužíme po rodinné harmonii a vážíme si přátelství.“ 

Judaismus se ukázal být velmi flexibilním náboženstvím, které se přizpůsobilo svému okolí a zároveň si ponechalo svou integritu a ve své podstatě zůstalo nedotčeno. Po mnoho generací se židovské děti učily hebrejštinu v místní synagoze a dostávaly, jak už bylo řečeno, hebrejská jména. Až mingský císař, kterému hebrejština připadala příliš nesrozumitelná,  úředně ustanovil okolo dvaceti různých židovských příjmení. Podle sedmi z nich, tak jak jsou uvedena v Pamětní knize, která mapuje veškerá úmrtí v kaifengské obci až do roku 1670, jsou Židé v Číně do jisté míry identifikovatelní ještě dnes. Ai (艾), Shi (石), Gao(高), Jin (金), Li (李), Zhang (張), a Zhao(趙)),  jsou jména, která vznikla sinofikací původních židovských jmen Levi, Kohen, Ezra atd. 
Podívejme se pro zajímavost blíže na čínské znaky spojené s čínskými židovskými jmény. Například znak, kterým se podepisovala rodina Shi, znamená „kámen“. Pan Shi je tedy vlastně náš pan Stein. Podobně znak pro Jin znamená „zlato“ a my si tedy snadno můžeme namísto pana Jina představit nějakého Golda či Goldberga. 

Zůstaňme chvíli u jistých zvláštností kaifengského Judaismu. Kaifengští Židé například bez problémů asimilovali čínský zvyk 9n.jpgvelebení předků. Sice nepoužívali obrázky a tabulky se jmény, aby se snad nedopouštěli idolatrie, vybudovali však zvláštní synagogální místnost, Síň předků, ve které zapalovali tyčinky a přinášeli do ní obětiny v podobě ovoce, symbolických peněz vystříhaných z hedvábného papíru apod. Přizpůsobili tak svou tradici bohoslužeb za mrtvé, Jizkor a Jahrzeit, čínským obyčejům. Další zvyklostí, kterou v jiných diasporách nenalezneme, je modlení se vkleče, které bylo ve většině židovských obcí po světě rabínskými autoritami zakázáno poté, co si křesťanství přisvojilo tento obyčej. Proč si čínští Židé tuto starozákonní tradici ponechali, je zdrojem mnoha dohadů. Co se týče manželství, v raných dobách členové obce uzavírali sňatky jen v rámci komunity, ale jak šel čas, židovští muži si začali vybírat manželky z řad čínských či muslimských žen. Později bylo i židovským dcerám dovolováno uzavřít sňatek s mužem mimo obec. Výše zmíněná Pamětní kniha uvádí 49 žen, které nazývá „Dětmi Adama“, což znamená nežidovský původ. V dnešní době všichni potomci kaifengských Židů vypadají stejně jako etničtí Číňané. 
Zatímco některé čínské zvyky přijali Židé zcela dobrovolně, některým bylo nutné se přizpůsobit. Čínský císař požadoval, aby jeho podobizna visela v každém chrámu či modlitebně bez ohledu na náboženství, kterému byla daná svatyně zasvěcena. Židé vyhověli a pověsili portrét císaře nad vchod do své synagogy. Nad něj však umístili hebrejskou modlitbu „Šema“, židovské vyznání víry, které mělo připomínat těm, kteří vcházeli dovnitř, že „Hospodin je náš B-h, Hospodin je jeden...“, a že existuje ještě svrchovanější moc než je ta císařova. 
Základní židovské rituály jako například obřízka, rituální koupele apod. zůstaly prakticky nezměněny. Poměrně přísně dodržovali čínští Židé také košer stravování. Svými čínskými spoluobčany byli proto často označování jako „ti, kteří nejedí biskupa.“ Oblékali se stejně jako ostatní obyvatelstvo a jediným rozlišovacím znakem byla často jen barva pokrývky hlavy. Dalším označením, které si díky tomu vysloužili u svých čínských sousedů bylo proto „ti, kteří nosí modré čepice“.

Zlatý věk kaifengského židovstva skončil náhle roku 1642. Mingská armáda, bojující proti vleklému povstání rolníků, způsobila úmyslně povodeň prolomením přehrady Žluté řeky v naději, že odradí rolníky od dalšího boje. Plán však selhal a místo kýženého výsledku, zahynulo okolo 300 000 obyvatel města Kaifeng, které bylo téměř zničeno. Židovská populace se snížila z 5000 zhruba na polovinu. 
Město, ležící v záplavové oblasti bylo v historii často sužováno povodněmi, ale tato, uměle vyvolaná, mu zasadila těžkou ránu. 
Po roce 1642 se kaifengská komunita nikdy plně nevzpamatovala. Zničená synagoga byla sice již poněkolikáté znovu vybudována v roce 1643 a město pomalu ožívalo, ale nastupující Mandžuská dynastie Qing měla bohužel poněkud xenofobní politiku. Některá opatření, která měla například zamezit importu opia do země, byla zcela pochopitelná, jiná už méně. Mandžuové se úzkostlivě snažili zachovat si vlastní identitu a zdůrazňovali rasovou čistotu. Zakázali například čínsko-mandžuské sňatky a oblast severního Mandžuska byla zcela uzavřena čínským přistěhovalcům. Lze si snadno odvodit, že Mandžuové  nebyli příliš nakloněni ani menšinám a spory mezi vládou a  muslimským  a křesťanským obyvatelstvem se vyostřovaly. Židé se sice podobných konfliktů zpravidla neúčastnili, ale mandžuská vláda rozdíly ignorovala a tak začali Židé svou identitu raději skrývat.
Dynastie Qing se uzavřela vůči všemu „cizímu“ jak zvenku, tak i zevnitř a  tím ovšem zároveň isolovala čínské židovstvo od zbytku světa. Ani čínské židovské komunity spolu příliš nekomunikovali a o kaifengské obci mezi lety 1725-1850 nemáme téměř žádné zprávy. Víme, že někdy na začátku  18.  století  se rodina Shi rozhodla investovat do opravy synagogy...Také víme, že někdy okolo roku 1810 zemřel poslední kaifengský rabín. V roce 1849 navštívil Kaifeng britský konzul a napsal, že komunita čítá cca 1000 osob. V té době už si jen málokterý člen komunity pamatoval něco z hebrejštiny. Po dalších zničujících povodních 1841, 1849, 1860 už členové obce nebyli schopni znovu obnovit synagogu. Protože neuměli číst v hebrejštině, rozprodali svá svatá písma, většinou křesťanským misionářům, se kterými dříve nebyli ochotni ani promluvit.
Některé praxe se však přece jen uchovaly a komunita si stále udržovala svou identitu. Měli svůj hřbitov, jedli košer..., ale k udržování kontinuity to nestačilo. Říká se, že dokonce odnesli své hebrejské knihy na náměstí a nabízeli odměnu tomu, kdo je dokáže přečíst...To se snad odehrálo někdy na konci 19. století. V roce 1900 se bohatí židovští kupci z Iráku a Egypta, kteří se usadili v přístavním městě Šanghaj, pokusili kaifengskou komunitu zachránit. Bylo však příliš pozdě. V roce 1914 byl pozemek se zbytky zničené synagogy prodán anglikánskému biskupovi. Židé se tak rozloučili s půdou, na které pronášeli své modlitby  700 let. Za japonské okupace byla většina zbylých židovských obyvatel Kaifengu přesídlena do Šanghajského ghetta.
V současné době kaifengská komunita zakouší obrození, i když jako celek zachovává pouze pár židovských tradic, hlavně těch, která se týkají stravování. Pokusy navrátit se ke kořenům jsou složité. Z hlediska ortodoxních halachických zákonů vlastně již nejsou Židé, protože adoptovali patrilineární tradici. Nicméně čínská komunita je pevně rozhodnuta znovu vzdělávat své členy v judaismu a oživit židovskou tradici v Číně. Čínská vláda v současné době proměnila Kaifeng v turistickou destinaci a zahraniční židovští návštěvníci si mohou prohlédnout zbytky staré synagogy, mikve...apod. Přestože se mnoho artefaktů, které se vztahují ke kaifengské židovské komunitě nachází v Kaifengském městském muzeu, stovky dalších jsou rozprášeny po celém světě. Namátkou například v Britském muzeu či v Královském Museu v kanadském Ontariu. 
Mohlo by se zdát, že kaifengští Židé byli v Číně raritní a izolovanou komunitou. Opak je pravdou. Můžeme s jistotou říci, že významnější židovské komunity existovaly minimálně ve čtyřech dalších městech, i když o nich nemáme tolik informací a zdá se, že jejich existence nebyla zdaleka tak dlouhá. Hangzou, Ningbo, Ningxia a Yangzhou, židovské komunity v těchto městech byly prokazatelně v kontaktu s kaifengskou obcí. Nejvíce informací se nám dostává ze zápisků křesťanských misionářů a arabských cestovatelů. Jezuita Matteo Ricci, hovoří ve svých denících o setkání v roce 1605 v Pekingu s kaifengským Židem jménem Ai Tien, který ujišťoval Ricciho o existenci židovské obce v Hangzou. Arabský cestovatel Ibn Batuta, který navštívil Hangzou již v roce 1346 tvrdil, že viděl městskou bránu s nápisem Židovská.
V přístavním městě Ningbo se rovněž nacházela židovská obec, která dozajista měla i svou synagogu, protože v roce 1461 věnovala dva svitky Tóry kaifengské synagoze, která byla zničena jednou z řady povodní. 
Díky nápisům z kaifengské synagogy víme, že Židé přebývali i v dalších městech. Obec z Yangzhou se například podílela na stavbě vchodové brány do kaifengské synagogy, dále existují záznamy o rodině Jin, pocházející z města Ningzia, která finančně přispěla na některou z oprav. 
Křesťanští cestovatelé se zmiňují nejméně ještě o třech dalších městech. Marko Polo, slavný italský cestovatel se v roce 1286 zmiňuje o Židech, žijících v Pekingu a s jistým údivem prohlašuje, že císař dynastie Juan prokazuje úctu hned čtyřem náboženstvím, buddhismu, taoismu, konfucianismu a překvapivě i judaismu.
I několik dalších misionářů se v nadcházejících stoletích opakovaně zmiňuje o pekingských Židech. Katolický biskup Ondřej z Perugie ve svém hlášení do Říma píše o Židech v Quanzhou, kteří odmítli konvertovat ke křesťanství. 


Tolik tedy velmi stručně k dávnější historii čínských Židů. Unikátní kapitolu v moderních dějinách diaspory napsala židovská 33.jpgkomunita ve městě Harbin (哈尔滨市), ležící v severovýchodní části země. První židovské rodiny přišly do Harbinu z Ruska již na konci 19. století. Město v té době zažívalo nebývalý rozkvět, kulturní a samozřejmě i ekonomický, na kterém se v rozsáhlé míře podíleli i bohatí židovští emigranti. Nebyli to uprchlíci, tak jak je známe z pozdějšího šanghajského ghetta, ale hrdí pionýři budující nový život.
Koncem 19. století, byli Židé v carském Rusku sužováni pogromy a institucionalizovaným antisemitismem. Víza do Ameriky byla těžko dostupná a Židé měli problémy cestovat i v rámci Ruska. Nicméně car sám, ten který učinil Židům život hořkým, jim zároveň poskytl cestu k úniku.
Ruská vláda si od Číny v roce 1895 pronajala půdu pro stavbu Transsibiřské železnice přes Mandžusko. Koleje ležely a car si velmi přál udržet si svůj vliv nad zcela novou obchodní cestou a nabídl židovským občanům Ruska klidný život v Mandžusku. Chtěl si tak zajistit ekonomický vliv v této oblasti doufaje marně, že ruští Židé zůstanou alespoň finančně loajální k Rusku. Emigranti si mohli vybrat mezi malými komunitami rozesetými podél Transsibiřské magistrály či větším osídlením v Harbinu. Původně malá rybářská vesnička splynula s ostatními vesnicemi v bezprostředním okolí (Harbin znamená v čínštině zhruba „místo kde se suší rybářské sítě“) a postupně se měnila v transitní a administrativní centrum.
Carova nabídka měla nečekaný ohlas po celém tehdejším Rusku. Ukrajinští Židé se obrátili zády ke všemu co znali a vypravili se neznámých končin. Židům ze Sibiře stačilo jen překročit hranice z Mandžuska. 
Počátky nebyly jednoduché. Harbinské zimy byly velmi studené a na jaře pouštní vítr z Mongolských plání přinesl žlutavý prach, který téměř zakrýval oblohu. 
Vlny Ruských přistěhovalců se navzdory těžkostem valily dál. Po skončení Rusko-Japonské války v roce 1905 se zde usadili židovští veteráni propuštění z ruské armády. Mnoho ruských uprchlíků, židovských i nežidovských, se uchýlilo do Harbinu během První světové války a Bolševické revoluce.
Nejen zoufalství vedlo mnoho Židů až do daleké Číny. Některé vedla dobrodružná povaha a touha být prvními v neprozkoumané krajině. Železnice přinášela prosperitu. Zboží byl dostatek, obchod byl snadnou záležitostí. A co bylo nejlepší, Číňané neměli žádné zjevné ani skryté sklony k antisemitismu. To byla ta nejdůležitější zpráva, která se rozšířila po všech starých vlastech: Žid může v Harbinu žít v klidu beze strachu z perzekuce. 
Kancelář spravující Transsibiřskou magistrálu se přesunula do Harbinu z Vladivostoku v roce 1898. První Žid jménem S. I. Bertsel se přistěhoval o deset let později. Okolo roku 1900 bylo v Harbinu asi 45 židovských občanů, o dva roky později 300 a ve dvacátých letech okolo 20000. Byly zde vybudovány dvě synagogy „Stará“ a „Nová“. Židovská komunita měla vlastní knihovnu, školu, hřbitov, ženskou charitativní organizaci, domov pro seniory, nemocnici...
Židé pracovali jako bankéři, pekaři, obchodníci, restauratéři, učitelé, působili ve všech oborech. Městu se začalo říkat Orientální St. Petersburg či Paříž Orientu.
Mezi lety 1918-1930 vycházelo v Harbinu okolo dvaceti židovských novin a časopisů. Většina z nich byla tištěna v ruštině, minimálně jedny noviny však vycházely také v jidiš. Ruština byla hlavním jazykem obyvatel Harbinu, i dnes můžeme v mandarínské čínštině harbiňanů zaslechnout ruské zkomoleniny. Např. lie-ba (chleba) apod. 
38.jpgKdyž v čele harbinské komunity stanul doktor Abraham I. Kaufman, bylo založeno mnoho sionistických organizací (místní pobočka WIZO – Women International Zionist Organization, Betar – mládežnický spolek, který podporoval sportovní aktivity, skauting apod.)
Inspirováni sionismem se někteří harbinští Židé odhodlali k odchodu do Izraele již před Druhou světovou válkou, kde založili spolek Igud Jotzei Sin (Asociace bývalých obyvatel Číny).
Sionismus byl velmi dobře přijímán i tehdejší činskou vládou. Dr. Sun Yatsen, zakladatel Čínské Republiky viděl paralelu mezi persekucí židů a Čínou, která byla vystavena tlaku mocenských zájmů západních států.

„Přestože jejich země byla zničena, židovský národ existuje dál...Sionismus je jedním z nejvýznamnějších hnutí dnešní doby. Všichni milovníci demokracie si nemohou pomoci a musí jej podporovat celým svým srdcem. Musíme vítat každou snahu, která povede k obnovení vašeho krásného národa, který byl takovým přínosem celé lidské civilizaci a který si zaslouží důstojné místo k životu v rodině národů celého světa.“

Nad idylou v Harbinu se však na přelomu dvacátých a třicátých let začala stahovat mračna. První světová válka a Ruská revoluce donutila mnoho Bělogvardějců opustit vlast. Přicházeli do Harbinu a s nimi i starý známý antisemitismus. Nikdy sice nebyl posvěcen úřady jako se tomu stalo v Rusku, ale obtěžování Židů ruskými přistěhovalci se stalo téměř zvykem. V roce 1931 byla v Harbinu založena Ruská Fašistická strana. Ve stejném roce obsadila Japonská armáda Mandžusko. Japonsko okupovalo město od roku 1932 a to se stalo součástí loutkového státu Mandžukuo.
Japonci okamžitě začali zabavovat soukromý majetek, terorizovali civilní obyvatelstvo, najímali špióny a zahájili masivní protisovětskou a protižidovskou kampaň. Mnoho etnických Číňanů i zahraničních emigrantů bylo uneseno, mučeno a zavražděno.
Japonci sami málokdy vykonávali špinavou práci, najímali si zločince z řad Rusů i Číňanů. Jeden příklad hovoří za všechny. Simeon Kaspe, mladý pianista s francouzským občanstvím byl synem bohatého rusko-židovského obchodníka Josefa Kaspa, který vlastnil luxusní hotel Moderne, klenotnictví a řadu harbinských divadel. Když Josef Kaspe odmítl vyjednávat, únosci mu poslali synovy uřezané uši. Japonské autority ignorovali protesty francouzského konzula i mezinárodní skandál, který tím vyvolali. Měsíce ubohého Simeona mučili, aby ho nakonec zavraždili.
Židé cítili vzrůstající tlak a začali odcházet z Harbinu do Tientsinu, Šanghaje a také do zahraničí. Koncem Druhé světové války zůstalo v Harbinu okolo 2000 židů. Sovětská armáda převzala město od Japonců a mezi lety 1945-1947 bylo mnoho židovských občanů uvězněno a násilně „repatriováno“ do ruských gulagů.
Po vzniku Čínské lidové republiky odešla většina členů kdysi vzkvétající komunity do Izraele. Ve stejném roce, 1949, zároveň zemřel vrchní harbinský rabín Aaron Kislev, který sloužil harbinské obci dlouhých 36 let, od roku 1913 až do své smrti. V roce 1955 zůstalo pouze 319 židovských občanů. Obec přežívala až do roku 1985, ve kterém zemřel její poslední člen. 
47n.jpgV poslední době si čínská vláda stále více uvědomuje historický význam harbinské židovské komunity. Na většinu židovských objektů byly zasazeny pamětní tabule v několika jazycích. Obě dvě synagogy prošly rekonstrukcí. V Nové synagoze je umístěno muzeum mapující historii harbinských židů. Na židovském hřbitově Huangshan, na který dnes jezdí zavzpomínat potomci někdejších přistěhovalců, je pochován například dědeček Ehuda Olmerta, bývalého izraelského premiéra, Josef Olmert, který zemřel v Harbinu v roce 1941.
V roce 2002 byl izraelský profesor Dan Ben-Canaan, Heilongjianskou Akademií Sociálních Studií slavnostně prohlášen prvním Židem, který se usadil v Harbinu v 21. století. Profesor Ben-Canaan vyučuje na Katedře západních studií na Heilongjiangské universitě a je zároveň ředitelem Sino-Izraelského Výzkumného a vzdělávacího centra, které spravuje rozsáhlý archiv dokumentující harbinskou židovskou historii. Centrum se pomocí dokumentárních filmů a publikací snaží rozšířit povědomí o významu harbinské židovské komunity jak v Číně, tak i v zahraničí.
Potomci původních harbinských občanů zapustili kořeny ve všech koutech planety, Americe, Evropě, Izraeli, Austrálii, Kanadě a v dalších zemích. Mnozí zůstali ve vzájemném kontaktu, přestože je dělí oceány a kontinenty. Zachovali si zároveň hluboký respekt k čínskému lidu, který přijal židovské uprchlíky s respektem, bez předsudků a poskytl jim azyl v těžkých časech.

21.jpgDalším významným městem moderní židovské historie v Číně je Šanghaj(上海). Přístavní město v provincii Kiangsu se otevřelo zahraničnímu obchodu v roce 1842 a postupně se stalo útočištěm mnoha aškenázských židovských emigrantů z východní Evropy. Ruští Židé prchající z carského Ruska zde vybudovali první synagogu jménem Ohel Moše již v roce 1907. Většina Šanghajských židů však pocházela z bohatých sefardských rodů z Baghdádu, Bombaje, Káhiry. Našli bychom zde známá jména Sassoon, Kadoorie, Ezra, Baruch apod. Většina z nich se živila obchodem, ale někteří se uplatnili v diplomatických službách, jako učitelé či lékaři. Mezi lety 1904 a 1939 byly v Šanghaji vybudovány celkem tři synagogy a vycházelo dvanáct židovských novin v angličtině, němčině, ruštině a v jedny v hebrejštině. Nejznámějšími novinami byl Izraelský zpravodaj a časopis Sionistický měsíčník.

Další a další Židé přicházeli z Ruska po Ruské revoluci v roce 1917, největší příliv uprchlíků však Šanghaj zažila až v třicátých a čtyřicátých letech. Bezpečný úkryt zde nalezlo okolo 20000 uprchlíků z nacistického Německa, ale také z Rakouska a Polska. Podle Centra pro studium Holokaustu Simona Wiesenthala, pojala Šanghaj více uprchlíků než Kanada, Austrálie, Jihoafrická republika a Nový Zéland dohromady.  Nálada ve světě klesala ve třicátých letech pod bod mrazu, ekonomická regrese, hrozba války, to vše přispívalo k uzavírání hranic vůči emigrantům. V červnu 1938  se sešli representanti třiceti dvou zemí na mezinárodní konferenci a kromě Dominikánské republiky, žádná země nebyla ochotná přijímat další židovské uprchlíky. V květnu 1939 přijala Britská vláda přísná restriktivní opatření a zakázala vstup židovských emigrantů do Palestiny. Spojené státy, které v té době měly největší židovskou komunitu na celém světě rovněž zavřely své dveře. Šanghaj byla v té době jedinou metropolí, která byla ochotná přijmout jakékoliv cizince a to bez víz.
Hovoříme-li o Šanghaji nemůžeme se nezmínit o čínském diplomatovi jménem Ho Feng Shan (1901-1997), působícím od roku14.jpg 1935 ve Vídni. Po křišťálové noci v roce 1938 se situace stala kritickou téměř pro 200000 rakouských židů. Jediným východiskem bylo co nejrychleji opustit Evropu. Proti vůli svých nadřízených začal Ho Feng Shan vystavovat víza každému židovskému občanovi, který o ně požádal. Vstupní víza do Šanghaje nebyla potřeba, ale víza s povolením k opuštění Rakouska byla nezbytná. Během prvních tří měsíců kdy vykonával funkci generálního konzula vystavil okolo 1200 víz a během dalšího půlroku vzrostl počet těch, kteří díky němu mohli včas vycestovat na 2000. Kolik lidí zachránil do konce svého funkčního období roku 1940 celkem nevíme, ale jde jistě o několik tisíc. Ho Feng Shan zemřel v roce 1997 v San Francisku ve věku 96 let a posmrtně, v roce 2001 se mu dostalo titulu Spravedlivý mezi národy, který uděluje Izraelská organizace Yad Vashem.

V noci 7. června 1937 vstoupila japonská okupační vojska na most Lugou (či Most Marka Pola), který byl a je chápán jako vstupní brána do Pekingu. Pouhá přestřelka vyústila v bitvu, kterou byla zahájena tzv. Druhá sino-japonská válka. Peking padl, okupační vojska postupovala dál a o dva měsíce později v srpnu, po bitvě o Šanghaj padla i ta do rukou Japonců. 
Poté, co Japonsko vyhlásilo válku Spojeným státům v roce 1941, nacistické Německo trvalo na tom, aby Japonsko začalo uplatňovat antisemitismus německého typu právě v Šanghaji. V červnu 1942, plukovník Josef Meisinger, hlavní představitel gestapa působící v Japonsku, přijel do Šanghaje, aby nastínil japonským autoritám „Konečné řešení v Šanghaji“ Toto konečné řešení mělo mít dvě části. V první fázi měli být všichni Židé uvězněni, mělo být využito momentu překvapení při oslavách Židovského Nového roku. Druhá fáze nabízela Japonsku hned několik variant. 1. Židé budou posazeni do starých lodí a vysláni na moře. 2. Budou donuceni pracovat až do úplného vyčerpání v opuštěných solných dolech na horním toku řeky Huangpu. 3. Budou odvezeni na ostrov Chongming, kde bude neprodleně vybudován koncentrační tábor a kde na nich budou prováděny lékařské experimenty.
Přestože japonská vojska napáchala mnoho nepředstavitelných zvěrstev na čínském civilním obyvatelstvu, tzv. Meisingerův plán byl z různých důvodů pro Japonce zcela nepřijatelný; intelektuálně, emocionálně i politicky. Japonský vice konsul v Šanghaji, pan Šibata, byl dokonce pro svou podporu židovských uprchlíků uvězněn.  
16n.jpgJaponští představitelé nicméně přece jen v roce 1943 udělali ústupek německým spojencům a přesunuli veškeré židovské uprchlíky do nejchudší Šanghajské čtvrti Hongkou, kde se společně s čínskými sousedy tísnili na pouhých 2 km čtverečních.
Přesun do ghetta měl neskutečný fyzický a psychologický dopad. Navzdory obtížným podmínkám však zůstala celá komunita neobyčejně solidární. Opravili ulice a doslova ze suti postavili i nové budovy, otevřeli obchody, malou improvizovanou nemocnici, založili divadlo a fotbalový tým. Židovské komunity ze zámoří poskytovaly šanghajskému ghettu finanční podporu, která se kupodivu většinou s většími či menšími obtížemi nakonec dostala až k jeho obyvatelům. Nemalou zásluhu na přežití téměř všech židovských uprchlíků měli i čínští spoluobčané, kteří se vlastně za japonské okupace sami stali uprchlíky ve vlastní zemi. Nehleděli na vlastní utrpení a snažili se svým novým sousedům a spolubydlícím poskytnout co nejvíce pomoci. V těžkých dnech, namačkáni na malém prostoru sdíleli Číňané a Židé tiše a s pochopením své trápení. Přes jazykovou i kulturní bariéru se mezi nimi vytvořilo pevné pouto. Pamětník Wang Faliang, který žil za války ve čtvrti Hongkou řekl:

Japonci perzekuovali nás, Hitler perzekuoval Židy...trpěli jsme společně.


Největší vlna solidarity mezi čínskými a židovskými obyvateli se zvedla 17. června 1945, když americké stíhačky omylem 25n.jpgbombardovali uprchlickou čtvrť. Pamětníci vyprávěli jak dříve jistě bohatí Židé z Evropy, obvazovali svými nejlepšími ubrusy a povlečením rány svých čínských spoluobčanů a jak i ti nejchudší Číňané z Hongkou přinášeli vše co měli, poslední jídlo a dokonce i peníze, zraněným židovským pacientům do improvizované nemocnice.
Teprve poté co Japonci kapitulovali a válka skončila, dozvěděli se šanghajští uprchlíci o tom, čím mezitím prošla celá Evropa a čemu vlastně unikli. Po založení Čínské Lidové Republiky v roce 1949 většina Židů odešla do Izraele a jiných zemí. Nicméně někteří zůstali a někteří se po skončení nechvalně známé Kulturní revoluce začali vracet do města, ve kterém se „znovu narodili“.

29.jpgV současnosti existuje v Šanghaji komunita, která čítá přibližně tři tisíce osob. Synagoga Ohel Moše byla zrekonstruována do původní podoby a slouží jako Muzeum židovských uprchlíků v Šanghaji. Synagoga Ohel Rachel bývá obvykle otevřena pouze na Vysoké svátky. V roce 2007 si sefardská komunita v Šanghaji otevřela vlastní synagogu, studovnu, košer jídelnu a edukační centrum. Obec má svého vlastního hachama (sefardské slovo pro rabína), který slouží zároveň i jako kantor. Kromě toho funguje v Šanghaji několik dalších židovských center, včetně Chabadu Lubavič. Od roku 1990 se  představitelé města Šanghaj chopili iniciativy a zařadili do svého programu plán na ochranu památek z koloniální éry. Mnoho bývalých židovských residencí a hotelů, dříve vlastněných židovskými majiteli, bylo do tohoto programu také zařazeno.
V roce 1992 bylo uzavřeno formální diplomatické přátelství mezi Čínou a Izraelem. Ve stejném roce byl také založen Institut Hebrejských studií při Universitě v Nanjingu.
52.jpgDo Pekingu se strukturovaný židovský náboženský život vrátil na konci 70. let. Byla zde založena reformní komunita Kehilat Beijing a první pesachový seder se uskutečnil v roce 1980. Od roku 2001 působí v Pekingu také Chabad Lubavič. Odhadem dnes žije v hlavním městě okolo dvou tisíc Židů. U příležitosti chanukových oslav, společně s Izraelskou ambasádou, rozsvěcuje lubavičský rabín každoročně chanukový svícen na Velké čínské zdi.
Přestože čínská vláda oficiálně z politicko-ekonomických důvodů pokračuje v podpoře arabských států, celková nálada ve společnosti je výrazně pro-židovská a pro-Izraelská. Také na akademické půdě, v mnoha oborech, dochází k výrazné spolupráci mezi Čínou a Izraelem. Přátelství, které se rozvinulo již v dobách dávno minulých pokračuje dál...


Vybraná bibliografie:

Xin, Xu. Legends of the Chinese Jews of Kaifeng.
Shapiro, Sidney. Jews in Old China: Studies by Chinese Scholars.
Xin, Xu. The Jews of Kaifeng, China: History, Culture, and Religion.
http://www.shanghaijews.org.cn/english/
http://www.shanghaijewishcenters.com/
http://www.chinesejew.org/
http://www.sino-judaic.org/
http://a200981104.oinsite.cn/